Že chatrný zdravotní stav papeže Benedikta XVI není jediný a možná ani ne hlavní důvod jeho rezignace, je přirozený námět dohadů a pravý důvod se možná nikdy nepotvrdí. Z Benediktova působení v čele katolické církve a reakcí různých katolických hodnostářů se však dá s trochou detektivní práce vystopovat, že církev prochází ne-li duchovní, tak přinejmenším politickou krizí a tápe, jak čelit akcelerujícímu morálnímu úpadku západní civilizace a jejímu ohrožení zvenčí. Důkaz, do jaké hloubky vnitřní krize církve pronikla, poskytly záběry z papežova setkání s německými biskupy, sledující vetchého staříka s laskavou tváří, jak prochází s nastavenou rukou podél seřazených biskupů, z nichž jeden po druhém mu odmítají ruku stisknout a nepohlédnou mu do tváře. Hádat, z jakého ideologického problému takový rozkol mohl v tradičně ukázněném kléru vzniknout, je možná méně důležité než otázka, kam se v něm poděla prachobyčejná lidská slušnost a zdvořilost.

Ať už si církev krizi vyřeší jakkoli, nekatolíkům zůstane Benedikt v paměti jako bystrý filosof, který se pokusil katolictví pevně nasměrovat k racionalismu vysvětlením, že rozum je nejcennější dar Boha člověku a neužívat jej je pro člověka hřích. Racionalismus ztotožnil se západní civilizací a hájil ji i přes její vady a poklesky, s vědomím absence jakékoli lepší civilizační alternativy. Udržel dialog s jinými náboženstvími, aniž se potřeboval uchýlit ke kýčovitým mnohonáboženským bohoslužbám jako jeho předchůdce v Assisi. A jako první významný církevní vůdce našel odvahu kriticky zhodnotit islám jako náboženství iracionální, nesmířlivé a se sklonem k násilí. Projevil tím ochotu dát církev k dispozici obraně západní civilizace, ne jen výlučně katolictví.

Zatímco jeho naivní (ač nepochybně dobro mínící) předchůdce vydal za církev omluvu islámu za křižácké války a pokorně políbil korán, Benedikt z důkladně prostudované historie křesťansko-islámských vztahů vyčetl, že jakmile je islám na válečné stezce, je neusmiřitelný a každý pokus o smíření vnímá jako protivníkovu slabost a důkaz své moci. Na rozdíl od svého předchůdce si také z historie spočítal, že ve srovnání s tisíciletými nepřetržitými útoky islámu na Evropu, s plundrováním měst a odvážením milionu Evropanů do otroctví, byly křižácké války titěrnou reakcí, která vydržela pouhých osmdesát let.

To se možná Benedikt snažil sdělit světu, když 20. prosince 2012 oznámil kanonizaci 813 mučedníků z Otranta – která většině komentátorů unikla jako možná příčina rozkolu v katolickém kléru. V Benediktově oznámení jejich kanonizace jsou označeni za "mučedníky víry". Otrantský masakr nám proto stojí za to si připomenout. Udál se v roce 1480 za turecké námořní invaze do jižní Itálie, o síle 130 lodí a 18 000 ozbrojenců. Město se ubránilo dva týdny. Padlo 12 000 Otranťanů a obyvatel sousedního venkova. Dalších 5000 bylo odvlečeno do otroctví. Posledních 813 se uchýlilo do katedrály se svým stařičkým arcibiskupem na modlitby. Tam jim Turci dali na vybranou: přijetí islámu, nebo smrt. Všichni do jednoho odmítli. Osm set jedenáct jich skončilo s useknutou hlavou. Arcibiskup a velitel posádky byli za živa rozsekáni na kousky a arcibickupova useknutá hlava nabodnutá na kopí byla vystavena ve městě. Katedrálu si Turci proměnili ve stáj pro koně. Otranto se stalo tureckou základnou na italské pevnině a Italům trvalo rok, než je osvobodili.

Historie zatraceně politicky nekorektní – a není jisté, zda se taková islamofobie v současné Evropě ještě smí. Zda se smí v katolické církvi a jakým směrem (odvaha nebo appeasement) se církev ve vztahu k islámu vydá, možná poznáme podle toho, zda nový papež kanonizaci Otranťanů vykoná. Původně byla plánována na květen, ale už se hovoří o jejím odkladu na říjen.

V katolické církvi – jako ve všech západních institucích – vládne silná obava, že každá jejich kritika islámu zhoršuje situaci křesťanů v islámských zemích. Možná právě to Benediktovi vytýkají němečtí politicky korektní a multikulturní biskupové. Faktem však je, že situace křesťanů pod islámem se naopak zhoršuje právě proto, že se na jejich obranu křesťanské instituce neozývají. Islámská cenzura, v podobě evropské autocenzury, mezitím kousek po kousku nahlodává svobody a bezpečnost Evropanů.

A nedokáže-li západní civilizaci bránit největší křesťanská instituce, pomáhej nám všem Bůh.

Psáno pro www.ceskapozice.cz