... očima izraelské zkušenosti

Různé národy se na americké rozhodnutí odejít z Afghánistánu dívají různě. Izraelcům je tamní situace povědomá. Sami mají za sebou několik podobných dilemat. V roce 2000 takto odcházeli z nárazníkového pásma na jihu Libanonu, které vytvořili v 80. letech kvůli hnutí Hizballáh. O pět let později zas opouštěli palestinskou Gazu.

V obou případech bylo izraelské rozhodnutí jednostranné, ale bylo motivováno únavou po opotřebovávací válce nebo teroristické kampani ze strany jejich soupeřů. Zastánci stažení tvrdili, že je na čase zbavit se břemene a omezit lidské, morální i finanční výdaje.

Odpůrci zdůrazňovali, že odchod naopak povede ke zhoršení bezpečnostní situace. Gaza i jižní Libanon se pak skutečně dostaly do rukou Hamásu, respektive Hizballáhu, a z jejich území pak byly opakovaně vedeny útoky na Izrael.

Odpůrci stažení také zdůrazňovali, že ústupek povede k posílení víry na straně teroristů, že ozbrojený tlak funguje, což bude mít další dlouhodobé negativní dopady na izraelskou bezpečnost. Izrael pak v následných válkách složitě obnovoval svou odstrašovací schopnost.

Tato debata vlastně není ukončena, protože obě strany mají pro své přesvědčení logické důvody. Ovšem zkušenost z Gazy, jižního Libanonu a nyní zprostředkovaně i Afghánistánu, může mít v Izraeli dopad na další debatu o případném odchodu ze Západního břehu.

Izraelská zkušenost z té doby rezonuje i jinak. Debata byla velmi emocionální, rozhodnutí tehdejší premiéři tvrdě protlačovali a to vedlo k dlouhodobému rozštěpení společnosti.

Izraelskou politiku ovlivňuje i násilné vystěhování izraelských osadníků v Gaze vlastní vládou. V případě jižního Libanonu zas stále hraje úlohu vzpomínka na hektický odchod, při kterém za sebou Izraelci nechali část svých libanonských spolupracovníků – a někteří pak padli do rukou Hizballáhu.

V části izraelské společnosti přetrvává pachuť z pocitu, že zradili své spojence. Trochu to připomíná naši debatu o osudu afghánských tlumočníků.

Jiná část izraelské debaty o současném dění v Afghánistánu se týká Spojených států, které jsou pro Izrael, ale i další prozápadní země v regionu klíčovým spojencem.

V reakci na americký odchod a přenechání Afghánistánu Tálibáncům jeden bývalý izraelský diplomat na Twitteru napsal, že Amerika je velmoc, která jedná na základě vlastních chladných kalkulací. Izrael se prý musí více spoléhat sám na sebe. I nadále má pěstovat bezpečnostní aliance, ale současně by měl mít záložní řešení pro případ, kdy všechna tato spojenectví selžou.

Nejen Izraelci mají v oblasti Blízkého východu pocit, že USA už nemají vůli v regionu setrvat, nebo přinejmenším vytrvat v těžkých časech při svých spojencích.

Někteří Egypťané zazlívali bývalému prezidentu Baracku Obamovi, že v roce 2011 nepodržel Husního Mubáraka, někteří Syřané, že roku 2012 nereagoval na použití bojového plynu proti civilistům. Syrští Kurdové vyčítají dalšímu exprezidentovi Donaldu Trumpovi, že je předloni předhodil Turecku.

Bidenovo rozhodnutí odejít z Afghánistánu do této řady zapadá. I izraelsko-arabské sbližování je do značné míry důsledkem toho, že arabské země přestávají Spojené státy vnímat jako spolehlivého spojence. Naopak jako by se Washington dnes snažil dohodnout se spíš s nepřáteli svých spojenců, jako je Tálibán nebo Írán.

Je tu ještě jedna rovina izraelské perspektivy. Izraelci s pobavením i úžasem pozorují, jak významní západní politici a představitelé mezinárodních organizací regulují na dálku poměry v novém Afghánistánu. Nová fundamentalistická vláda by prý měla být inkluzivní, respektovat ženská a menšinová práva, nepoužívat násilí, Tálibán prý bude pod přísným pohledem světa.

Izraelcům to zní povědomě. Takzvané mezinárodní společenství, udílející dobré rady ze šťastnějších částí zeměkoule, Izraelce nikdy nepřestane udivovat svou směsí bohorovnosti a nepochopení, že hnutí jako třeba Tálibán se o názor někoho na Západě prostě nestará.

Autor je komentátor Českého rozhlasu