Začátkem šedesátých let jsem se objevil v Americe, začal se rozkoukávat a časem i poněkud pronikl do akademického prostředí. Různé kongresy, konference, kolegiální styky s tvory s podobnou anamnézou - běženci upláchnuvšími z jiných lidových demokracií tehdejšího tábora míru. Nejvíc kontaktů a kamarádství učiněno u maďarských sousedů, vesměs příslušníků generace, kterou z rodné země v roce 1956 vypudily tanky rudé armády osvoboditelky.

Skoro všichni neárijského původu, spěšnou adaptací uspěli na univerzitách, většinou v kantorských rolích, někteří pronikli do administrativy, lebedit si v děkanských křeslech, ba se i podařilo uplatnit ve státní a federální byrokracii USA, v diplomacii, též jako náměstci různých vládních povereniků. Setkávali jsme se na všelijakých sympoziích, naslouchat vzájemným moudrostem, na recepcích si přiťukat sklínkami s opojným obsahem, flirtovat s dámskými protějšky, sdělovat drby, domlouvat další příjemné plány. Mezi nimi byly projekty o společné publikační tvorbě, tak vznikaly editované svazky na témata jako například indoktrinace, kriminalita, disidentství, s kapitolami o každičkému lido-demo satelitovi.

Kromě Maďarů nejznamenitější byla spolupráce se slovanskými bratry či spíš bratranci Poláky, mezi nimiž vyniklo pár autentických kapacit jako Leszek Kolakowski či Zbigniew Brzezinski, mimo náš dosah. Méně značnou byla slovanská koprodukce balkánská, rovněž pramálo takových styků s Bulhary a ovšem i s Albánií. Jeden - de facto jediný takový spoluautor z druhé americké generace s albánskými kořeny- se mi po svržení totality v Tiraně a vypuzení hanebného tyrana Envera Hodži, svěřoval s ošidným dilematem, zda přijmout nabídku jeho prezidentského nástupce, dát se na albánskou praktickou politiku a stát se tam ministerským papalášem.

Kromě Dederonie pak ještě zbývalo neméně neslovanské Rumunsko. To se v nynějším roce 2013 zasloužilo o dvě mediální pozoruhodnosti. První byla kniha s názvem The Devil in History a za tímto Ďáblem v dějinách podtitul Communism, Fascism, nad Some Lessons of the Twentieth Century, jejímž autorem je Vladimir Tismaneanu. Ročník 1951, syn velice bolševických rodičů, vychován ve speciální škole pro potomky z politicky prominentního prostředí, navíc spolužák Ceausescova syna. Na univerzitě v Bukurešti získal (1980) doktorát, via Venezuela dorazil do USA a nyní profesoruje na univerzitě v americkém státu Marylandu. Pravidelně se do rodné země vrací, jeho kniha Stalinism For All Seasons se tam stala bestsellerem, v roce 2006 ho prezident Traian Basescu jmenoval předsedou Komise pro studium komunistické diktatury v Rumunsku.

Významný publicista Ronald Radosh ve své recenzi tuto novou knihu hodnotí (The Weekly Standard, 12.8.2013) jako hluboké vynikající dílo, "politicko-filozofickou interpretaci, jak maximalistické utopické bažení může vést k nočním můrám sovětských a nacistických táborů." Autor dochází k přesvědčivému závěru, že není zásadní rozdíl mezi komunismem a fašismem, oba slibující "a fantasy of salvation" - spasení, záchranu lidstva. Komunistický cíl vytvořit "nového člověka" vyžaduje ještě náramnější úsilí, revoluční zlom, přetnutí od vlastní historie. "Od prvopočátku v roce 1917 je to založeno na fanatismu, elitismu, neochvějné oddanosti svaté věci, kritický rozum absolutně podřídit víře a věrozvěstům - self-appointed 'vanguard' of militant illuminati." I loajální věřící se nikdy nemohou domáhat práva na jiný názor, než jaký momentálně má Strana. Obě ideologie jsou nihilistické, opovržlivě odmítající představu všeobecně platných lidských práv. Obě ospravedlňují násilí jako legitmní nutnost k dosažení utopické budoucnosti, a rozum proto budiž suspendován.

Tismaneanu poznamenává samozřejmost, že na rozdíl od fašismu jako mrtvé ideologie v současném věku leninismus nepozbyl svou přitažlivost v obci tvrdošíjných, nadále nepoučitelných věřících. V posovětském Rusku přetrvává "antidemokratický kolektivistický ethos", Putin pokládá kolaps SSSR za největší katastrofu dvacátého století, nadále vetuje likvidaci makabrozního muzea s Leninovou tlící mrtvolou. Mnozí západní intelektuálové, ač váhavě, ba i mrzutě připouštějící realitu právě absolvovaného komunistického kolapsu, s neutuhající energií se nevzdávají své víry v jakkoliv nefunkční, neuskutečnitelný, mnohonásobně zprofanovaný experiment. Tyrani typu Fidéla Castra jsou nadále zbožňováni. Na univerzitě, kde jsem působil 34 let, nejeden z kolegů se nevzdává svého nezviklatelnéh socialistického ideálu, jeden sociolog s mezinárodně uznávanou reputací mi věnoval svůj elaborát snažící se dokázat, že kolaps Sovětského svazu byl vlasrně sovětským vítězstvím, očisťovací procedurou, nyní s cestou otevřenou, pořádně vpřed k uskutečnění neuskutečnitelné nirvány.

K oné druhé rumunské událostí s důkladným mediálním dopadem dochází právě dnes v neděli 18. srpna 2013, při psaní těchto řádků. Týká se de facto rehabilitace nejznamenitějšího špiona studené války: Ion Mihai Pacepa, dvouhvězdičkový generál, někdejší vrcholný náčelník všeho rumunského špionážního úsilí. Vítěz v perné konkurenci o takové ocenění, v němž se vyskytují jména jako polský plukovník Ryszard Jerzy Kuklinski, dodavatel 36 000 stran nejtajnějších dokumentů Varšavského paktu, též český Jan Šejna, generál semínkový, agenti Josef Frolík, Ladislav Bittman, mnozí další.

Zmínka o jejich výkonech si vyžádá aspoň jedno pokračování.

KONEC