Proč se Německo stalo na úkor Británie zvláštním spojencem USA na starém kontinentu

Někdy leccos napoví i běžná reportáž. Třeba taková, v níž začátkem dubna shrnul dojmy z návštěvy Berlína americký spisovatel Daniel Kehlmann pro The New York Times.

Domlouval sraz s německým známým v restauraci v Kreuzbergu a ten mu do telefonu řekl: „Je to u metra, ale vem si taxík, jinak riskuješ.“ Cože, že by v téhle hipsterské čtvrti byla no-go zóna? Když se na to Kehlmann ptal tureckého taxikáře, ten překvapivě kývl: „Od té doby, co tam jsou všichni ti Severoafričani, je to fakt nebezpečný.“ Ale když potom seděli v restauraci, jeho známý Berlíňan to vyklopil: „Šílený, co. Absolutně nesouhlasím s politikou Angely Merkelové. Ale čím víc tu politiku prosazuje, tím víc ji respektuju.“

Ta scénka pomůže vysvětlit, proč se Barack Obama při své rozlučce s Evropou tak zhlédl právě v Angele Merkelové.

Americký prezident měl pro německou kancléřku jen chválu. Když použil výrazy jako „strážkyně Evropy“, znělo to až nabubřele. Ale pak to celé shrnul do lidských slov: „Když něco řekne, tak si to i myslí. Když řekne, že něco udělá, udělá to. Důvěřuji jí.“ Ať už v tom byla upřímnost, jen slušnost hosta k hostiteli, nebo cílená snaha napravit si vlastní reputaci v Německu (silně narušenou po aféře s plošnými americkými odposlechy včetně kancléřčina mobilu), skýtá to dobré vodítko. Ladí to se slovy, jimiž uzavřel svou reportáž Daniel Kehlmann. Také pro amerického prezidenta platí: i když s ní ne ve všem souhlasím, i když s ní třeba vůbec nesouhlasím, tak ji respektuji.

Z tohoto postřehu čerpají i další argumenty. Například ten, že Německo vystřídalo Británii na pozici hlavního amerického spojence v Evropě. Je to teď jedno z témat německých médií. A i když tomu můžeme, či nemusíme věřit, rozdíl, na který v Evropě narazil Barack Obama, na něj asi zapůsobil. Na jedné straně premiér David Cameron vkládá osud Británie a jejího zásadního svazku do rukou nevyzpytatelných voličů. Na druhé straně kancléřka Merkelová sice provádí migrační experiment s velmi nejistým a riskantním koncem, ale pevně si stojí za svým. Tím může působit rozhodněji, víc jako lídr, prostě američtěji než premiér anglosaské Británie.

Lídr s mandátem z Kalifornie

Je to samozřejmě složitější. Spolková republika není zdaleka tam proamerická, jako bývala kdysi. A Spojené státy nejsou zdaleka tak proněmecké, jak by se mohlo zdát. Ano, Obama vidí v Německu hlavně partnera, jakého Amerika v Evropě potřebuje a kterému může věřit. Ale právě proto se z jeho rozlišovací schopnosti vytrácí, že EU není jen Německo.

Mají-li Obama a Merkelová něco společného, je to tah za svým přesvědčením bez velkého ohledu na to, co si o tom myslí tradiční, ale momentálně jaksi překážející spojenci. Obama tak narovnával vztahy s Putinem (pamatujete „reset“?), s Íránem i Kubou. Výsledkem je mimo jiné to, že nečekaně vzniká účelová aliance zklamaných spojenců – Egypta, Izraele a Saúdské Arábie.

Merkelová míří za svým cílem v podobě nového Německa, jež by působilo jako biblické „světlo národům“ (rozuměj těm tmářským, nepokrokovým). Pak v rámci EU logicky ožívá donedávna pozapomenutá spolupráce visegrádské skupiny – Česka, Slovenska, Polska, Maďarska.

Amerika chce partnera své váhové kategorie, což není Německo, ale Evropská unie. Tu pak logicky vnímá jako federaci, v jejímž čele stojí Angela Merkelová. V tomto globálním pohledu pak neméně logicky zanikají „drobné“ rozdíly. Třeba ten, že EU sice skutečně vznikla z myšlenky evropského federalismu, ale zatím je jakýmsi hybridem. Vykazuje některé znaky federace – třeba vnější hranici (schengenskou), kterou je třeba chránit. Ale jiné jí scházejí – třeba společná migrační politika. Může to fungovat dohromady?

Ve fungující federaci, jakou jsou USA, je nemyslitelné, že by se při migrační kalamitě státy hádaly, zda má mít otevřenost hranic (rozuměj vítací kultura a la Německo) přednost před jejich ochranou. Federace si svou hranici prostě hlídá, což v USA dokládá plot na hranici s Mexikem. Vynadala za něj Merkelová Obamovi tak jako třeba Viktoru Orbánovi?

Ale hlavně. Obama jako by zapomněl, že on má celoamerický mandát voličů, zatímco Merkelová jen od těch německých. Automaticky se počítá s tím, že Merkelová zásadně ovlivňuje politiku EU. Ale mohl by politiku USA výrazně určovat někdo, kdo má mandát jen od Kaliforňanů? (Asi 15 procent populace USA, podobný podíl má Německo na populaci EU.) To vše je realita, s níž pěkná slova Baracka Obamy nehnou, jakkoliv chápeme jeho touhu po silném partnerovi v Evropě.

Kdo by byl partnerem Trumpa?

Důležitější ale bude osud euro-amerického vztahu po Obamovi. Letošní volební kampaň do značné míry ovládli lidé, kteří jsou typově známí z Evropy – pravicový populista Trump a socialista starého střihu Sanders. I když ve finále neuspějí, tento vítr jen tak nevyvane.

Těchto změn si Obama prakticky nevšímá. Přitom pro vztah Evropy a Ameriky jsou důležitější než fakt, zda USA pošlou do Sýrie sto, nebo dvě stě svých vojenských specialistů. Tohle je memento, které je třeba mít před očima více než přátelství Angely a Baracka.

LN, 26.4.2016