Generálové usilují o zopakování svých někdejších triumfů na bojišti jakkoli změněném - jiní nepřátelé, zbraně, jiné všechno. S případně žalostným výsledkem při zacházení s tak pozměněnou realitou.

Z totalitní klece se mi podařilo upláchnout s pocitem důkladné úlevy, nijak postižené reziduálním patriotickým sentimentem. V západním exulantském prostředí se mi vybavila ona metafora "rozbitých hodinek", které odchodem z rodného místa si rozbijeme o hraniční patník: představy, ponětí, chápání pulzu domoviny se nám zastaví, zamrzne a tamější svět pak chápáme nevalně, odvozeně. Doba odchodu se stala kritériem, jímž se formovaly různé exulantské generace. Přetrvávající vlastenectví jsem pozoroval zejména u běženců poúnorových, nepostižených stalinismem natolik, že by si představu opuštěné vlasti mohli příliš zošklivit. Jejich pozdější setkání a pokusy o porozumění s generací posrpnovou, se stalinismem let padesátých absolvovaným, iluzí o holubičí povaze vlastního národa zbaveným, vedly k všelijakým disonancím.

Jsme formováni a případně i zcela deformováni, dominováni osobními zkušenostmi, ať už na kterémkoliv konci ideologického spektra. Posloužím příkladem stalinisty, jehož závěrečnou kapitolu zpracoval spisovatel Rudolf Černý, o němž jsem dřív nikdy nic neslyšel, natož abych četl. Ponořil jsem se ale do jeho opusu s názvem "Antonín Novotný: pozdní obhajoba" s podtitulem "Hovory s mužem, který nerad mluvil", vydal jakýsi Kiezler s.r.o., v Praze 1990. Tento písmák navštěvoval bývalého nejprvnějšího partajního papaláše jakož i prezidenta státu (zemřel 1975) a seznamoval se s mentalitou osoby se zacementovanými zážitky, představami, důkladným to břemenem. Oba s manželkou pocházeli z Letňan, proletářské čtvrti hladových nezaměstnaných, tísnících se v hanebných pavlačových bytech bez příslušenství. Což vedlo k automatickému prezidentskému předpokladu, že takové chudáky čekalo pouze vykořisťování třídními nepřáteli - mizerie nelítostná a neustále utužovaná.

Novotný permanentně zafixován kritérii třídního boje: nejen upíři bankéři, ale každičká kádrová nedokonalost ve vlastních soudružských řadách. Mlynář synem četnického velitele a spolumajitel výrobny mýdla, Císař absolvent francouzské univerzity, A.J. Liehm syn bývalého pražského advokáta. "Moje vina vězí ve ztrátě proletářské ostražitosti, ve ztrátě revoluční bělosti. ... To je výsledek mého odtržení od mas," sebekriticky přiznával (s.44) takto odtržený ex-prezident. "Většina lidí bude křičet o okupaci, ale je to internacionální pomoc." (s.78). "A k problému zvaní či nezvaní: Patříme do soustavy socialistických států. Tím je řečeno vše." (s.80).

Tím je především potvrzeno, jak značně zamrznut zůstával svou původní zkušeností.

- - -

Dominantní motivací, proč jsem riskoval upláchnout ze svého původního světa, byl ovšem antikomunismus - stoprocentní motivace, ultimální kriterion veškerých hodnot. Tehdejší válku vietnamskou, s ní denně seznamován na televizních obrazovkách, jsem jen částečně vnímal. Tehdejší mou prioritiou bylo znovu vystudovat a jakž takž vůbec přežít. Rok 1968 pro mě neznamenal řádění pařížských studentů, jejich budování barikád, ale obrněný příjezd mezinárodních bratrů do Prahy.

Nedostatečné ocenění takové události jsem v americkém okolí doprovázel svým nezastíraným stanoviskem k problematice rasové, trýznící přemnoho bělochů zejména intelektuálního zaměření, se zřetelnými sklony též k sadomasochistickému nihilismu.

Nebyl jsem sám, takto reagoval snad každý s mou zkušeností. Rozhodně mezi ně patřil Josef Škvorecký. Cituji ze svého dopisu (Binghamton, 31. října 1970, do Toronta):

"Černouškové mají svou privilegovanou dormitory, s jménem Third World Corridor. Naše administrativa se velice stará o to, aby se jim ve všem vyšlo vstříc. Například: černoušek jde do školního biografu. Bez vstupenky. Bílej uvaděč ho neuved. Naopak, chce mu ve vstupu zabránit. Černej mu napálí ránu boxerem, výsledkem čehož si sanice vyžádá dvaadvaceti štychů. Zašitý poškozený si jde stěžovat k děkanovi a ten ho vyhodí, že je rasista.

Poté, co se ve školních novinách jménem Pipe Dream nashromáždilo víc takových případů, velmi pokrokový profesor původem z Oklahomy uveřejnil prohlášení, že my všichni běloši tyjeme z rasismu. Což mě dožralo a přimělo k odpovědi, že žádného otroka jsem nikdy neviděl, natož abych vlastnil, že rodinu nemám zcela bělošskou, že se nemíním omlouvat, a svůj open letter jsem poslal asi šedesáti kolegům, od rektora dolů. Pak se někteří za mnou začali trousit, děkujíce, že jsem řekl přesně to, co mají na srdci, jako že si hnedky takto netroufnou. Poserové, jinými slovy, i.e. jedním slovem."

