O Britech se nikoliv neoprávněně tvrdí, že jejich schopnost přežít výtvory vlastní kuchyně je zárukou, že přežijí všechno. Jejich přece tradiční schopnost stoicky, se stiff upper lip, se vypořádat s všemožnými nepřízněmi a nikoliv reagovat ztrátou tváře - onou Achillovou patou zejména, ale nikoliv výlučně jen Číňanů. Načež již téměř v předvečer olympijských her 2012, tento Albion v roli hosta byl zachvácen z vlastní domácí iniciativy způsobenou destrukcí - rabováním, žhářstvím, všemožným násilím, vozidla a domy v plamenech. Největší to destrukce od roku 1940, kdy zemi zasáhla Goeringova bombardující Luftwaffe, onen tehdejší Blitz. Tentokrát to začalo 6. srpna 2011 v nepozoruhodné londýnské čtvrti Tottenham a rozšířilo se po metropoli, do Birminghamu, Manchesteru, Liverpoolu, dalších měst. - s celkovou diagnozou jako annus horribilis (takto královna Alžběta II. hodnotila dobu klížících a kácejících se manželství jejích potomků).

Téměř ztráta tváře s čínským dopadem: velmi solidní a vlivná publikace The Economist svůj úvodník z názvem "Anarchy in the UK" začíná (13.8.2011) velkými písmeny, slovem SHAME ("hanba, ostuda, pořádná trapnost"). Tentokrát to nebylo násilí v režii islámských džihádistů, ba ani výlučně, byť tedy převážně řádění přistěhovalců ze zemí krášlených eufemismem "rozvojové". Na násilí s rabováním, ničením, žhářstvím, vrháním explodujícícch láhví s petrolejem (ony Molotovovy koktejly), zastrašováním a občasným zabíjením, se podílela i stoprocentně anglosaská mládež. "Na povrch se dostaly trhliny britské společnosti - ekonomické a morální - které jsou důkladnější, než se původně zdálo," končí úvodník tak tristním přiznáním.

- - -

V pídění po příčinách se okamžitě objeví předěl v rozsahu velehor, disonance s maximální intenzitou wagneriánského hlomozu:

Politická levice vše vysvětlí výlučnou vinou státu, nedostatkem ochoty zásobovat fondy potřebnou chudinu.

Politická pravice neklade důraz na odpovědnost státu, ale na jedince, každého z nás. My máme tu primární odpovědnost se o sebe postarat. Teď sklízíme to, co jsme rozhodně nechtěli - trpké ovoce zásluhou toho, čemu se říká welfare state, stav socio-ekonomických záruk, od kolébky po odvoz do krematoria, spoléhání na stát, ten ať se postará, proč se namáhat, nechť se jiní namáhají. U nemalé části veřejnosti, zejména u mladé generace, chybí respekt ke vzdělání jako cesty k prosperitě, ruku v ruce s frustracemi nevzdělanců uspět v podmínkách globalizace a moderní technologie. Nepřekvapuje pak i pramalé patriotické ztotožnění s vlastní zemí. Od roku 1997, kdy se vlády uchopila Labor Party, počet dětí narozených mimo manželství, se od 37 procent každým dalším rokem začal zvyšovat o jedno procento. Stejným tempem pak docházelo k ochuzování příležitosti vychovávat potomstvo v tradičním prostředí obou rodičů.

David Cameron, předseda vlády nynější konzervativně-liberální koalice, přerušil svou dovolenou v Toskánsku a na zvláštním zasedání parlamentu prohlásil: "Toto není o chudobě, ale o druhu kultury, která velebí násilí, pohrdá autoritou, stále zdůrazňuje svá práva, ale slovem se nezmíní o svých povinnostech." Končil slibem a závazkem znovu k životu přivést (to restore) ony potřebné pocity morálky a individuální odpovědnosti - tedy druh ambice, již skeptici přirovnají k mission impossible.

