SVĚT: O pohřbívání civilizací a v jakém pořadí - 1
Příčiny chřadnutí, úpadku a finální zániku mohou být všelijaké. V případě Mayů se to například nikdy pořádně nezjistilo. Paul Kennedy, britský historik na americké univerzitě Yale, autor díla o vzrůstu a pádu velmoci (The Rise and Fall of Great Powers), zvonil umíráčkem americké civilizaci, která si to zavinila přílišnou expanzivní lakotou - imperial overstretch – rozmáhala se, sytila víc, než byla její kapacita to vše hlcené strávit.
Kennedyův opus vyšel v roce 1987, tedy dost krátce před odborníky nepředvídaným monumentálním kolapsem bolševického impéria – té jinačí, opačné supervelmoci („Sovětský svaze, ty obře, je nám s tebou tak dobře, se Sovětským svazem na věčné časy!“ povinně jsme jásali, s dodatkem „ale ani o jeden den déle!“, mimo doslech neznámých uší.)
Teď v roce 2010 vychází mohutné (750 stran) dílo jiného historika, Iana Morrise, univerzita Stanford, na opačném konci amerického kontinentu, s poťouchlým titulem „Proč Západ vládne – prozatím“ (Why the West Rules – For Now). Autor tvrdí, že tato civilizace s mocným vlivem za poslední dvě století, nebyla nevyhnutelná a rovněž neposkytuje záruku, že by měla i nadále setrvat. Vychází z premisy, že osud lidstva je značně ovlivněn jednak zeměpisnou realitou, jednak jeho schopností reagovat na významné problémy, bolehlavy – klimatické změny, hladomor, migrace, pohyb obyvatelstva, onemocnění, epidemie, pandemie (například AIDS v prosperující Botswaně) – takovíto jezdci, přízraci apokalypsy. A lidstvo líné a lakotné, bažící po zisku bez rizika, se pak potácí bez pořádných představ, co racionálního by se mělo udělat.
Autor se je značně ovlivněn prizmatem soutěžení, rivality, konfliktu mezi západním a východním světem, skutečností, že Angličané se v roce 1842 vydali proti proudu čínské řeky Yangzi a nikoliv že by Číňané brázdili vody Temže. Že daleko víc lidí ve východních zemí je schopno domluvit se anglicky, než je tomu naopak, že by na Západě mnoho domorodců dovedlo švitořit mandarinskou čínštinou.
Na mysl nám okamžitě přijde průmyslová revoluce, v 18. století započaté především zásluhou britských inženýrů. Jenže v té době Čína přece ovládala technologii, měla svůj průmysl už i v předchozích dobách, měla k dispozici rekordní množství pilných inteligentních pracovníků. Morris předvídá, že během tohoto století převaha Západu pomine, pohřbena bude.
Rekordní růst Číny pokračuje rok co rok, export bují, obchodní bilance stále ve velkém plusu, čínský elektronický koncern Lenovo odkoupil od amerického giganta I.B.M. málo prosperující výrobní odvětví osobních kompjútrů. Čína se stala největším výrobcem automobilů na světě, předběhla průmyslovou velmoc Japonsko. Čínským exportem zavalené státy si stěžují na záměrně manipulovanou disproporci výměnného kurzu tamější měny, tak poškozujícího zahraniční konkurenci. Ale i bez takového nekalého zásahu státu skutečnost je taková, že čínské továrny v porovnání s americkými vyrobí zboží za necelou jednu čtvrtinu ceny. Čína je už největším věřitelem Ameriky, držitelem jejích vládních dlužních úpisů v kolosální výši 800 miliard dolarů, což vlastně znamená mít moc nad životem a smrtí americké ekonomiky. Rozsah čínské ekonomiky ale dosud nedosahuje ani jedné třetiny ekonomiky americké a v porovnání výkonu dle GDP (Gross Domestic Product) percapitaČína dosahuje pouze 14 procent toho amerického.Kdyby se dluhopisů náhle zbavila, postarala by se o vzájemnou katastrofu, třeba i o obdobu nové studené války. Čína je ale stále značně pozadu, když měřeno všemožnými metry jako jsou například vynalézavost, inovace a schopnost je bez zbytečných průtahů využít.
