Miláčci národa, oblíbenci lidu, jak trvanlivá je taková přízeň?

Po bleskurychlé vítězné válce proti Saddamu Huseinovi v roce 1991 nemohla být popularita tehdejšího amerického prezidenta George Bushe větší, leč uplynul jen jeden rok, když ho národ vystrnadil z Bílého domu a nahradil jakýmsi Billem Clintonem z primitivního Arkansasu. Příkladem ještě kolosálnějšího nevděku nám poslouží Winston Churchill, symbol tvrdošíjného odporu proti Hitlerovi (krev, pot, slzy – však si vzpomeňme) a po vítězné válce vítězný lid se svého velezasloužilého vůdce zbavil ve volbách při první příležitosti.

Než Napoleon dorazil z Elby do Paříže, ze zloducha se ve veřejném povědomí stal zachránce národa. Jak tuze autenticky populární byla KSČ a její předáci před únorem 1948! Tolik upřímného zalíbení v komunismu snad nezaznamenal žádný jiný národ. Věnovat se průzkumu svobodně vyjádřeného veřejného mínění v diktaturách, natož pak v totalitních systémech, je ovšem vzájemně se vylučující nonsens. V demokratických zemích politici dbají na svou popularitu - někde míň, jinde víc, v USA asi nejvíc.

Bude ovšem záležet na formulaci otázky, JAK se ptáme. Občanů ČR - členské země NATO - se lze zeptat třeba takto: “Souhlasíte s tím, že naše republika vstoupila do aliance za cenu, že naši synové a případně i dcery budou muset obětovat své životy ve válce v dálavách, v končinách, na nichž nám přece vůbec nezáleží, někde mezi Araby, lidožouty, co třeba Jižní Súdán, poslední dobou notný bolehlav?“ Nebo formulovat jinak: “Je vám příjemné, že ČR vstoupila do aliance jako jediné možné záruky naší nezávislosti, ochrany před případným nebezpečím z Východu a jedinou možnou cestou mezi nejvyspělejší státy světa?“

Při zjišťování prestiže prezidenta Havla odpovědi se lišily, jestliže jeden respondent byl tázán na hodnocení Miloše Zemana v porovnání s T. G. Masarykem, a druhý respondent na porovnání s Antonínem Zápotockým.

Před deseti lety řebříček popularity politiků hodnocených v září 1991 v českých zemích, nikoliv na Slovensku, vypadal takto (Lidové noviny, 27. září 1991): 1. Václav Havel; 2. Jiří Dienstbier; 3. Vladimír Dlouhý; 4. Valtr Komárek; 5. Petr Miller; 6. Václav Klaus; 7. Alexander Dubček; 8. Marián Čalfa; 9. Petr Pithart; 10. Vladimír Mečiar. Po odečtení tří Slováků, ze zbývajících sedmi Dlouhý odešel do výnosnějšího byznysu, Miller o něco takového usiluje, Dienstbier a Komárek by se do politiky rádi vrátili a záměr se jim nedaří. Zbývající tři -- Havel, Klaus, Pithart – zůstali ve vůdčích funkcích.

Téměř deset let později, v lednu 2000, žebříček popularity dopadl značně jinak (Lidové noviny, 29:3. 2000): 1. Petra Buzková, místopředsedkyně sněmovny; 2. Stanislav Gross, ministr vnitra; 3. Václav Fischer, nezávislý senátor; 4. Vladimír Špidla, vicepremiér a ministr sociálních věcí; 5. Václav Havel, jemuž důvěřuje 47% veřejnosti. Podstatně nižší důvěře se těšil jak tehdejší premiér Miloš Zeman, tak předseda sněmovny Václav Klaus, strůjcové opoziční smlouvy.

Záleží ovšem nejen na formulaci otázky. Průzkumem se může zjišťovat jak popularita, tak kvalita výkonu, intenzita vlivu. Týdeník Time ve svém každoročním hodnocení Muže či ženy roku, jednou zvolil Hitlera, jindy zvolil Stalina pro jejich převážně neblahý dopad na osud této planety. Před pár roky se vítězem stal Ted Turner, tvůrce kolosu CNN, mediální magnát.

Což mě přivádí ke kdysi uveřejněné anketě (Lidové noviny, 29. března 2001), nazvané DUCHOVNÍ VŮDCI NÁRODA – osobnosti, které “nejvíce ovlivňují myšlení lidí v ČR“. Nejvyšší počet bodů (161) získal Václav Havel. Jako druhý nejvlivnější člověk v zemi byl vyhodnocen Vladimír Železný se 129 body. První desítka pak pokračovala takto: 3. Václav Klaus (128); 4. Miloš Zeman (120); 5. teolog Tomáš Halík (111); 6. herec Zdeněk Svěrák (108); 7. spisovatel Ludvík Vaculík (105); 8. kardinál Miloslav Vlk (88); 9. filosof Václav Bělohradský (87); 10. herec, hudebník Marek Eben (86). Pro Vladimíra Železného jako osobu v zemi nejvlivnější hlasovali členové poroty Martin Daneš, spisovatel, Petr Moos, psycholog, Tomáš Pojar, ředitel sdružení Člověk v tísni, a Eliška Wagnerová, tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu.

“Nepotřebuji potvrzení medií k tomu, abych si uvědomil, že jsem vlivný,“ po právu tvrdil Železný a dodával: “Většina vysokoškolsky vzdělané populace sleduje fotbal a Slunce, seno a pár facek. “

Jeho základní myšlenky:

1. V demokracii lidé sami poznají, co je pro ně nejlepší, nemusejí jim v tom radit intelektuálové.

2. Češi nemají o nic lepší vkus než jiné národy.

3. Televize Nova tady není proto, aby dělala něco pro kulturu.

Tehdy se za dobrou zprávu dalo považovat pomíjení popularity všelijakých sportovců, herců, zpěváků, modelek. Zřejmě nechyběla absence kapitánů průmyslu, nejinak tomu v případě nepřítomnosti vědy.

Mnohé, až přemnohé se mění. Po listopadovém kotrmelci s koncem normalizace či abnormalizace již ani nemáme politické strany různých erotických iniciativ. Naopak se nám vyrojili Piráti.

A zde za mořem nám započaly jinačí nepěknosti.

KONEC