Ono by se nebylo co divit, kdyby pozorovatel věcí současných z druhé strany Atlantiku pronesl nad současným stavem věcí směrem k Evropě: „Tak teď to máte, co jste si vysloužili!“

Nebylo by se mu co divit, neboť po desítky let se Evropská unie vskutku o dění na Blízkém východě i na jih odtamtud moc nestarala. Nechť se starají ti střelbychtiví Amerikáni když se jim chce, nás se to netýče! Ony byly jiné věci Bruselu přednější, jako tvorba všemožných fermanů a norem, jako té pověstné o délce a zakřivení banánů, což bylo nejen levnější než nějaké angažování se, ale také mnohem bezpečnější, když tak nikdo nemohl přijít k úhoně (tedy s výjimkou milovníků banánů, když pak ty byly sice zakřivené normativně, jenže taky dražší, ale nešť!).

A taky o kšeft šlo, pochopitelně. Ať si jakýkoliv ošklivec kdekoliv v těch krajích kohokoliv utiskoval, vyháněl, zotročoval, mordoval, neměl pranijaký problém nakoupit si prostředky k tomu potřebné a když už hrůzy opravdu volaly do nebe a vyhlásily se aspoň sankce či embargo na takové prostředky, byli to většinou ti mordovaní chudáci, co tak zůstali s holýma rukama, zatímco řečený mordýř měl takových věcí doma už předem dost a když neměl, tak ono se s příplatkem vždycky něco sehnalo. Sice občas ještě aspoň ti Francouzi vyslali pár paratrupů udělat pořádek, ale to se jednalo hlavně o jejich bývalé kolonie, kde jim pořád ještě šlo nejspíš o jakous takous prestiž jejich politicko-kulturního dědictví, které tam po nich (prý) mělo zůstat.

Ale co se týče ostatního? Titíž Francouzi si u nich doma pěstovali ajatolláha Chomejního, proč asi? Ve jménu lidských práv na asyl? Nebo za předpokladu, že až to od šáha Pahlavího ajatoláh v Íránu převezme, budou u něj mít oko a kšeft? A když je pak ajatolláh proklel stejně jako celý Západ, jeho gardy povraždily za první dva měsíce více nebožáků než Pahlavího zlopověstný Savak za celu dobu jeho vlády a nakonec přepadly Amerikánům velvyslanectví a zajaly přítomné ne na jen pár dnů, ale na víc než rok, co se dalo dělat? Prý zhola nic, tak Evropa usoudila. Naopak se trousily pověsti, že kdoví jestli to nebyli právě Francouzi, kdo ajatolláhovi dodali součástky nezbytné k zahájení jeho jasně nemírového jaderného vývoje. A co se týkalo válek s Irákem, tak (třebaže ještě pořád není jasno, jestli ta druhá byla včasnou asanací vražedného diktátora, nebo omylem století) Evropa se taky tak moc neangažovala, když například sporému kontingentu Německa bylo už z domova nařízeno, že aby ho ani nenapadlo střílet tam bez dovolení!

A co se týkalo nepohodlného Izraele a Palestinců, to zaujala Evropa kolektivně postoj dle v diplomacii oblíbeného zdůvodnění, že napadený si za způsobené újmy může do značné míry sám. A že následkem svých prohřešků si pomoci vlastně nezasluhuje, což velmi usnadní do ničeho takového se nemíchat. Přístup znamenitý, osvědčený historicky znovu a znovu, například jen v minulém století oním případem jakýchsi Sudet, že ano. Takže analogicky, proč se na ty utiskované Palestince horšit, že občas halt promordují nějaký ten autobus školních dětí nebo namátkou, ale zato vytrvale ostřelují ze své Gazy raketově tuhle nebo tamhletu israelskou vesnici, no prosímvás!

A pokud se týče té Al Kaidy, o tu ať se taky starají Amerikáni, když přece to ona jim rozbourala ty dvě věže, tedy pokud si to vůbec nezorganizovali oni sami jako provokaci, že ano. Načež a nejnověji s tou Sýrií a Asádem a navíc s tím Islámským státem, to přece byla Obamova chyba, že pořád ohlašoval „až sem a dál ne“, ale pokaždé, když došlo na to „dál ne“, tak mu změkla kolena a neudělal nic! Takže my samozřejmě taky ne, když jednak by nás to něco stálo a jednak taky to dost dobře nejde kvůli soudruhu Putinovi, který toho Asáda má v lásce a mohl by nám zastavit svoje kohoutky od plynu, přece! A že ten IS tam i v tom Iráku nastoluje hrůzovládu a nastává tam zase jednou problém s vykořeněním prý už statisíců uprchlíků? Prosím vás, když ani v OSN nemá cenu se o něco pokoušet, když Rusové s Číňany nám tam stejně všechno naschvál zavetují, tak co my naděláme. Ostatně na tom Blízkém východě si to všechno rozvrtali Amerikáni, tak jen ať se starají, to není náš byznys!

