A už je to tady zase. Dozvěděl jsem se před několika lety z jednoho tuze učeného pojednání, komu jest souzeno státi se velmocí budoucnosti: vyšla z toho tenkrát zkratka BRICS, zahrnující Brazílii, Rusko, Indii, Čínu a Jižní Afriku (tím časem již zbavenou jha bělošského apartheidu; jest zřejmo, že táž Jižní Afrika pod správou bílého muže by se zařazení do této nadějeplné tabulky nedočkala). S velmocí USA naopak počítáno nebylo, čemuž nenutno se diviti. Stejně jako dnes, ani tehdy nepožívaly Spojené státy žádné lásky mezi pokrokovými duchy, a stejně jako dnes v případě Donalda Trumpa, ani tehdy nebyl svrchu uvedený výběr podložen fakty, nýbrž stupněm sympatie. Nic zvlášť nového ani nic zvlášť starého pod sluncem, řeklo by se, kdyby renomovaný americký institut Capital Economics nepřichvátal s novým, vědečtějším seznamem nastávajících velmocí, jehož kriteriem není láska či neláska, nýbrž tempo hospodářského vzestupu. Oku kritického čtenáře se jeví následovně:

Indie – 6 % ročního růstu, Egypt - 5,5 %, Nigerie - mezi 2,7 a 5,4 %, Keňa - cca. 5 %. Hahá, kam se hrabete, Američani! Než se nadějete, nebude se centrum vědecko-technického výzkumu nacházet v nějakém Silicon Valley, alébrž na Masajské vysočině. Že ne, říkáte? Že je obtížno představiti si Keňu co světovou velmoc? No, sám bych řekl. Zřejmě se renomovanému institutu do analýzy vloudila chybička. Jaká? Ač nejsem ekonom světového jména, dovolím si poukázat na určitou možnost.

Vycházet v posouzení ekonomické výkonnosti pouze z procent momentálního růstu a pominout všechny vedlejší vlivy a okolnosti, jest pro kočku. Což si hned můžeme demonstrovat na příkladu. Vykazuje Švýcarsko dle tabulky pro rok 2017 (čerstvější nemám po ruce) roční nárůst hospodářského produktu o bídných 1,72 %, zatímco výšezmíněná Keňa se může – světe, žasni - pyšnit celými pěti! Nicméně si Švýcaři mohou celou slavnou Keňu strčit do kapsy i s presidentem; jistěže se snadněji roste od mizerného základu, než od vysokého. Abych se zase uchýlil k příkladu: mám-li v peněžence stovku a přivydělám si k ní tisícovku, vzrostl můj hrubý hospodářský produkt na desetinásobek. Vlastní-li některý kapitalistický vykořisťovatel miliardu dolarů amerických a přibude mu k ní jediná desetinka procenta, překonává mě, ekonomického zázraka, stonásobně. Až potud matematika.

Mohou však být i jiná měřítka, procenty nevyjádřitelná. I kdyby zmíněná Keňa vykazovala roční hospodářský růst třeba pětinásobný, má za něj co vděčit svým někdejším koloniálním utlačovatelům; jest nesporno, že kdyby v ní Angličané nezavedli efektivní veřejnou správu místo vlády domorodých náčelníků a čarodějů, nepostavili silnice a železnice místo vyšlapaných stezek v buši a neprovedli hromadu dalších inovací, mohla by vykazovat percentuální růst leda v oboru řezání hlav ve věčných kmenových válkách. I zanechmež pokrytectví. Stalo se příkazem této doby posypávat si okázale hlavy popelem za zločiny kolonialismu, avšak nebýt zlých kolonialistů, tkvěla by dodnes přinejmenším subsaharská Afrika ve stavu, proti němuž byl nejhlubší evropský středověk ještě hotovým vzorem funkčnosti a humanity.

Ačkoliv zase… všechno zlé k něčemu dobré. Než přišel bílý kolonialista s jeho systémem zdravotní péče, nemocnicemi a medikamenty, neléčené nemoci a vzájemné vyvražďování udržovaly poměr mezi porodností a úmrtností v rovnováze. Čímž nedocházelo k přelidňování afrických zemí a v důsledku toho ani k hromadné migraci do Evropy… ale dost, zjišťuji, že jsem se příliš nechal unést představou nejsoucí zcela v souladu se skutečností. Jest podobno pravdě, že k migraci by docházelo i bez jakéhokoli přelidňování, jen z touhy po pohodlnějším živobytí, jaké tam za mořem skýtají sociální systémy lidem bez odborné kvalifikace a bez vůle se něčemu přiučit. Četl jsem kdesi, že by se stěhování národů z rozvojových zemí (co má být tou rozvojovostí, posoudiž Bůh) do Evropy dalo zamezit nebo je přinejmenším omezit, kdyby Západ radikálně zvýšil objem rozvojové pomoci… ať jsem třeba rasistický pes a bílý šovinista, ale nevěřím v zázračnou moc pomocí, a nejen rozvojových. Jestliže někomu stále jen pomáháme a pomáháme, utloukáme v něm snahu pomoci si sám, z pomoci se stává almužna, z obdarovávaného žebrák, tvor bez vůle, s pasivním vztahem k vlastnímu životu. To přesně je, čeho jsme dosáhli: vypěstovali jsme si rozvojové žebráky. A divíme se, že nečekají, co jim šlechetný dárce nadělí v jejich domovech, ale vydali se ve statisícových davech za zdrojem bohatství. Zatím jim to vychází.

Je otázka, jak dlouho ještě. Obyvatelstvo evropských zemí je čím dál méně ochotné přijímat bez odporu nezvané hosty ze zámoří; a politikové, donedávna blahovolně přihlížející tomu dění, se neradi sice a sotva napůl rozbíhají ukrojit si z té skývy také svůj krajíček. Co by ještě vloni bylo populismem, pravicovým extremismem, ne-li rovnou fašismem, je dnes ve vší vážnosti přetřásáno v tisku i mimo tisk, jelikož demokracie zatím nebyla zrušena a potvora volič by mohl hodit svůj hlas někomu mimo okruh zavedených stran. I bude zajímavé sledovat další vývoj věcí veřejných. Možná nepřinese víc, než obvyklé partajní poštěkávání. Možná zemětřesení, po němž nezůstane ze současné politiky s jejími módami a módičkami kámen na kameni. Bylo by pomalu na čase, nemá-li zaniknout tato sama sobě nepřátelská civilizace.

Hannover, 3. února 2019