Cameron se rovněž kriticky vyjádřil o výkonu policie, jejího podcenění konfliktu, k němuž došlo po incidentu, v němž mladík Mark Duggan, několikanásobný tatínek tmavé pleti s pestrým trestním rejstříkem, v konfliktní situaci při údajném pokusu použití zbraně přišel o život. Policie podcenila explozivní potenciál střetnutí, s početní přesilou na straně řádících vandalů, neschopna či neochotna příliš zasahovat a riskovat. Došlo ke zvýšenému (16 000) nasazení policie v ulicích a ke zranění 26 jejích příslušníků. Nebezpečně nabroušený dav se svým BlackBerry vybavením koordinoval své akce, byl ve výhodě proti technicky zaostalejším ochráncům veřejného pořádku. Ti byli navíc handicapování politicky korektními ohledy, obavami z obvinění z rasismu, všudypřítomného strašidla.

Analýzy příčin závažného srpnového střetu se liší, aniž by se vzájemně vylučovaly. Nezaměstnanost, pramálo příležitostí pro nekvalifikované síly, rozpad rodin s dvěma rodiči a úpadek potřebné výchovné disciplíny v takovém prostředí. Důkladný rozdíl mezi bohatými a chudými, který je sice v USA ještě větší, jenže tam s větší příležitostí socio-ekonomické mobility. Což kořeněno bývá rétorikou třídního boje. K tomu dlužno dodat neveselý poznatek, že ani za několik století se nepodařilo asimilovat - čili "zbritštět" - několik milionů Irčanů, evropských to křesťanů. Po takovém neúspěchu se věru nedaly předpokládat zázračné výkony s dychtivou asimilací muslimů, hindů, buddhistů ze značných, též mentálních dálav.

- - -

V hodnocení těchto současných svízelů, s onou základní otázkou o primární odpovědnosti zda státu či občana, americké sdělovací prostředky, jejich velikánská většina, svůj prokurátorský prst míří k provinilému, nedostatečně se snažícímu státu. V podrobné reportáži v The New York Times o několikadenním a též nočním řádění nejvíc pozornosti je věnováno jedenáctiletému chlapečkovi, který si z přepadeného rabovaného obchodu pouze odnesl dvě láhve s pitnou vodou, což vedlo k brutálnímu policejnímu postihu. Počínání násilníků, lupičů a žhářů se dostalo daleko menší pozornosti.

Zájemci o pochopení tak bizárních priorit doporučuji knihu s názvem Left Turn: How Liberal Media Bias Distorts the American Mind Tima Crosseclose, na kalifornské univerzitě působícího politologa. Objektivně, vědecky (například s použitím kritérií SQ - slant quotient a PQ - political quotient) hodnotí přední mediální zdroje jako deníky The New York Times, Washington Post, týdeníky Time, Newsweek, televizní kolosy CBS, NBC. Výsledek průzkumu ideologického zaměření, politických preferencí předních pracovníků v těchto mediích: 55 z 56 v prezidentských volbách 2008 hlasovalo pro Obamu, v předchozích volbách finančně podpořili kandidaturu Kerryho proti Bushovi v poměru 93: 1.

Neexistující stav mediální objektivity lze například ilustrovat způsobem informování veřejnosti o dopadu hurikánu Katrina v roce 2005. Zdaleka nejvíc pozornosti se věnovalo převážně černošské metropoli New Orleans, kde ale tamější, neméně černošský magistrát totálně zklamal, nebyl ani schopen použít stovky prázdných školních autobusů k včasné evakuaci. Došlo k rabování, loupení ve velkém, se soustředěním údajně hladových pachatelů na obchody s alkoholem a elektronikou. Nicméně v očích progresivních, politicky korektních hodnotitelů situace, nikoliv převážná, ale výlučná to byla vina tehdejšího prezidenta George W. Bushe na adrese ve vzdálenosti víc než tisíc kilometrů.

