SVĚT: O nepřístojnostech opic a elefantů
Doporučuji dostavit se brzo ráno, prodrat se řadou žebráků k bájnému toku, do něhož se vysypává kremační popel, topí se v něm nespalované mrtvoly mnichů a dětí. Věřící se do řeky ponoří, meditují, pohrouženi do očisty, ve svaté vodě se mydlí, zuby čistí, a k obědu nám v hotelu nabízeli říční ryby. Přiblížil jsem se v modravým plamínkům – Manikarnika, hlavní hinduistické pohřebiště. Mrtví muži se balí do bílého, ženy do červeného sukna. Kolem postávalo pár posvátných krav a dětí, též předkolního věku. Před spálením zabalený nebožtík obdrží poslední koupel v Gangu.
Tělo hoří rychle na hranici zvlášť sušeného a výkonného dřeva a rychlosti pomohou železné desky, násobící žár. Mužští příbuzní obcházejí žároviště, pohrabují, přiloží, vhodí hrst rýže v symbolu, jehož smysl jsem již zapomněl. Ostatní příbuzní sedí pod střechou, přihlížejí a trošku si povídají. Událost nelze pokládat za veselici, ale probíhá bez srdceryvného kvílení, outsider získá pocit, že jde o cosi důstojně normálního, jak se dá předpokládat v zemi s převládajícím přesvědčením o daném osudu člověka a jeho reinkarnačních metamorfozách.
Benares je adresou aspoň dvou tisíc chrámů – však hinduistický pantheon má bohů požehnaně. Ze zájmem jsem sledoval počínání kolem svatostánku Hanumana – boha opice, těšícího se značnému respektu v eposu Ramajána. Je sice psán v sánskrtu, ale v této souvislosti použiji dvě anglická slova – monk (kněz, mnich) a monkey (opice). Zbožní věřící těmto zviřátkům přinášejí lahůdky, krmí je banány a burskými oříšky. Ale v benareském případě, mazaní tvorové se věnovali kriminální činnosti, se značným soustředěním na dámské kabelky. Dřív než okradená turistka přestala ječet a marně o pomoc volat, lupič s úlovkem přes střechy odskákal – aby odevzdal mnichům, kteří si vylepšovali životní úroveň používáním takto neobvyklých služeb. Tolik mi bylo řečeno, aniž jsem si její pravdivost blíž ověřoval.
Mohu ale citovat ze solidního zdroje (Time, 13.11.2006) o opičích neplechách, jimiž je postižené hlavní město Delhi, česky Dillí. Jak známo, v Indii jsou krávy svaté (takto psáno i v ústavě země), vandrují bez zábran, nezastavují na červenou, zastavovat musí řidiči, ohleduplně je pak odstrkávající z cesty, aby provoz příliš nevázl. Indická metropole, s podstatně větším počtem obyvatel (15 milionů) než celičká Česká republika, kromě standardních problémů postihujících urbanistická velemraveniště – přelidněnost, znečistěné prostředí, kriminalita, dopravní potíže až kolaps – se teď potýká i s dilematem, způsobeným opicemi rhesus macaques. Hanuman sem, Hanuman tam, i sebezbožnější občan si nebude libovat, když mu tito hladoví tvorové vtrhnou do domácnosti, vyplení ledničku, na ulici vyrvou napěchované nákupní tašky cestou ze supermarketu. Opice nejen že okrádají, ale na lidi i občas zaútočí. Komplikují dopravu, dochází ke zmatku i v metru, podzemní dopravě. Vloupají se do obytných domů, z výše stromů naskákají do úřadů, vládních budov. Opičí gang dokonce přepadl policejní velitelství.
Magistrát se pokouší o řešení. Provinilce lapá, uvězňuje ve velkých klecích v nejvzdálenějším předměstí ve snaze je pak deportovat do lesů, pokud možno pralesů, jichž však v Indii mnoho nezbývá. A rozhodně chybí ochota států indické federace takový imigrační přírůstek na svém území přivítat. Ve věci musel již rozhodovat i Nejvyšší soud..
Obyvatelstvo hlavního města též přikročilo k svépomoci, jakési domobraně. Například zaměstnáváním (tuze nepřesné slovo, přiznávám) opic typu langur, přivázáných za nohu, na dost dlouhém řetězu. Jsou větší, statnější, úspěšně vyděsí a odhání ony menší protivné nezbedy.
Vyskytly se ale komplikace. Jednak ochránci přírody, samozřejmě, začali protestovat proti násilnému odsunu, deportacím z opičího oblíbeného prostředí. Jednak ti zarputílí hlídači nejen že úspěšně odhání zvířecí vetřelce, ale zabraňují i lidem ke vstupu do budov, což například nepřivítá komerční firma, takto připravovaná o zákazníky. Též ale dochází ke zcela opačným, rovněž nevítaným reakcím, totiž k náznakům započínajícího porozumění, mírové koexistence mezi opicemi hlídači a potenciálními škůdci.
