Žádný současník nemůže předčít amerického prezidenta Baracka Obamu v projevech pozemské slávy, moci a popularity. Nyní, po udělení Nobelovy ceny za mír, překonal i svůj vzor Johna F. Kennedyho, který jí nikdy poctěn nebyl. Obamův marketingový obrys s hrdě vztyčenou bradou zobrazovaný na tričkách a dalším spotřebním zboží již nyní může soutěžit v prodejnosti s podobiznou Che Guevary. Nejmocnějším člověkem světa a živoucím symbolem naděje se stal, aniž by cokoli konkrétního udělal či hmatatelně změnil k lepšímu. Letošní udělení Nobelovy ceny za mír lze právem považovat za definitivní vítězství postmoderny nad modernou, slova nad skutkem, virtuality nad realitou.

Ve spodním, reálném světě pokračují války v Afghánistánu a Iráku, Severní Korea zdokonaluje jaderné zbraně a jejich nosiče, Írán obohacuje uran a zkouší rakety stále většího doletu a arabsko-izraelský konflikt nejeví sebemenší známky zmírnění. Koho by však zajímal nedokonalý spodní svět, zapudil-li v tom horním charismatický a šarmantní lídr kouzelnou mocí krasomluvy všechny chmury, zahladil všechny stopy po konfliktech, usmířil vlka s beránkem, nakrmil hladovějící slibem hojnosti a převychoval teroristy v lidumily? Norský Nobelův výbor uznává, že nejprestižnější humanitární cena tentokrát nebyla udělena za činy, nýbrž za slova. Za to, jak zapáleně a přesvědčivě umí mluvit o míru v celém světě, o americké vině a svém odhodlání ji odčinit. Většina kritiků tohoto rozhodnutí klade zbytečně důraz na to, že Obama nestrávil v prezidentském úřadě více než osm měsíců a mnoho ze svých mírumilovných záměrů dokonce nestačil ani naznačit. Mýlí se. O činnost Obamy v prezidentském úřadě vůbec nejde. Nominace na cenu končí každý rok 1. února a žádní další kandidáti nebo jejich činnost po tomto datu nemohou být zohledněny. Řečeno jinak, Nobelův výbor mohl přihlížet při rozhodování jen k zásluhám v boji o mír, jichž Obama dosáhl nejpozději do desátého dne po uvedení do prezidentského úřadu.

V prvním prohlášení pro tisk Obama zdůraznil, že zvěst o ocenění ho překvapila a trochu zahanbila. Výraz tváře a intonace, s níž tato slova pronášel, však prozrazovaly, že není zahanben ani trochu. A co víc, zbla nechápe, že přehnané lichocení přesahující veškerou rozumnou míru ho činí spíše trapným a žalostným než famózně olbřímím. I natolik devótně proprezidentské médium, jako je deník The New York Times, vytušilo v trapasu příležitost se od Obamy distancovat a označit přijetí Nobelovy ceny za mír za neodpustitelnou chybu. V době, kdy brojí proti nezaslouženým bonusům pro finančníky, se nedovtípil, že tato cena je právě takovým bonusem – půjčkou, kterou bude muset po zbytek života splácet. Mohl získat obdiv pouhou zmínkou, že by taková cena víc slušela třem Íráncům odsouzeným k potupné smrti za povolební protesty, čínským Ujgurům nebo barmskému buddhistickému mnichovi, na které čeká stejný osud. Právě to by však bylo v příkrém rozporu s politikou appeasementu vůči autoritářským režimům, za niž vlastně Nobelovu cenu za mír obdržel.

V USA se Barack Obama netěší takové bezvýhradné adoraci jako v Norsku nebo v jiných vzdálených končinách. Obamovi evropští, asijští či afričtí fanoušci nemusejí platit za americké zdravotní pojištění, posílat děti do amerických škol, pracovat v amerických továrnách nebo stát fronty v amerických úřadech práce. Proto je Obamovy bolestné reformy příliš nezajímají, maximálně v nich budí zvídavost. Zajímá je leda možná zahraniční politika. Ani v ní se však Obama zatím příliš nevyznamenal. Nemusel řešit žádnou politickou krizi srovnatelnou s 11. září, žádné z významných mezinárodních jednání nedotáhl zdárně do konce. Nezprostředkoval ani jeden mezinárodní nebo lokální konflikt, čímž se může pochlubit třeba jeho letošní protikandidát Nicolas Sarkozy, který sjednal mír mezi Ruskem a Gruzií.

Pochlebování nejbližšího okolí a vychvalování do nebes neexistujících zásluh upevňují v Obamovi přesvědčení, že práce prezidenta spočívá v krasořečnění. Doba je však těhotná mnoha hrozbami a prázdný mluvka coby vůdce svobodného světa jej snadno může dostat do slepé uličky. Pokud velkohubé projekty zůstanou jen vlajícími slovy, svět oněch několik ztracených let oželí. Horší by bylo, kdyby existující, byť sebenedokonalejší řád byl zbořen a na jeho místě žádný jiný nevznikl.

Barack Obama posbíral za poslední rok všemožné ceny – Grammy, Emmy, stal se osobností roku 2008 dle časopisu Time. Už mu nezbývá nic jiného než se prohlásit za vtělení Boha, jak to udělal císař Augustus. Země nosila jen jednoho velikána, který měl na prsou víc zlatých medailí za mír, i když mezi nimi nebyla Nobelova cena. Jmenoval se Leonid Brežněv. Americký prezident je relativně mladý politik a má dobrou šanci ho dohnat a předehnat. Pokud však neprozřetelně nepřikročí od slov k činům.

Týdeník EURO 42/2009

Autor je publicista