President Donad Trump pohrozil čínskému presidentovi Si, že když si pro něho nenajde chvilku času během zasedání G20 v Osace v Japonsku ve dnech 29. a 30. června, Spojené státy nezmírní celní válku a hospodářské sankce proti čínskému vývozu a technologii.

Hrozit svému protějšku před zahájením jednání je Trumpovou specialitou. Nic to nestojí a jeden nikdy neví, zda se ten druhý nezlomí v kolenou. Jenže v tomto případě jsou požadavky tak neskutečné, že i americké sdělovací prostředky o nich mluví mlhavě a rozpačitě.

Oč Spojeným státům jde?

Řečeno bez kudrlinek a na rovinu: Chtějí, aby Čína udělala totéž, co Rusko v letech devadesátých minulého století - položila se hospodářsky na lopatky. A Trumpovým zbožným přáním je, aby mohl v Pekingu jednat s loutkou, jako byl Jelcin v Moskvě.

Známý americký ekonom Michael Hudson před několika dny napsal v Unz Review, že „co se na povrchu zdá jenom jako obchodní střet, je ve skutečnosti studená válka nového druhu… Oč se opravdu bojuje, je, jaký způsob plánování Čína a zbytek světa má mít a kdo jej bude určovat: vlády, aby se zvyšoval blahobyt, nebo finanční oligarchie, aby se zvyšovaly zisky a utahovaly opasky.“

Je ironické, že Trump má záchvaty zlosti z toho, že jiné země se vydaly stejnou cestou, kterou šla Amerika ke slávě a velikosti, ale kterou neoliberálové zničili. Její počinek byl ve vládních podporách průmyslu a rozvoji infrastruktur na konci devatenáctého století a na počátku dvacátého, připomíná Hudson. Dodává, že Spojené státy „se dnes staly vysokonákladovou ekonomikou spočívající na výnosu finančních a technologických monopolů. Jejich hrubý domácí produkt je ‚prázdný‘, pochází zejména z peněžnictví, pojišťovnictví, spekulací a pronájmu nemovitostí, zatímco infrastruktura se rozpadá a pracovní síla je využitá jen částečně a na záskok. Za těchto okolností vliv obchodních hrozeb může pouze posílit vzdor neoliberalismu urychlit snahy ostatních zemí stát se hospodářsky soběstačné.“

Proto na zasedání G20 v Osace bude nejvýznamnější událostí to, co na oficiální programu jednání není - schůzka presidentů Si, Putina a Modiho, z jehož podnětu se sejde. Není bez spojitosti, že k ní dojde po prohlášení Si a Putina v Moskvě 5. června, že jejich vztahy budou nadále „na nejvyšší úrovni globální spolupráce a celosvětového strategického partnerství nové epochy.“

Tento kulantní diplomatický pojem zahrnuje vše - hospodářství, zahraniční politiku a obranu. V podstatě Čína a Rusko oznámily urbi et orbi, že vytvářejí jednotný akční blok na obranu svých zájmů a šíření svých záměrů.

Předpokládat, že se dozvíme, že Indie se připojila k čínsko-ruskému spojenectví, je přílišné. Pro Modiho by nebylo taktické, tím méně diplomatické veřejně přiznat, že považuje americký plán sbuntovat Indii, Japonsko a Austrálii proti Číně za předem mrtvý. Ale víme my, co si tři vladaři řeknou mezi čtyřma očima a stvrdí rukoudáním?

Co lze očekávat, je provolání v tom smyslu, že přišel čas vytvořit nový společný, celkový, udržitelný systém mezinárodní spolupráce a bezpečnosti. Nezáleží na znění, ale na podstatě. Tou bude výzva k odporu proti americké nadvládě a stvrzení jednoty, spolupráce a vzájemnosti.

Tři presidenti společně representují téměř polovinu lidstva. Čína má nejvýkonnější

ekonomiku na světě, Indie bude za dva roky nejlidnatější zemí planety a v současné době překonává všechny ostatní země v hospodářském růstu, Rusko oplývá surovinami a má nejlepší špičkovou vojenskou techniku. Jejich společné prohlášení bude mít sílu a váhu. Poplatné sdělovací se jistě budou snažit je zlehčit a zahrát do autu; sledujme internet.

V posledních dnech se mluví a píše o tom, že v Osace přece jen dojde k setkání Trumpa se Si, i když žádná obvyklá přípravná jednání neprobíhají. K ničemu to ale vést nemůže a nepovede. Si se nevzdá socialismu s čínskou charakteristikou, který odstraňuje poslední zbytky chudoby v zemi a učinil z Číny hospodářskou velmoc první velikosti. Trumpovo zbožné přání zůstane tím, čím je - zbožným přáním.

Psáno pro televizi Prima.