Přesuňme se z Indie, světa zejména hinduistického, do převážně buddhistického Thajska. Zatímco v Benaresu ve svatostánku boha Hanumana kvetla ona monk-monkey spolupráce ke škodě nejednoho návštěvníka, necelých sto kilometrů severně od Bangkoku pozoruhodná je Ayuthaya, někdejší hlavní město (14. až 18.století), 33 králů různých siamských dynastií, které dokvetlo invazí vetřelců z Barmy. Zbylo tam značně památek, uplynulým časem a tropickou klimatickou nepohodou už hodně poznamenaných, vše na velkém prostoru: lze tam strávit mnohé hodiny v obdivu dávné civilizace, jíž nerozumíme.
Turisté se tam právem hrnou a domorodci si na nich chtějí přivydělávat. Stal jsem se rovněž takovým zdrojem. Podlehl jsem totiž vábení vyplatit opeřence v kleci, a tak mu vrátit svobodu. Učinil jsem, osvobozený pták nadšeně vyletěl a jen co jsem poodešel, spokojen vykonáním dobrého činu, osvobozený pták se do klece poslušně vrátil. Tehdy v rodné naší zemi vládla KSČ a Sovětský svaz jsme měli na věky. Zdaleka mě ovšem nemohlo napadnout, že dojde k tak značným kotrmelcům, že se zrodí nástupkyně s třešničkami a už téměř pětina národa zas bude dychtit po návratu do klece.
Cestou zpět do Bangkoku jsme přejeli dlouhého hada, který příliš pomalu přeplazoval vozovku. Dosažená metropole v rozsahu ČR (10 milionů) trpí notnými dopravními zácpami, což mi snad potvrdí každý z českých návštěvníků, jejichž počet se blahodárně rozrůstá. Poslední dobou ale situaci komplikuje přibývající počet slonů.
Mohutní tlustokožci za válek v dobách bývalých království vykonávali roli tanků (nejen tedy Hannibal). Ještě než došlo k vynálezu automobilů působili v roli taxíků a donedávna – až do 1980, doby královkého zákazu, aby se tak dalo zabránit totální devastaci zbývajících pralesů – sloužili v dřevařském průmyslu, se schopností odtáhnout poražené stromy z neprostupné džungle, kde by si ani ten nejmodernější stroj neporadil. Nyní o tento způsob živobytí přišli a většího uplatnění se jim dostává v turistickém průmyslu: lze se na ně posadit, též dovedou malovat a vyluzovat zvuky ve vlastním „sloním orchestru“. V Africe je slon sice větší, mohutnější, s pořádnými kly, ale je k nezvládnutí, nelze ho naučit pořádku. Nikdy jsem si tam na něj nesedl a neznám nikoho, kdo by tak byl učinil.
Tak jako chudý lid z venkova táhne k Bangkoku za velmi často klamnou vidinou polepšení údělu, v poslední době si podobně počínají thajští sloni, značně hladoví a žízniví: denně totiž spotřebují aspoň 250 litrů vody a potravy ve množství deseti procent své váhy, která se blíží ke třem tisícům kilogramů. Neemigrují ovšem z vlastní vůle, ale z iniciativy oněch tzv. mahouts - jejich ne nutně majitelů, ale údržbářů, živnostenských provozovatelů. Ti své obry navigují do končin s turistickým ruchem, směrem k šantánům, tančírnám, nevěstincům, prostředí karnevalovému, a prodávají cukrovou třtinu, aby návštěvník, před hříchem či po něm, koupil a slonu poskytl ke krmi. V takových dopravních zácpách leckdo může přijít k úhoně, o ulomená zpětná zrcátka není nouze, dochází k poškození blatníků vozidel, rovněž k poškození slonů. Leckdo láteří, plynulá dopravě též trpí, když slon se rozhodne vykročit nesprávně v jednosměrce a výsledkem je chaos a zácpa.
Prestiži země to neprospívá a úřady mají problém s řešením. Zákonů je sice habaděj, na rozdíl od jejich účinnosti. Mahouti platí pokuty, jež si odečítají jako nevyhnutelny obchodní výdaj. Jsou potíže s vytvořením účinného bezpečnostního komanda. Není dobrovolníků, ochotných pustit se do zvládnutí, natož do zatýkání - pořádně rozlícené zvíře dovede důkladně zdemolovat i policejního antona.
Pro úplnost: v Indii, bůh slon se jmenuje Ganéš. Tedy nikoliv Ganys, jak by se mohl mylně domnívat návštěvník slavné pražské kavárny na Národní třídě, nyní s jménem Louvre.
Neoficiální stránky Oty Ulče