Z Toronta přišla odpověď, z níž kousek ocituji:

"Velice oceňuji Tvůj boj s postpubertálními zabedněnci. Pan Kunstler, obhájce chicagských, odsouzený na čtyři roky do vězení před dvěma měsíci, tvrdil tady včera v Torontu, na veřejné schůzi, že v USA už je nacismus, neboť než ho pustili na tu schůzi do Toronta, musel složit kauci 15.000 dolarů. V kurzech angličtiny se tuhde tady stalo toto: nějací řečtí emigranti, kterým tu dávají velikou publicitu, ličili, jaký je v Řecku fašistický teror a naprostá nesvoboda. Když to dost barvitě vylíčili, zeptal se jich jeden přítomný pán z Prahy, jak se, proboha, z tak teroristické země dostali. A oni, že museli odejít, protože to nemohli vydržet. Prostě si dali vystavit pas a opustili rodnou zem. Ten pán řekl, že to jsou na tom ještě dost dobře, protože on utekl z Čedokářského zájezdu, ale nechal doma ženu a děti v naději, že je za ním pustí, což se nestalo. Tuto smyšlenku mu ovšem nikdo, ani Řekové, ani Kanaďane nevěřili."

- - -

V šedesátých letech onoho našeho dvacátého století se mi podařilo doklopýtat k promoci, krátce před tím, než revolučně zakalení studenti se pustili do řádění. Na Kolumbijské univerzitě v New Yorku přepadli děkanát, zdevastovali interiér, nechali se fotografovat v kožených fotelech, nohy na mahagonových stolech. Poté, co je pokračování ve spoušti přestalo bavit, univerzitě dali ultimatum s podmínkou vandalům zaručit absolutní amnestii. Poděšená instituce vyššího vzdělání se natolik ponížila, že na potupné podmínky přistoupila. V té době jsem se z role studenta přetvořil v kantora a na adresu amnestovaných vandalů oznámil, že jejich počínání se zárukou beztrestnosti má blízko k revoluci asi jako onanie k autentické souloži.

Povstání jménem SDS (Students for a Democratic Society) na kolumbijské alma mater vedl bouřlivák Mark Rudd, posléze odcestovavší na Kubu podporovat Che Guevaru a Castrovu revoluci. Žádné znamenité revoluční kariéry ale nedosáhl. Po návratu do nenáviděné Ameriky se živil výukou matematiky na nevýznamném učilišti a též se mínil prosazovat jako funkcionář organizace Progressives for Obama. Tu založil Tom Hayden, jeden z většího množství manželů hollywoodské celebrity Jane Fondové. Hodně třeskutě si počínali manželé William Ayers a Bernardine Dohrn, blízcí přátelé nynějšího amerického prezidenta.

Čas se ovšem nezastavil, z revolucionářů se během jedné generace stal tuze vlivný establishment, úspěšně prosazující svou orientaci v mediích - tisk, rozhlas, televize, film. Politicky korektní důraz na multikulturalismus, relativismus, automatické odmítání měřit týmž metrem. The New York Times, někdejší znamenitý pilíř, záruka solidní nepředpojatosti, v nynější podobě začíná mi přípomínat Rudé právo neblahé minulosti. V depeších z Afghánistánu reportér Seth Mydans prezentoval průběh soudu s prominentním velevrahem Kaing Guek Eav (znám jako Duch), aniž by někdy padla zmínka, že mordýřský režim Khmer Rouge, který způsobil smrt 1,7 milionu Kambodžanů, bylo počínání marx-leninské, s inpirací jakéhosi komunismu. Stejně tak ve filmu "Killing fields" nikdy ani nejmenší zmínka o nějaké spojitosti, inspiraci komunistické zabijácké nirvány.

- - -

Petr Zídek v článku s názvem "Proč jsou Češi komunisté" (převzaly Americké listy, New York, 14.11.2202) se zmiňuje o francouzském historikovi Antoine Marés a jeho článku v Lidových novinách (27.12.1999) o v Čechách tabuizovaném faktu, že "komunismus je organickou součástí české společnosti", čímž se liší od okolních zemí, v nichž komunistické strany byly pouhými sektami, které k moci dostaly až sovětské tanky.

Vzájemně jsme se ujišťovali, že komunisté vymřou. Leč liché to očekávání.

Ze starých kádrů sice budou nevyhnutelní nebožtíci, ale zatím vyroste nová generace v prostředí s vymřelou pamětí, co že ten komunismus vlastně byl. Nebude jich ubývat, jakkoliv zdatně by se ekonomice dařilo, vždy přece bude dost těch, kteří budou mít pocit neúspěchu, frustrace, ponížení. Česká závist, paušální zatracování s premisou "každý krade", představa permanentně dychtivých nenažranců. Takže i přebohatý Karel Schwarzenberg by musel být posedlý nadále nezkrotitelnou lakotou.

KONEC