Zejména z britských zdrojů se lze dozvídat o velebení současnosti a ještě víc o předpokládné budoucnosti Indie – jejich někdejší koloniální perly. Její hospodářský rozmach se valí vpřed větším tempem, než je tomu v Číně s její ekonomikou čtyřikrát mohutnější, než je ta indická. Předpověď: po dobu příštího čtvrt století Indie poroste nejznamenitěji.
V sedmdesátých letech jsem tam pobyl dva měsíce se skupinou vědátorů, ponořených do problémů probíhajícího, též klopýtajícího budování. Tehdy Indie měla něco málo přes půl miliardy obyvatelstva. (Vybavuje se mi setkání s Indirou Gandhiovou, tehdejší předsedkyní vlády, v její kanceláři – kde za okny v blízkých zahradách posléze došlo k jejímu zavraždění. Na naši otázku o celkovém počtu indického národa měla potíže i s přibližným odhadem. Nynější odhad: 1,3 miliardy.)
Optimisté uvádějí dva hlavní důvody rostoucí převahy Indie nad Čínou.
Jedním důvodem je demografie. Na rozdíl od Číny, obtížně se potýkající s dopadem politiky jednoho dítěte, již ale nadále prosazuje, Indie má značnou zásobu mladých lidí v produktivním věku, s daleko příznivějším tzv. dependency ratio – v procentuálním porovnání s dětmi a pracovně neaktivními seniory. Do roku 2020 se v Indii zvýší počet mladých sil o 136, kdežto v Číně o pouhých 23 milionů. Přibývá pracovníků, jakož i analfabetů: z celkového počtu je 40% negramotných a dalších 40% nedokončí základní vzdělání.
Druhým důvodem je politický systém. Demokracie je sice častou brzdou v rozvoji, v podmínkách komplikovaného dohadování, jež může trvat věčnost, na rozdíl od autokratické Číny, kde vládnoucí strana může poručit a tím rozhodnuto je.
Však stačí porovnat brilantní průběh olympijských her 2008 s indickým chaosem při šampionátu zemí Commonwealthu 2010. Však proto čínskému modelu dávají přednost i mnozí ekonomové – demokraté.
V Číně stát diriguje pokrok, kdežto v nezřídka neduživě si počínající indické federaci tuto roli zastává privátní sektor, 45 milionů soukromých podnikatelů, pionýrů, s nezřídka originálními nápady (například výroba voice-activated washing machines, pračky, jejichž obsluhu svým hlasem zastane negramotné služebnictvo). Prioritou hospodářského počínání není export, ale místní trh, domácí spotřeba, automobily Tata za 2000 a laptopy za 35 dolarů. Individualističtí kapitalisté v podmínkách bez cenzury vymyslí víc užitečností, než je tomu v Číně, nyní ve světě proslulé svým nepříliš legálním kopírováním výsledků jiných mozků.
Kolonialismus obdařil Indii výtečným dědictvím – angličtinou, jedním z úředních jazyků tam ve federaci 28 států a mezinárodním dorozumívacím nástrojem ve světě obchodu, peněžnictví, techniky, pokroku vůbec. Je též vítaným zaměstnavatelem, poskytujícím servis do všemožných končin světa. Dojde k automobilovému karambolu v Americe a nudnou automatickou proceduru s pojištěním bude přeživší s velkou pravděpodobností telefonicky vyřizovat s někým v Indii.
Indie odbourává všemožné bariéry - potřebu licencí, povolení na každou pitomost. (Ve státě Gužarátu jsem zabažil po alkoholu, což si vyžádalo cestu na příslušný vládní úřad, kde mi byl vystaven speciální pas alkoholika. Do pasu pak vepsáno, co kdy v jakém množství jsem koupil.)
Na straně nadále minusové: procedury při přejíždění hranic oněch 28 států federace bývá někdy komplikovanější, než při cestě někam do zahraničí.
Stav silnic v Indii (na rozdíl od Číny) je nadále vesměs mizerný až katastrofální.
Úděsné dopravní zácpy v městských oblastech.
Korupce nadále obrovská. Dřív oficiálové včetně pánů ministrů si řekli o úplatky, teď již vymáhají podíl na vlastnictví firem žadatelů. Zajímalo by mě, zda k tak neblahému vývoji již rovněž došlo v naší rodné zemi.