Porovnejme s pozdějšími záplavami, jež zásluhou rozbujelého veletoku Mississippi postihly několik států včetně Iowy, v němž veliké škody utrpělo město Cedar Rapids, patrně to nejčeštější v celé Americe. Pohroma to byla větší, než co způsobila Katerina s monopolem veškeré mediální pozornosti. Zatímco New Orleans přestal zcela fungovat, převládlo násilí a rabování, v Iowě se domorodci o sebe sami postarali, bez čekání na pomoc a záchranu od státu. Tento důkaz občanské svéprávnosti byl potrestán příslušným mediálním nezájmem.

- - -

Zpět k odpovědnosti státu či jedince, porovnání práv s povinnostmi: Někdy to může být s výsledkem 100 : 0. Tak usuzuji z úmrtního oznámení v novinách v New Orleans z letošního roku. Nebožtík jménem Larmondo "Flair" Allen, věk 25, zemřel při přestřelce na Boulevardu Martina Luthera Kinga. Povoláním entrepreneur - "podnikatel". S čím asi podnikal? Nejspíš drogy, však co jiného. Přežila ho družka Kawanner Armstrong. Pětadvacetiletý nebožtík po sobě zanechal tři syny a šest dcer (s jmény Deidra, Larmionshell, Lamonshea, Larmondriel, Larmeja a Karbyel Allen), celkem tedy devět potomků, každý z nich pobírající sociální podporu (welfare) 1500 dolarů měsíčně, dohromady tedy 13 500 USD. V oznámení jsou jmenováni jeho rodiče, prarodiče, osm bratrů, pět sester.

Poněvadž tatínek podnikatel je mrtev, děti až do svých osmnáctých narozenin budou navíc nabírat platbu social security..K tomu ovšem také poukázky na odběr zboží v supermarketech (neplatí ale k nákupu cigaret a alkoholu). Zdarma je i lékařská péče a stravování ve škole.

Odhad výdajů států pro takovou pozůstalost přesahuje 162 000 dolarů ročně.

Toť tedy na účet daňových poplatníků. Leckterému z nich se to pak nelíbí. E-mailem jsem obdržel informaci, jak popuzený občan vyplnil dotazník při posledním sčítání lidu: Otázku o počtu dependents (čeština ekvivalent podstatného jména nemá, a pokud snad má, známo mi není - rozumí se jím osoba materiálně závislá, spoléhající se, většinou rodinný příslušník). odpověděl takto: 12 milionů ilegálů, 42 milionů nezaměstnaných, 2 miliony kriminálníků v 243 věznicích a stovky členů Kongresu.

Stát je nehorázně zadlužen., probíhají nekonečné tahanice o způsobu, jak situaci zachránit účinnými reformami. Pokud Obamova administrativa uvažuje o reformě

welfare, bylo by to pouze ve prospěch zvýšení zde zmíněných požitků.

Usiluje se o fair (poctivé, spravedlivé, inu férové) změně daňového zatížení. Pobírat přece milionové platy ročně je nemravná nehoráznost. Velké mediální pozornosti se nedávno dostalo nákupu jednoho páru dámských polobotek za 1500 dolarů.

Ozývají se ale hlasy obhajující právo takových nemravů a své stanovisko stvrzují údaji:

Tři procenta Američanů mají roční příjem přesahující 250 000 dolarů. Ti platí polovinu všech daní do federální pokladny. I kdyby došlo ke stoprocentnímu zdanění čili konfiskaci všech příjmů nad čtvrt milionu dolarů, obrovitému erárnímu dluhu by to pramálo pomohlo.

A padesát procent - polovina americké veřejnosti vůbec žádné daně neplatí.

Hrozí takové disproporce třídním bojem, dojde k posunu váhy mezi občanskými právy a povinnostmi?

Česká republika podobnými starostmi, aspoň prozatím, příliš zasažena není.

Nostalgici si připomenou, že za bolševika něco takového bylo nepředstavitelné. Byly jiné starosti, ledacos se kácelo, třísky lítaly. Z té doby se pamatuji na lahodný verš:

"Svým klínem plným nepokoje, odvádí nás od třídního boje."

KONEC

18.8.2011