Tuto stať, jež by si třeba zasloužila zpřesňující titulek „Další dosažený krok k sebedestrukci“, započnu vzpomínkou na podivný zážitek. K němu jsem se začátkem sedmdesátých let za volantem hnal Evropou, od řeckých břehů disharmonickým Balkánem, dosud nerozkulačenou Titovou Jugoslávií, severní Itálií, do Francie a přes Pyreneje do jižního Španělska, lodí se přepravit do Maroka a odspěchat do Rabatu v roli svědka na svatbě své bývalé žákyně (posléze manželky pedagoga působícího v Chile v univerzitním městě Concepcion, po pádu Allendeho režimu přesun do Kanady, do Montrealu v roli soudkyně s imigrační agendou). Narodila se v Damašku v Sýrii, kde její otec, původním povoláním lékař, se stal prezidentem země a po jednom z převratů spěšně doúřadoval na popravišti. Přeživším rodinným příslušníkům bylo dovoleno emigrovat, zvolili Maroko, saúdský král vdovu zaopatřil štědrou penzí. Tam jsem tedy dojel, seznamovat se s mohamedánským prostředím, počínáním, mentalitou.

K předsvatebnímu pohovoru se dostavili dva mullahové či dokonce imámové, v poněkud páchnoucích sutanách. Začali se domáhat inspekce všelijakých písemností včetně úmrtního listu popraveného tatínka prezidenta.

S notnými potížemi se podařilo aromatické návštěvníky přimět k pochopení, že požadovaný certifikát rodina nikdy neobdržela, nicméně důkaz je snadno dosažitelný pouhým nahlédnutím do encyklopedie, též ve školních učebnicích se lze dočíst.

Velebníčky jsme ale ukonejšili jen částečně. Domáhali se předvedení šesti svědků, kteří budou přísahat – ovšemže křivě přísahat - o své přítomnosti při exekuci. Což si ovšem vyžádá odklad uskutečnění matrimoniálního obřadu.

Tehdy jsem rodině radil, aby pro jistotu přivedli lhářů tucet, což ale neudělali. Bohužel. Imámové při příští návštěvě skutečně shledali nedostatečným onen počet jimi původně požadovaných křivopřísežníků. Další odklad svatební. A já jsem neurotik, netrpělivost sama, jen s obtížemi snáším pětiminutová zpoždění. Dodatečně mi došlo, že jakožto kaffir – nevěřící pes, bych nejspíš vůbec jako svatební svědek nemohl fungovat, musel byl se stát musulmanem.

Spěšně tedy sednout k volantu a hupky z Rabatu pryč. Fez, Tetouan, Ceuta, tam s vozem na loď, vbrzku v dohledu Gibraltar, konečná stanice Algeciras. Sláva, zpět v bezpečí Evropy, kolébce naší náramné civilizace.

Jenže ta teď tam má padesát čtyři milionů trvale sídlících a nezřídka si nevřele počínajících následovníků Alláha.

Evropa nyní dost k nepoznání – však postačí se vydat na turistickou procházku. Pár kroků od vyhledávaných historických památek se vstoupí do jiného, jakéhosi paralelního světa, kde žena si netroufne vyjít na ulici s nezabalenou hlavou. Muslimská ghetta ovládaná náboženskými fanatiky. Ekonomické aktivity k nespatření, stejně jako snaha o asimilaci do (prozatím) většinové společnosti. Průzkumem mínění se zjistilo, že ve Francii polovina muslimů se netají svou primární loajalitou vůči islámu a nikoliv k nové adoptivní vlasti. Tam pod onou trikolorou třetina respondentů vyjádřila své sympatie se sebevražedně si počínajícími teroristy. Ve Velké Británii rovněž třetina se hlásí k ideálu jednotné vlády kalifátu nad celičkým světem.