Jenže ono se to byznysem Evropy právě stalo, když se tohle všechno sečetlo až teď, ale zato důkladně. Milion a nejspíš ještě více odtamtud i odjinud na pochodu, převozu, přeplavbě, když bůhvíjak a víceméně najednou mnohým z těch chudáků tam utiskovaných, zotročovaných, vyháněných a pobíjených došlo, že na ně nikdo nedbá a nejspíš dbát nebude a že proto tam, kde jsou, nemají absolutně žádnou naději na slušný život a možná ani na holý život ne! Záplava, jaká svou velikostí nemá v moderní historii obdoby, se valí tam, kam ji pudí alespoň naděje na záchranu. A Evropa stojí před problémem, pro který vlastně nemá hned tak řešení. Anebo pro který není řešení?

Jednomu nemůže při pohledu na ty davy nezatrnout u srdce, když sám je pamětníkem uprchlictví. Ať byl z těch, kterým se podařilo uniknout z léna bolševiků po zralé úvaze, nebo z těch, kdo byli tenkrát vymrštěni do cizího světa oním „vstupem“ armád údajně bratrských. My víme dosti dobře, jaké to je být uprchlíkem. Známe to uspokojení z podařeného úniku na jedné straně, stejně jako palčivou nejistotu, co bude dál. Záblesky naděje na slušný život, stejně jako chmury beznaděje, když něco nevyšlo. Starost, kde zítra, pozítří hlavu složit, přestože mezi tehdy a teď je rozdíl nebetyčný, a to velmi k horšímu. A právě proto těm celým rodinám, otcům, matkám a dětem, co na úprku od všemožných hrůz už dospěli na italské či řecké břehy, na chorvatské hranice nebo až do maďarských měst, těm v našich očích náleží všechna možná pomoc, protože tak jako tak, co jiného se s tím dá teď už dělat? Protože to zase jednou Evropa, Evropská unie, Nato a jako obvykle a vždycky i Spojené národy, ti všichni zase jednou selhali v oponování zlu a zloduchům, dokud byl čas. Že se tak stalo do značné míry díky zavilým postojům soudruha Putina a jeho čínských teď kamarádů, může to být omluvou?

Jenže on v tom vězí ještě jiný problém, nepominutelný, nepopiratelný a nepřehlédnutelný z toho důvodu, že televizní kamera většinou nelže. A že v tom, co tak děsivě zabírá, zaujímají rodiny, otcové, matky a děti na útěku jen tu menší část obrazovky. Protože tu větší část z nějakých bratru šedesáti procent zaujímají nepřehlédnutelně odlišné lidské typy: mladí muži bez závislé rodiny či ještě jen výrostci vyznačující se srocováním třeba na budapešťských náměstích, pokřikem a hrozbou vztyčených pěstí, strkanicí s policií očividně bezradnou. Davovými nápory na autobus, vlak přistavený ať třeba bůhvíkam, dveřmi, okny, jakkoliv v dravecké zteči, vem čert matky a děti v tom davu bezmocně zaklesnuté! Jindy a jinde kamera ukazuje řadu mladých mužů zdatně spějících po jakési cestě, mnozí z nich s mobilem za pasem, jiní rovnou u ucha. A míjejících bez povšimnutí matku s rancem na zádech, ploužící se po kraji cesty s dětmi klopýtajícími v závěsu za ní. Bez povšimnutí ani jedním z nich!

Čímž tu vyvstává kardinální otázka: je tohle ten druh uprchlíků, o který se Evropa může nebo vůbec má postarat? Byl jejich pohnutkou k té anabazi útěk od útlaku a beznaděje, nebo je to jen trek za dobrodružstvím či za předpokládaně plnými hrnci Německa, Francie, Anglie, kam si nepokrytě přejí mířit? Aťsi budeme politicky nekorektní, ale tady naše sympatie nemohou nekončit. Neboť co naše uprchlická paměť sahá, my se tenkrát na vídeňských náměstích nesrocovali, neřvali, pěstmi nehrozili, ani s policajty se nestrkali. Takže ať jsme to necitové, ale patří vůbec tahle kategorie příchozích do Evropy? Zvlášť když dosavadní zkušenosti právě Německa, Francie i Anglie už jasně ukazují, že ti si i nadále povedou jako v té Budapešti, ne-li hůře? Konec konců, jak asi budou spokojeni, když následkem vzdělanosti bůhvíjaké či nejspíš jen náboženské, znalosti potřebného jazyka žádné nebo nejvýš skeletální a zaměstnatelnosti tím pádem nejspíše nulové, když proto skončí na léta, ne-li natrvalo, v péči státní dobročinnosti tékteré země a v hmotné deprivaci? Jak výtěžným zdrojem se pak ukáží být pro původce protestů cestou vytloukání oken, pálení automobilů, demolic městských čtvrtí, odpravování rouhačů? A jakou to základnou budou i pro náhončí Al Kaidy, Islámského státu a jiných organizací tak velmi nedobročinných?

Vyskytnul se i v krajanském tisku názor, jak tenkrát bylo to naše uprchlictví posléze snadno úspěšné a asylovým státům třeba i prospěšné a jak ti uprchlíci budou stárnoucí Evropě také prospěšní a do budoucna demograficky vlastně nutní. Jenže platí to i o tom druhu uprchlíka, o kterém tu je právě teď řeč? To je ta kardinální otázka, kterou si matka Evropa, respektive Evropská unie do značné míry vysloužily a na kterou budou muset najít odpověď co nejdříve. Buďto politicky korektní, nebo naopak spíše sebezáchovnou.