(První část zde.)

Nejeden příslušník generace znalců SSSR jako George F. Kennan zastával názor, že nejlíp se porozumí sovětskému počínání jako pokračování carské tradice. Jedním z velkých úspěchů politické levice v akademickém světě bylo prosazování verze revizionistických historiků, že studenou válku zavinily americké agresivní choutky, jež donutily Stalina ke zdánlivě výbojnému, ale ve své podstatě obrannému počínání. Politické veličiny oné doby jako viceprezident Henry Wallace či Harry Hopkins, blízký poradce prezidenta Roosevelta, obhajovaly a prosazovaly co nejvstřícnější ochotu vyhovovat sovětským požadavkům a naopak bagatelizovat nejednu jejich nehoráznou iniciativu.. Přibývalo revizionistických interpretací ve prospěch sovětských, údajně mírumilovných záměrů, v kontrastu k provokativním, světový mír ohrožujícím počinům Washingtonu.

Tento druh uvažování s růžovým nátěrem stalinského pacifismu, s důkladnou přesvědčivostí v nynějším roce 2013 zdemoloval Robert Gellately svou knihou s názvem "Stalin's Curse: Battling for Communism in War and Cold War (New York, Knopf, s.496). V Kanadě (Newfoundland) narozený historik, povoláním pedagog na Florida State University, učilišti příznivějším jak meteorologicky, tak finančně. Jeho profesionálním zaměřením je moderní Evropa, druhá světová válka, studená válka, holocaust a norimberský soud. V předchozí knize "Backing Hitler: Consent and Coercion in Nazi Germany, 1933-1945" například předložil přesvědčivé zdůvodnění, že víc než Gestapo k atmosféře strachu přispěly všeobecné udavačské sklony v národě. (Početní síla Gestapa: všeho všudy 32 000 mužů a žen. Hannover, město nijak nepodstatné - pouhých 42 osob. Porovnejme s množstvím personálu v poválečné Stasi a naší StB.)

Gellately měl výhodu přístupu do dřív nedosažitelných archivů, s výsledkem své práce, hodnoceným jako "masterful and brilliant", s přesvědčivou dokumentací, jak Stalin studenou válku zahájil s jednoznačným záměrem prosadit komunistický způsob vládnutí všude ve světě. Byl přesvědčen o nevyhnutelnosti komunistického triumfu. Nabídku Marshallova plánu na poválečnou výstavbu odmítl a účast satelitním státům zakázal. ("Odjel jsem do Moskvy jako ministr suverenního státu a vrátil se jako lokaj sovětské vlády," známá slova Jana Masaryka - český to překlad anglického textu.)

Nijaké Stalinovy zábrany při vědomí, že takovým rozhodnutím se ublíží všeobecné životní úrovni a průměrně dosažené délce života.

On byl tím iniciátorem studené války, kdežto Západ začal až v letech 1947 - 1948 poněkud relevantně reagovat. Roosevelt ujišťoval "I can handle uncle Joe", v přesvědčení, že dohoda se Stalinem, rozumný kompromis, bude dosažitelná. Sám sebe přesvědčoval o všeobecnému míru v prospěšných intencích kremelského vládce.

"FDR byl intelektuálně povrchní a ve svých důsledcích dost naivní člověk," takto jsem slyšel z úst George F. Kennana na symposiu (Penn State University, State College, Pennsylvania). Takovou diagnozu jsem nikdy neslyšel, že by byla adresována Winstonu Churchillovi. O něm se ale dočítám (Respektovaný publicista Ronald Radosh, The Weekly Standard, 7.10.2013:37), že v dopise své ženě Clementině o Stalinovi napsal: "I like him the more I see him." Že čím víc ho vidí, tím víc se mu líbí.

- - -

Obrnou postižený Roosevelt se dožil pouhých 63 let (1882-1945), gruzínský vyklouzlý seminarista a bankovní loupežník Džugašvili se dožil 75 roků (1878-1953) a všechny je předčil z nich nejstarší Churchill svými 91 roky (1874-1965), vždy s doprovodem doutníku a mocným posilováním koňakem výtečné kvality.

Tito tři se naposledy sešli v Jaltě na jaře roku 1945.

V anketě Radio Free Europe k začátku roku 1965 Josef Škvorecký odpovídal na řadu otázek: například jeho nejoblíbenější zviřátko (papoušek), nejoblíbenější květina (kaktus), postava jím nejvíc opovrhovaná (Zdeněk Nejedlý), velikán nejvíc obdivovaný (Winston Churchill).