Přibývá rekordní počet jak mešit, tak i věřících, zásluhou mohutné rozmnožovací výkonnosti islamistů. V mnohých městech muslimská mládež už je tam většinou. Nejpopulárnějším se stalo jméno Mohamed. Přívrženci islámu vynikají nejen svým počtem, ale i důrazem na vlastní sensitivity – citlivosti, háklivosti, jakož i domáhání se respektu – trumfy to k nepřebití, v přemnoha podobách. Například požadavky o státním uznání jejich náboženských svátků, závazných pro celý národ. Ve Francii se učitelům doporučuje, aby se žactvu nezmiňovali o autorech, na něž sensitivní muslimové jsou alergičtí (Voltaire, Diderot například). Z těchže důvodů nejen ve Francii se vyhýbat jakékoliv zmínce o holocaustu.

Zalistováním ve scénáři katastrof, při porovnávání ponurých alternativ, prognoza Bernharda Lewise, profesora na univerzitě v Princetonu, považovaného za znamenitého znalce muslimského světa, jeho mentality, kapacity, ambicí, mi připadá být ta nejpravděpodobnější: koncem tohoto století většina Evropy bude muslimská a původní křesťanská hodnotná civilizace pohřbena bude.

Agresivní sebevědomí početně mohutnící menšiny v kontrastu s pateticky ochablou ochotou většiny původních Evropanů se vůbec ozvat. Dopad dědictví Chamberlainova druhu uvažování je už ke spatření v obrovských obludných dimenzích.

Nejen usmiřovačky, jednostranné ústupky, racionalizace, směšně nerealistické presumpce neškodných úmyslů parazitujících vetřelců, kteří se netají svou dychtivostí naivnímu dekadentnímu Západu podříznout krk. Evropy nejen využít, zneužít, její demokracií pohrdat, její pohřbívání uspíšit.

Liberální media poskytují značně prostoru imámům, fanatickým duchovním se spoustou potomků, rodinných příslušníků, žijících, tyjících z finančních podpor státu, který ve jménu demokratické ultratolerance je na svém území trpí, místo aby je bez velkých cirátů vykopl, k odklopýtání jejich původním směrem.

Zásluhou britské televize nejednou vídáme hloučky nasupené, zlověstně se tvářící i počínající islámské mládeže, v rukou plakáty s jednoznačnýmim hrozbami, požadavky jako ZABÍT KAŽDÉHO, KDO URAZÍ ISLÁM, UŘÍZNOUT HLAVU KAŽDÉMU, KDO ISLÁM URAZÍ, ISLÁM BUDE VLÁDNOUT CELÉMU SVĚTU, PRYČ DO PEKLA SE SVOBODOU. Postřehnout se dá i občasné bažení ve verších jako EUROPE YOU PAY, DEMOLITION IS ON ITS WAY nebo EUROPE IS THE CANCER, ISLAM IS THE ANSWER. Mně se ale zdaleka nejvíc zalíbil jen zdánlivě matoucí nápis DEATH TO ALL JUICE! - doslova „Smrt všem šťávám!“ Dotyčný krvežíznivý student demonstrant zřejmě měl pravopisné potíže s odlišením od JEWS, stejně znějících židovských nepřátel.

Demokratické státy ovšem respektují demokratická práva svých tuze nedemokratických nepřátel. Jsme svědky dobrovolného si nasazování chomoutu, navlékání svěrací kazajky, s předstíráním či dokonce autentickým dojmem, přesvědčením, že nic takového se přece neděje. Morbus chamberlaini již v pokročilém stádiu (jako třeba v případě syfilitidy), další dosažený pokrok směrem k sebedestrukci, zposlušnění dosavadní původní většiny národa, jenž se stává sebecenzorem, vlastním drábem.

V Chamberlainově mnichovské době 1938, tehdejší mírotvůrci se nesnažili nesouhlasící realisty zlikvidovat hrozbou trestního postihu, nastrkat sýčky do klece kriminálů. Nynější politicky korektní doba ale vyžaduje říznější řešení. Nejen přehlížet, promíjet, omlouvat slova a činy svých nepřátel, ale pořádně zatočit s nemnohými opovážlivci – dosud se ještě občas najdou – kteří odmítají kapitulovat, stále s kuráží se ozvat proti skutečnému stavu dost již sebevražedné reality.

Jako zcela první na mysl přijde GEERT WILDERS, zákonodárce mladistvého zjevu, se záviděníhodnou blond hřívou, člen nizozemského parlamentu, tvůrce politické strany Freedom Party, momentálně trestně stíhaný pro spáchání zločinu podněcování k rasové nenávisti. Významný americký vědec Daniel Pipes se o Wildersovi vyjádřil jako o „nejvýznamnějším žijícím Evropanovi“. K takovému hodnocení se milerád připojuji.

Naprostá většina evropských medií se vyjadřuje hodně jinak. Zpravidka solidní informativní zdroj The Economist, v celostránkovém hodnocení s názvem „A False prophet“ (9.10.2010) jaksi mrzutě tomuto „falešnému prorokovi“ přiznává jeho šikovnost, že pak je obtížné prokázat jeho reakční rasistické, pronacistické ledví. On totiž útočí jen na islám a nikoliv na cizince, výlučně se zabývá tématem svobody a nikoliv rasy, a rovněž je jaksi obtížné obvinit z antisemitismu tohoto velmi důsledného obhájce Izraele.

Na jiném místě (str. 72) téhož vydání o tomto zloduchovi, zakladateli údajně extrémistické (far-right) politické strany, jež teď po nedávných, pro ni úspěšných volbách se stala součástí vládní koalice, se píše, že předložil a prosadil změny jako třeba zákaz muslimskou škraboškou si halit tvář na veřejnosti, omezení imigrace cestou na dálku zaranžovaných manželství, změnu finanční podpory jazykových kurzů pro nové přistěhovalce v pouhé půjčky, a neúspěch u těchto zkoušek bude dostatečným důvodem odmítnout povolení k trvalému pobytu.

Takové Wildersovy iniciativy na mě věru nedělají dojem počínání extrémistického destruktivního maniaka.

Nicméně tomuto zákonodárci demokratického Holandska, člena Evropské unie, byl odepřen vstup na území Velké Británie, člena téhož společenství.

Prahu sice směl navštívit a rád bych se mýlil předpokladem, že všichni vládní činitelé se mu opatrně zbaběle vyhnuli.

V USA rovněž nebyl přijat v Bílém domě, aniž by však byl dychtil dostat se takové přízně. Mám tu před sebou transkript jeho přednášky v New Yorku (červen 2010, proizraelská Alliance of Patriots ). Troufl se zmínit o ošidnostech, jako například o nekritizovatelnosti proroka Mohameda, nezřídka prezentovaného jako kombinace Gándhího a Matky Terezy, ač v skutečnosti to byl masovy vrah, warlord, pedophile, prznitel chlapečků. Islám, což doslova znamená „podřízení“ (submission) Wildersnepokládáza náboženství – natož „náboženství míru“, jak tuze bývá zdůrazňováno - ale za kult, politickou totalitní ideologii, s detailními pravidly veškerého počínání, diktující každý aspekt života. Čili něco zásadně neslučitelného se svobodou, s demokracií. Však Winston Churchill charakterizoval islám jako nejvíc zpátečnický – (the most retrograde one in the world). A Korán přirovnal k Hitlerově Mein Kampfu.

Wilderse se dosud nepodařilo zavraždit, prozatím ještě žije, ač se musí skrývat, aby unikl osudu předchozího politika, který se znelíbil ( 2002, Pim Fortain) a rovněž tak znelíbeného filmaře Theo van Gogha (2004).

Jestliže v Amsterodamu odsoudí Wilderse, za jeho opovážlivost zmínit se o Churchillově někdejšímu přirovnání Koránu k Hitlerově opusu, dostane se teď soudu pochvaly od Osamy bin Ladina z jeho jeskyně na neznámé adrese?

Byl by se kdy mohl konat soud s původním provinilcem Winstonem, byla by představitelná Adolfova pochvala?

Frivolní, poťouchlé, surrealistické otázky v teď tak vážné době. Máme ale k dispozici precedenty. Kácení civilizací přece dovedou doprovázet všelijaké podivnosti – pád Říma nám může posloužit nejedním absurdnem.

Neoficiální stránky Oty Ulče