Citují pasáž, kde signatáři dopisu varují Obamu před úplným opuštěním plánu protiraketové obrany, nebo naopak před příliš významným zapojením Ruska do něho bez předchozí konzultace polské a české vlády.
Mezinárodní mediální ohlas na tento dopis vyvolává tedy dojem, že zahraniční politika nového amerického prezidenta by mohla vytvořit novou riskantní situaci pro země někdejšího sovětského bloku. Zda také pro autory samotného dopisu byla právě jen politika nového prezidenta USA motivem k obavám, to nechám na těch, kdo si dají tu práci a dopis si přečtou. Mně jde o to, že taková interpretace neodpovídá tak docela pravdě. V říjnu 2007, tedy dlouho před tím, než byl vůbec Barack Obama vybrán za kandidáta na prezidentský úřad a ještě déle před jeho zvolením a nástupem do Bílého domu, nabídli Robert Gates a Condolleeza Riceová v Kremlu Rusům, mimo jiná společná opatření, i stálou přítomnost ruských vojenských inspektorů na radarové základně v Brdech. Bylo to bez vědomí Prahy. Tam tu zprávu přivezl Gates o deset dnů později. Ti, kdo varují před Obamovou zahraniční politikou - určovanou samozřejmě globálními zájmy Spojených států - , si zastírají fakt, že rozhodnutí orientovat se ve věcech bezpečnosti státu - českého státu - přímo, bilaterálně na Washington, nikoli v rámci Evropské unie nebo NATO, už to samotné rozhodnutí automaticky a od počátku obsahovalo riziko, že bezpečnostní zájem naší země bude na žebříčku priorit světové supervelmoci jednoho dne daleko za zájmem globálním, ať je v Bílém domě kdokoli. Ten globální zájem americké zahraniční politiky přitom vůbec nemusí být jen zájmem Spojených států. Může být klidně zájmem světového společenství, v jehož prospěch může americká vláda v dobré víře orientovat svou zahraniční politiku, tak jak se o to nyní - nejen podle mého dojmu - pokouší Obamova vláda.
To se konec konců může týkat i politiky Spojených států vůči Rusku. Západní svět nemá zájem na obnovení konfrontačních velmocenských vztahů, mezi západem a Kremlem. Dokonce i nyní, kdy domácí i zahraniční politika tandemu Meveděv-Putin budí obavy široko daleko. Mimochodem konfrontaci USA s Ruskem asi to nechtěli ani čeští politici za Topolánkovy vlády. Cožpak neřekl Karel Schwarzenberg, ke konci ledna letošního roku toto: Byl bych šťastný, kdyby se do systému protiraketové obrany Rusko nějak smysluplně zapojilo? Komentátor z Hospodářských novin tomu tehdy sice ani nevěřil a označil to za otázku české školy ironie, jenomže vzápětí se přidal Mirek Topolánek a prohlásil: My to říkáme dlouhodobě. Schwarzenberg a Topolánek si při Obamových námluvách v Moskvě jistě museli vzpomenout na to, jak 5. června 2007 řekl Obamův předchůdce, George W. Bush, přímo na pražském Hradě o svých rozhovorech s Putinem toto: "Vladimíre - říkám mu Vladimíre - neboj se protiraketového štítu. Raději se k němu přidej."
Že se to nestalo tehdy, ani po Gatesově přímé nabídce, půl roku po té, nebylo důsledkem americké zásadové politiky vůči novým antagonistickým postojům Ruska, ale právě jen důsledkem kalkulací ruské diplomacie s antagonismem vůči západu. Ruská diplomacie už tehdy, právě tak jako nyní za Obamy, vycházela z toho, že americký záměr umístit základny s prvky protiraketového štítu v Polsku a a v Česku je pro ni vynikající kartou v mocenském dialogu s Washingtonem, neboť jí umožňuje neustále opakovat, že jde z hlediska Moskvy o blízké zahraničí, že jde o její - i když jen někdejší - sféru vlivu, do níž se Spojené státy teď snaží vklínit. A světe div se, ono se to začalo ujímat. K zděšení nás v české kotlině a všech ostatních, kdo si něco pamatují z minulosti střední a východní Evropy.
Bylo to také ještě za Bushe, celé tři měsíce před prezidentskými volbami, kdy si Moskva v Gruzii vyzkoušela, že může o sféře vlivu nejen mluvit. Ne Obamova, ale Bushova Amerika tehdy posoudila situaci a své možnosti tak, že výsledkem byly jen odsuzující deklarace Washingtonu, nikoli činy. Už za Bushe, ne až za Obamy, potřebovala Amerika počet svých nepřátel spíš omezovat než rozmnožovat. A Rusko dokonce začala potřebovat na své straně. Kvůli Iránu, Afghánistánu a Pákistánu a zítra třeba už i kvůli dalším rizikům nové doby, zcela nepodobné dvacátému století a bipolárnímu světu.
Moskevská diplomacie, usilující o obnovu, či teď už by se dalo říci o upevňování velmocenských pozic Ruska, může být v současné chvíli zase o něco spokojenější. Reakce západního tisku na dopis zaslaný Obamovi z politických i nepolitických kruhů střední a východní Evropy jí pomáhají udělat ze zdánlivě pohřbeného pojmu zóna ruského vlivu předmět diskuse. Teď už ne mezi Moskvou a západními metropolemi, to už se stalo, ale uvnitř západního světa, mezi samotnými západními metropolemi.
A v ohnisku té diskuse není, k velké spokojenosti moskevské diplomacie nepřípustnost ruských nároků na změnu situace vytvořené před dvaceti lety pádem železné opony, rozpadem sovětského bloku, a zakotvením zemí střední a východní Evropy ve strukturách západní civilizace. V ohnisku té debaty je koncepce dnešní americké politiky vůči Rusku. Diskuse je o Obamovi. A aniž musí Moskva hnout prstem, ta diskuse zvolna nahlodává pozici nového amerického prezidenta a znovu štěpí západní svět, znovu rozděluje Evropu. Proč to nikdo nepředvídal?
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6