Není důležité zúčastnit se, ale fandit národní cti. Kopaná se vyvíjí, leč sympatie zůstávají

Píše-li o fotbalu zasvěcenec, riskuje, že nějaký ještě větší zasvěcenec mu jeho argumenty vzápětí omlátí o hlavu. Píše-li o fotbalu člověk sportem nepolíbený, jako je autor těchto řádků, neriskuje nic. S tím, že bude peskován za zkreslená či opomenutá fakta, předem počítá. Tím více se soustředí na emoční stránky fotbalového šampionátu – na pocity sympatií, antipatií, radosti, či naopak zmaru.

Na fotbalovém mistrovství světa nikdo ani nepředstírá olympijské heslo barona Coubertina: není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Kdepak. Ve fotbale je důležité vyhrát, zvláště nad jistými soupeři. Protože ve fotbale přežívají klasické definice i pravidla války: válka je politika vedená jinými prostředky.

Mezinárodní fotbalové zápasy jsou posledním útočištěm nacionalismu v mezích zákona. Platí to i v těch nejprogresivnějších zemích Západu – tam, kde jinak vládne vstřícná multikulti.

Fotbal jako zdroj triumfů i tragédií

Fanoušci si nejvíc pamatují slavné hráče, góly a zápasy. Ale o fandění té či oné reprezentaci rozhodují spíše podprahové sympatie národní, kulturní či historické.

Na fotbalových šampionátech se víc než jinde odehrávají národní triumfy či tragédie. Vyniká to v éře globalizace. Málokoho v Evropě dojme úspěch Airbusu, firmy, kterou nelze ztotožnit s národní vlajkou. Ale úspěch či neúspěch francouzského, německého či španělského reprezentačního týmu bývá otázkou národní cti, ačkoliv se ten výraz v progresivní době nepoužívá.

Národní fotbalovou tragédii zažila i Brazílie – v roce 1950, kdy sama pořádala světový šampionát, ale cestu k vítězství jí přehradila Uruguay. Brazilci to dodnes nepřekousli. Svědčí o tom fakt, že nyní nepozvali uruguayského kanonýra z tehdy rozhodujícího zápasu Ghiggiu. Ale tak už to asi chodí v zemi, kde v roce 1998 pro vyšetření finálové porážky od Francie ustavili parlamentní komisi. Když si coby korunního svědka předvolala slavného Ronalda, uslyšela toto: prostě jsme dostali tři góly a sami žádný nedali.

Daleko vyhrocenější případ je Německo. Když pořádalo šampionát v roce 2006 a zemi zaplavily německé vlajky, byl to důvod k debatě: Je to v pořádku? Ano, i tak banální věc, jako jsou národní symboly při mistrovství světa, budila podezření z nacionalismu. Ale protože šlo o fotbal, fanoušci i vlajky dostali – šedesát let po válce – zelenou k projevům radosti.

Přitom o půlstoletí dřív dal Němcům fotbal tu největší radost. Když ve finále mistrovství světa 1954 v Bernu porazila Spolková republika favorizované Maďary, byl to národní triumf. Německo bylo poraženou, deprimovanou a spojenci okupovanou zemí. Poslední váleční zajatci ještě byli drženi v táborech na Sibiři (až v roce 1955 je vyreklamoval kancléř Adenauer). Němci nemohli ani pomyslet na to, že by pociťovali – natožpak veřejně projevovali – nějakou hrdost. Ani na svou kulturu, ani na své filozofy a už vůbec ne na svou historii. A do toho přichází triumf na fotbalovém šampionátu.

Ano, fotbal dal Němcům poprvé od porážky Hitlera oprávněný pocit národní hrdosti. V době, kdy bylo pro ně nemyslitelné stavět sochy vládcům či vojevůdcům, vznikaly sochy „našich hochů z Bernu“. Dnes to zní bizarně, ale tehdy to byl společenský přelom, který dodnes připomínají filmy i poštovní známky (obrázek Helmuta Rahna střílejícího vítězný gól).

Mimosportovní vidění fotbalu se mediálně šíří. V americkém listu Foreign Policy připomíná David Altman, jak v roce 1998 Írán porazil USA („Velkého Satana“), i to, že Čína a Japonsko, ekonomicky světová dvojka a trojka, na tomto kolbišti nemají šanci. Sám pro zábavu předpověděl vývoj letošního mistrovství – kdyby místo gólů rozhodovaly pozice států v kombinaci dvou socioekonomických žebříčků. Brazílie by nepostoupila ze skupiny, v semifinále by USA porazily Holanďany, Chilané Jihokorejce a vítězem by pak bylo Chile.

V izraelském listu Ha’arec zase novinář Chemi Šalev pro zábavu hodnotí národní týmy očima „židovského skuhrala“. Antipatie míří nejen k Německu („je to sice už sedmdesát let, dodávají nám ponorky, hrají skvělý fotbal, ale ještě ne–možná v roce 2036“), ale i k Řecku („nejantisemitštější nemuslimská země na světě“), Íránu, Chorvatsku či Argentině („historické útočiště nacistů“). Když ve čtvrtfinále šampionátu v roce 1994 Bulhaři senzačně vyřadili Německo, fandil jim celý Izrael. Ke komu míří židovské sympatie teď?KBosně („jediná země v Evropě, která přijala Židy vyhnané ze Španělska“), Austrálii, Spojeným státům a Brazílii.

Když kráva porazila býka

České fandění se letos může řídit ryzí sympatií. Autor těchto řádek se přiznává, že nikdy nepochopil, kde se tu bere módní fandění Argentině. Vzniklo, když argentinské hvězdy nosily „mařeny“, zatímco u nás byly dlouhé vlasy potírány. Ale marná sláva, i ty „mařeny“ reprezentovaly juntu.

Autor si letos dovoluje fandit Holandsku. A přiznává, že mu dělají radost úspěchy švýcarských outsiderů. Třeba když teď porazili Ekvádor a v roce 2010 celebritní Španěly. Heslo „švýcarská kráva porazila španělského býka“ mělo něco do sebe.

LN, 17.6.2014