Každopádně nejsme postiženi indickou politickou nepříjemností: z celkového počtu 588 regionů v zemi jich 200 trápí maoističtí povstalci, tzv. Naxalites, s mnohým násilím a zabíjením.
Je prý daleko snazší se domlouvat v Číně než v chaotické Indii. Jenže ta má obrovskou výhodu, že může dosáhnout výměnu vlády bez revoluce.
Třeba se ale něco podobného v Číně může povést zásluhou přece jen se vyvíjející jedné vládnoucí strany.
Pak se v takové inventuře vyznejte a vyberte.
Jak rychle či pomalu se Čína bude zbavovat zbytků totalitního krunýře? Občas se odvážně ozvou nejen disidenti, s tak zajištěným mnohaletým pobytem za mřížemi. Například tak učinil Qiu Xiao, prezident státem vlastněné banky. Ve svém slavnostním projevu ke graduantům na univezitě Tsinghua se pustil do navýsost ošidného tématu a iniciativy – s výzvou, aby usilovali o dosažení „všeobecných hodnot“ (universal values), jako je osobní svoboda a demokracie.
Čímž došlo k rozžehnutí mohutné delikátní debaty, filozofické disputaci o existenci nějakých všeobecných hodnot. Zda vláda má sloužit lidem, šťastnými je činit, nebo že lidi jsou od toho, aby poslouchali stát, k dosažení všeobecného blaha. Konzervativci vyrukovali s tvrzením, že ony universal values jsou promyšlený plán, jak podvrátit autoritu vlády, strany, a tím též přiznat převahu politického způsobu vládnutí západních imperialistů. Konzervativcům na pomoc přispěchal Deník lidu,. místní verze našeho někdejšího Rudého práva, se zdůrazňováním potřeby pevně se držet, nadále prosazovat „socialismus s čínskými vlastnostmi“ – i když takové vlastnosti přetvářejí socialismus k nepoznání, leckdo by třeba dodal.
Spor se ještě důkladněji rozohnil v prosinci 2008 – v době ještě před naší plavbou, když stovky intelektuálů a disidentů, momentálně nevězněných, podepsali manifest zvaný Charta 08, na obranu oněch všeobecných práv. Hlavní organizátor Liu Xiaobo obdržel trest jedenáctiletého pobytu v kriminále, dopadl značně hůř než náš Ludvík Vaculík s někdejší iniciativou 2000 slov, jež pak dala do pohybu nemenší počet bratrských invazních tanků.
Konzervativci jako svůj hlavní triumf zdůrazňují nejen hospodářské úspěchy země, zejména v porovnání s mizerií v jiných částech světa, ale odvolávají se i na Konfucia – onen vzor, model tradičních, tuze nepokrokových hodnot. Bylo by obtížné představit si důkladnější ideologický kotrmelec. Strana uspořádala velikánské oslavy výročí 2.561 narozenin Konfucia, obhájce, prosazovatele harmonie, poslušnosti, respektu k autoritě, v kontrastu s posedlostí individualistických práv v dekadentních západních zemích.
Liberálové reformátoři míní spoléhat na podporu nynějšího premiéra Wen Jia Bao, jeho údajné sympatie pro koncept všeobecných práv, hodnot za jakéhokoliv politického počasí.
Konzervativcům největší podporou je viceprezident Xi Jin Ping, jenž se má v roce 2012 stát prvním tajemníkem vládnoucí strany a rok poté i prezidentem čínského státu.
V říjnu 2010 onen na jedenáct roků uvězněný disident Liu Xiaobo se ze své kobky zasloužil o obrovitou ztrátu tváře vlády a strany. V Norsku ho totiž in absentia učinili laureátem Nobelovy ceny míru, po níž oficiální čínský establišment tolik bažil a nyní se tuze rozběsnil. Teď tedy za mřížemi mají laureáta, též obdařeného milionovou dolarovou, nezdanitelnou pomlázkou. Jak si ji asi nyní, za notné pozornosti světových medií, užije?
Kdoví, co se příště může rozsypat podle sovětského vzoru. Jedinou jistotou může být předpoklad, že blízká budoucnost nebude bez zajímavosti.
Neoficiální stránky Oty Ulče
