Severní Korea uskutečnila minulý týden svůj největší pokusný jaderný výbuch a nepokrytě hrozí svému okolí. Velmoci jsou rozhořčeny, ale de facto bezmocné. Rada bezpečnosti OSN se zmohla jenom na úvahy o zpřísnění již dlouhá léta existujících sankcí.

A zde jsme u jádra problému. Severokorejský režim čelí sankcím a mezinárodní izolaci dlouhá desetiletí bez jakéhokoliv jejich zjevného účinku. Špičky totalitního režimu žijí v dostatku, těch se sankce netýkají, trpí obyvatelstvo, ale otevřené nepřátelství Západu vyjádřené sankcemi dává režimu ospravedlnění – za hospodářský rozvrat mohou vnější nepřátelé, nikoliv diktatura. Údajný boj proti zjevné vnější hrozbě režim legitimizuje a dává mu zdůvodnění pro udržování represívních poměrů a potlačování svobodného života obyvatel.

Ekonomické sankce selhaly doposud vždy – íránský režim se navzdory nim postupně stal hegemonem regionu, Kuba pod sankcemi přečkala i pád východního bloku, sankce nedokázaly změnit ani Čínu, ani Rusko atd.

Diktatura a totalita potřebují zahraniční ohrožení a konfrontaci. Jedině ve válce a v situaci jí podobné jsou silnější než demokracie. Dobře to věděl Stalin, a proto s mírovou koexistencí dlouhodobě nikdy nepočítal. Jeho nástupci však udělali zásadní chybu a éra uvolňování napětí přinesla i nezastavitelný vnitřní rozklad komunistické totality.

Dialog a spolupráce, nikoliv sankce – to je cesta ke změně. Těšit se tak mohou dnes Kubánci a možná i Íránci, pro něž se sankční ledy pohnuly, zatímco Severní Korejci mají smůlu. Jejich tyran je chráněn jadernými zbraněmi, pod dalšími sankcemi bude ještě hůř a šance na změnu žádná.