Západní politika ztrácí dech, protože často postrádá elementární koncepci. Ba ještě hůř, v důležitých regionech planety připomíná sentimentem vedeného opilce, který se furiantsky pokouší tančit mezi vejci, aniž by si uvědomil, do jak nebezpečného podniku se pouští.

Ukrajina je eklatantní příklad řečeného a vidíme na ní, že protiruské elementy vypustily džina místní krajní pravice, jež nechce ani slyšet o nevyhnutelném mírovém jednání s Ruskem. Respektive s jeho pomahači na východě znesvářené země.

V Sýrii, kde byly USA, evropskými mocnostmi, Tureckem a orientálními despociemi Perského zálivu zafinancováni (náboženští) radikálové, se dá poznat jistá inspirace pro předchozí postup. Nejvýznamnější rozdíly jsou však především v počtu lidských obětí a ztrát na majetku. Nebo v tom, že syrská občanská válka tvoří spojité nádoby s Irákem. „Pro změnu“ na padrť se drolícím státem, kde nejspíš stále větší množina lidí bere na milost bez milosti oběšeného Saddáma Husajna. Bezohledného zločince, který se západním mocnostem postupně přestal hodit, až ho jejich propaganda přetavila v Hitlera. Což se koneckonců odpůrcům dotyčných hráčů stává úplně běžně. Naposledy – světe, div se – (jejich bývalým) spojencům Bašáru Asadovi a Vladimíru Putinovi…

Staletí dominující západní mocnosti, respektive některé jejich kruhy, odmítají připustit, že „časy se mění“. A dělají psí kusy, jen aby zůstaly v centru dění. Výsledkem se stal opak. Nešikovná, nicméně agresivní politika George W. Bushe úpadek Západu ještě urychlila. Způsobila mu mimo jiné strategickou porážku v Afghánistánu, kde se USA po 11. září 2001 střetly se svými islamistickými milci z dob bojů proti Sovětskému svazu.

Ze spojení s nimi přitom před invazí do ropné Mezopotámie obviňovali mnozí právě Husajna, čímž vznikla velice absurdní situace zloděje volajícího „Chyťte zloděje!“. Baasistický režim byl ve skutečnosti sekulární a ani kmenové rozdělení zde nemělo pozici srovnatelnou s jinými arabskými režimy.

Vpád do této země roku 2003 proběhl hladce. Bagdád rychle padl, ale po rozpuštění místní armády i dalších chybách okupantů rychle odstartoval odboj. Zrodila se další občanská válka výrazně sektářských prvků a doposud upozaďovaná šíitská většina v ní logicky získala oporu sousedního Íránu.

Čerstvě to vypadá, že sunitští radikálové blízcí Islámskému státu v Iráku a Sýrii (ISIS, nebo též ISIL, kde el znamená celou Levantu) přivedou možná k jednacímu stolu „Velkého Satana“ a „Osu zla“. Hlavně klíčového člena této na mocnosti fašistické Osy odkazují fikce – Íránskou islámskou republiku. Doposud zásadního nepřítele Spojených států, s nímž Bílý dům ani neudržuje oficiální diplomatické styky.

Nábožensky extrémní povstalci, ač nepočetní, dobývají totiž jedno město za druhým, až se zdá, že miliony investované Západem do iráckých bezpečnostních složek byly v nejlepším případě vyhozené peníze. A jelikož se Američané do Iráku znovu dvakrát nepohrnou, vezmou pravděpodobně za vděk elitními jednotkami Íránců či jejich spojenců, kteří se už dříve úspěšně s „ISILáky“ střetli v Sýrii.

Je to celé zmatek nad zmatek. Výsledky údajné války s terorismem se obracejí ve svůj pravý opak. Čistě technologicky vedené konflikty a dosazování rychlokvašených loutkových režimů produkují povstalce nebo teroristy jako na běžícím pásu. Dokonce i tam, kde nikdy dříve nebyli. Skrze ně se ke všemu stále více prosazují například konzervativní Saúdská Arábie a Katar. Původně čistě klientské režimy Západu, proti nimž se on nyní v podstatě paktuje s bývalým společným nepřítelem. Výmluvnější obraz úpadku by nenamaloval ani Picasso.

Článek zveřejnil slovenský deník Pravda