Z noblesního rodu, za jihoafrické války britsko-burské, kolonialisticko- imperialistické, zajatý dopisovatel anglických novin, úspěšně uprchnuvší do neutrálního Mozambiku, ambiciozní politik, člen parlamentu, vládního kabinetu, proslulý orátor a velmi řízný oponent chamberlainovské naivní smířlivosti. Rovněž vynikal svou pohotovostí znamenitě zacházet s anglickým jazykem. V parlamentě výtku za použití nepřípustného výrazu "lhář" vyřešil elegantní sémantickou eskamotáží, přeformulováním lháře v "purveyor of terminological inexactitudes" – cosi ve smyslu "dodavatele, tvůrce pojmových nepřesností". Mezi nejznámějšími slovními přestřelkami s perfektní pohotovostí byla Churchillova reakce na rozhořčený výbuch Lady Astorové "Vy být mým manželem, dala bych vám do čaje jed," jeho ujištěním "Vy být má manželka, okamžitě bych to vypil." (V jiných verzích je zmínka o kávě, nikoliv čaji.)

Eufemismy, přikrášlování, s případnou dávkou jedovatostí. "Měl všechny ctnosti, které nesnáším, a žádnou z neřestí, které obdivuji." Nevylučuji, že adresátem tohoto Churchillova výroku byl vegetarián George Bernard Shaw, břitký kritik domácích poměrů a velikánský obdivovatel Stalina, Sovětského svazu, pochvalující si tamější vysokou životní úroveň a vlídné socialistické vládnutí tehdy v době hladomoru a teroru třicátých let. S určitostí byla ale potvrzena tato korespondenční výměna:

Shaw Churchillovi: "Posílám vám dvě vstupenky na první představení své nové hry. Přijďte s přítelem, máte-li nějakého."

Churchill Shawovi: "Nemohu přijít na první představení, ale přijdu na druhé, pokud k němu vůbec dojde."

S reputací tvora hodně cižádostivého, egocentrického, jeho celoživotním neblahým doprovodem byla jemu přisuzovaná odpovědnost za invazní fiasko v roce 1915, za první světové války při utkání na tureckém poloostrově Gallipoli. Onu neblahou končinu jsem navštívil - ovšem značně později - a po seznámení s všelijakými podrobnosti došel k závěru, že Churchillovi byla přisouzena role onoho scapegoat, obětního beránku. Jeho invazní nápad nebyl nijak scestný, však málem způsobil vycouvání již beztoho dohasínajícího ottomanského mocnářství z válečného konfliktu. Spojenecký debakl s obrovským množstvím ztrát životů víc zavinila nedostatečná invazní příprava, málo schopní generálové, nefungující komunikace, vadné zásobování atd.

Rovněž chybí přesvědčivý důkaz o Churchillově odpovědnosti za leteckou havárii a smrt Wladyslawa Sikorského, předsedy polské exilové vlády v Londýně. O jeho osud jsem se začal zajímat za studií na Kolumbijské univerzitě, kde jedním z pěti examinátorů při obhajobě doktorské disertace byl legendární hrdina Jan Karski, za války fungující spojka mezi varšavským podzemím a londýnskou vládou, kam on tam a zpátky Němci okupovanou Evropou k Sikorskému úspěšně pronikal. Polsko-sovětské vztahy z mnoha dobrých důvodů tehdy nijak nekvetly. Po objevení hrobů polských důstojníků v Katyni požádal Sikorski Mezinárodní červený kříž o vyšetřování. Moskva - spojenec Londýna a Washingtonu - se rozzuřila, západní spojenci měli před sebou dilema, zda riskovat kolaps beztoho již vratké aliance. V červenci 1943 sovětský velvyslanec Ivan Majsky dlel na Gibraltaru, kam zrovna mířilo letadlo se Sikorskim. A došlo k jeho nikdy přesvědčivě vyřešenému neštěstí s víc než tuctem osob na palubě. Posléze se objevil přepis údajného telefonátu Churchilla s Rooseveltem, z něhož se dalo vydedukovat, že touto smrtí obtížného premiéra se podařilo vylepšit spojenecký vztah s Moskvou. Jenže i ledacos jinačího, i opačného, by se dalo vydedukovat.

Churchillovi se někdy rovněž přičítá odpovědnost za největší přednukleární inferno celé války - zničení Drážďan v únoru 1945. Churchill rozhodně nebyl ten jediný, kdo nálet schválil. Rozhodně ho neinicioval a neexistuje důkaz, že by bez jeho souhlasu k útoku nebylo došlo.

Dožil se značného věku, vzdor mohutnému kouření a notné konzumpci koňaku.

Vzdor důkazům s reiterpretačními kotrmelci bylo by přece jen obtížné uvěřit, že by se někdy objevili revizionistčtí historici s tvrzením o jeho důsledné celoživotní abstinenci. Takové potupy jistěže i Miloš Zeman bude ušetřen.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče