Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996SVĚT: Obamova Amerika, Izrael a islámský svět
„Jsem křesťan, ale můj otec pocházel z keňské rodiny, která byla po mnoho generací muslimská.“ Toto osobní vyznání prezidenta Spojených států přijali zbožní muslimové blahosklonně – jako krok správným směrem. Zato tvrzení „Amerika není – a nikdy nebude – ve válce s islámským světem“ je přijímáno s nevěřícným úsměškem. Obama ve svém káhirském projevu dokonce tvrdil, že „islám je součást Ameriky“; to ale islámskému světu nestačí. Amerika se musí islamizovat – dokud se to nestane, patří do „dar al-harb“, tedy do „domu (oblasti) války“. Tomu, že „islám má hrdou tradici tolerance“, může věřit Obama, ale málokterý věřící muslim.
Několik týdnů po Obamově káhirském vystoupení následovalo udělení Nobelovy ceny míru. Nechápejme ho jako uznání dosažených zásluh. Od té doby, co se tohoto vyznamenání dostalo Jásiru Arafatovi, je jasné, že Nobelova cena není odměna, ale pobídka. V Obamově případě to bylo takové popostrčení zezadu – a ještě se ukáže, zda nebylo příliš silné, pokud vyznamenaný padne na nos. Rozhodnutí o udělení Nobelovy ceny rozhodně zvýšilo tlak na ubohého muže v Bílém domě.
Řešení blízkovýchodního konfliktu patří k Obamovým vysněným cílům. Má-li svého cíle dosáhnout, musí tlačit na obě strany konfliktu. Na Blízkém východě totiž již nikdo nevěří na mír, s nímž by byli spokojeni všichni zúčastnění. Při průzkumu, konaném počátkem dubna palestinskou universitou An-najá v Nábulusu, se více než dvě třetiny Palestinců vyslovily proti palestinskému státu v hranicích z roku 1967. Tři čtvrtiny nehodlají sdílet Jeruzalém jako hlavní město spolu s Izraelci. Do tří let by měla vzniknout nezávislá Palestina – alespoň podle představ prezidenta USA. Eitan Gilboa z izraelské agentury y-net k tomu poznamenal: „Tento časový rámec odpovídá politickým danostem ve Spojených státech, nikoli však reálně existujícím podmínkám na Blízkém východě.“
Obama své požadavky původně směřoval Izraeli, Palestincům a proamerickým Arabům. Reagoval ovšem jen izraelský ministerský předseda Netanjahu, který v červnu roku 2009 oficiálně potvrdil „dvoustátové“ řešení, koncem minulého roku vyhlásil desetiměsíční moratorium na nové osady a zrušil celou řadu zátarasů na silnicích palestinských území. Odměnou mu bylo, že Obamova vláda kritizovala výhradně jeho.
Když bylo během návštěvy amerického viceprezidenta Bidena v březnu 2010 vydáno povolení k stavbě bytů v Ramat Šlomo, šlo o čistě formální věc. Ta však byla využita jako výtečná příležitost k dosažení politických cílů. Nejenže znamenala políček pro Bidena, který je přítelem Izraele i předsedy vlády Netanjahua, ale vysloužila všeobecně neoblíbenému Netanjahuovi pozvání do Washingtonu. Tam mu prezident Obama předložil jedenáctibodový plán, který požaduje úplné zastavení dalšího budování osad na palestinských územích (včetně Jeruzaléma), propuštění palestinských vězňů a závazky týkající se základních sporných bodů – osad, hranic, Jeruzaléma a uprchlíků. Tyto závazky mají být splněny ještě před počátkem vyjednávání s Palestinci. Dále prezident Obama po Izraeli vyžadoval časový plán.
Arabové si z toho pochopitelně vyvodili, že se jim vyplatí čekat. Na orientálním bazaru se vyjednává o ceně – tak tomu bylo odedávna. Pokud Američané od Izraelců něco vyžadují a ti tomu vyhoví, lze maximalizovat Izraelské ústupky před přímým jednáním. Z hlediska obecně praktikovaných zásad orientálního smlouvání by byli Palestinci hloupí, kdyby do jednání vstupovali již teď. Proto vláda palestinské autonomie odmítla vyjednávat s izraelskou vládou a začala si klást další podmínky. I Obamovi by mělo být nápadné, že zatímco s premiérem Ehudem Olmertem se palestinský prezident Mahmúd Abbás setkával každých pár týdnů a srdečně se s ním objímal před kamerami, ačkoli Olmert vesele budoval osady i silniční zátarasy, Netanjahu zatím neměl příležitost podat si s Abbásem ruku.
Dynamický prezident Spojených států chce Izraelcům i Palestincům vnutit časový plán i výsledné řešení. Snaží se vytvářet tlak, nicméně trpí zřejmě ztrátou smyslu pro realitu. V druhém dubnovém týdnu se ukázalo, že Palestinci ve svém nadšení ze změny amerického kurzu přestřelili. Protestovali proti obnově Hurvovy synagogy v židovské čtvrti jeruzalémského Starého města – prohlašovali to za stavební činnost ve východním Jeruzalémě. V roce 1948 Jordánci vyhodili Hurvovu synagogu do povětří – poté, co ze Starého města vyhnali všechny židovské obyvatele. Proto bylo americké ministerstvo zahraničí nuceno odkázat Palestince do patřičných mezí: Popírání židovského dědictví a spojení s Jeruzalémem podrývá důvěru, která je nezbytná pro podstatné a produktivní vyjednávání mezi Izraelci a Palestinci.
Izraelský velvyslanec ve Washingtonu Michael Oren prohlásil, že izraelsko-americké vztahy jsou nejchladnější za posledních pětatřicet let. Ed Koch, který byl v letech 1978-1990 starostou New Yorku, lituje, že izraelsko-americké vztahy už nikdy nebudou jako dřív. Svému prezidentovi, kterého v minulých volbách podporoval, vyčítá, že podlézá islámskému světu. „Věřím, že prezident Obama chce vybudovat nový vztah s arabskými státy, jako je Saúdská Arábie, Jordánsko, Egypt a Irák, jako hráz proti Íránu.“ Za tímto účelem je prý ochoten obětovat Izrael. Bývalý izraelský velvyslanec při Spojených národech Dore Gold se ptá: „Jsou současné rozdíly mezi oběma zeměmi tak hluboké, že se změní jejich dlouhodobý vztah?“ Nedávné průzkumy prokázaly, že velká většina Izraelců rozhodně odmítá jakýkoli pokus amerického prezidenta vnutit jim konečné řešení vztahů s Palestinci.
Izraelsko-americké vztahy nejsou zdaleka jednostranné. To si v Americe uvědomují možná ještě více než v Izraeli. Již počátkem dubna podepsalo 327 kongresmanů dopis, v němž píší, že „otevřené napětí“ mezi USA a Izraelem „neslouží zájmům“ ani jedné z těchto zemí. O několik dnů později se ozvalo 50 penzionovaných generálů a admirálů: „Silný a bezpečný Izrael je kapitál, na který se mohou američtí vojenští stratégové a politici spolehnout.“ K tomu se ozývají hlasy, které říkají, že tato situaci poskytuje Izraeli příležitost zbavit se vlivu Ameriky, který pro Izrael není dobrý.
Izrael není také tak docela bez alternativy – přestože ideologicky i z hlediska zájmů jsou Spojené státy židovskému státu bezpochyby nejblíže. Tak tomu ale nebylo vždy. Ještě před založením Izraele se jak Rooseveltovy, tak Trumanovy vlády s ohledem na arabský svět vyjadřovaly proti zásahům ve prospěch Židů na území Palestiny. V druhé polovině 40. let to nebyly Spojené státy, kdo by byl hnací silou při zakládání Izraele. Byl to Sovětský svaz, který Izrael uznal de facto i de iure již v květnu roku 1948. Co se týče uznání de iure, daly si Spojené státy načas – až do ledna 1949. Sovětský svaz byl rovněž hnací silou za československými dodávkami zbraní do Izraele během války za nezávislost. Tyto dodávky pomohly Izraeli přežít.
V padesátých letech se Izraeli dostalo mnohem více hospodářské pomoci z Německa než z USA. Největším dodavatelem zbraní byla Francie. Během suezské krize byly Spojené státy spolu se Sovětským svazem na straně Egypta, zatímco Británie a Francie podporovaly Izrael. Za prezidenta Nixona se Spojené státy při hlasování ve Spojených národech jedinkrát nezdržely hlasování, natož aby použily ve prospěch Izraele práva veta. Kupodivu se nenašlo mezi Spojenými státy a Izraelem žádné humanitární řešení pro izraelského špiona Jonathana Pollarda, který je od roku 1985 v americkém žaláři.
Zajímavé rovněž je, že na Západě neoblíbený ministr zahraničí Liebermann nebyl v minulých týdnech a měsících rozhodně nečinný. Předseda vlády Netanjahu a ministr obrany Barak se starali o Spojené státy. Avidgor Liebermann pochází – podobně jako každý šestý Izraelec – z Ruska a v poslední době tam cestoval několikrát. Zajímavé je rovněž to, že právě když byl během března premiér Netanjahu v USA, navštívil Izrael čínský vicepremiér Hui Liangyu. Když se podíváme na poslední dvě desetiletí, zjistíme, že Izrael uzavřel s Čínou řadu obchodů se zbraněmi – které pak na žádost Spojených států stornoval. V polovině devadesátých let šlo o plány bojové stíhačky Lavi, pak o americké letadlo Falkon a rakety vzduch–vzduch a koncem roku 2004 o údržbu bezpilotních letounů.
Dore Gold vypočítává řadu izraelsko-amerických krizí a dospívá k optimistickému závěru: „Vždycky jsme se z toho zase zotavili.“ Strategické danosti nakonec vždy obě země přivedly k tomu, aby si hleděly společných zájmů a překonaly své rozdíly. Barack Obama může pokračovat v nastoupeném kurzu – nebo mu může dojít, že by mohl přijít o politický vliv. Platí ovšem, že pokud z mírového procesu něco zbývalo, po Obamově nástupu do úřadu se zhroutilo i to. Ani optimista Gold se nedomnívá, že by si Izrael nechal od Obamy vnutit hranice, které se nedají bránit, že by souhlasil s rozdělením Jeruzaléma a souhlasil s palestinskou svrchovaností nad posvátnými místy. Pozitivním znamením je, že v polovině dubna se prezident Obama vyslovil pesimisticky o „diplomatickém procesu“. Zdá se, že si uvědomil, že palestinské samosprávě a Izraeli nelze žádnou dohodu vnutit.
© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil –dd-
