SVĚT: O jménech a časování úspěchů
Od umění k vědám: britský historik Hugh Trevor-Roper, zářící hvězda na univerzitě v Oxfordu, adrese té nejprestižnější. V roce 1960 byl dokonce zvolen jejím rektorem (Chancellor - "kancléř"). Na veřejnosti se zejména proslavil jako autor knihy "The Last Days of Hitler". Žádány jeho odborné posudky při hodnocení autenticity dokumentů - například k požadavku The Sunday Times a Granada Books vyjádřit se o údajných memoárech Evy Braunové, Hitlerovy milostnice a na úplně poslední chvíli i manželky. Pseudopaměti zatratil jako nehorázný podvod ("discredited forgeries"). Ke konci své náramné kariéry ho ale postihl tuze nepříjemný, trapný malér. Německý populární magazin Stern překvapil svět oznámením o objevu Hitlerova privátního deníku. Oxfordský expert, původně skeptický, ale na žádost redaktora velevlivných londýnských The Times (Charles Douglas-Home) souhlasil odjet do Curychu a tam v trezoru střežený originál prohlédnout a zhodnotit. Což učinil, pravost rukopisu potvrdil, čímž se dokonale znemožnil - on, pohybující se ve společnosti ministrů, premiérů, host královské rodiny ve Windsoru, dokonce obdařen titulem Lord Dacre. Po provalení nehorázného, oxfordským expertem nepostřehnutého podvodu, Trevor-Roper se veřejně omluvil, aniž by každého uspokojil. (Lord Carlisle se ozval takto: "Jste disgrace - "hanba, ostuda, potupa" - a titulu Dacre nemáte právo používat. Kolik peněz vám The Times zaplatily, vy starý podvodníku?")
Trevor-Roper, hyphenated dvoujméno, značně populární zvyklost ve vyšších společenských kruzích Albionu, k výhodě vzájemně se ženících rodin, čím tímto již existujícím zdvojením jim odpadá potřeba měnit vizitky a monogramy na prádle, ubruse, ubrouscích, kapesnících. O této akademické celebritě se lze dočíst, že byl vlastně snob, bažící po přijetí v kruzích, převyšujících jeho společenský status.
Zůstávám nepřesvědčen, zejména při uvážení tamějších zvyklostí při všelijakém povyšování, procházet kýženou metamorfozou a jedno prestižní jméno měnit v ještě náramnější. Z něho se přece stal Lord Dacre. Palácový fotograf svým manželstvím s Margaretou, dcerou královny Alžběty, se stal Lordem Snowdonem. Zvyklost s jménem s pomlčkou není jen doménou nejnoblesnějších kruhů. Například všichni jsme viděli slavný film muzikál My Fair Lady, v němž partnerem Rex Harrisona v roli profesora Higginse je známá tvář herce s jménem Wilfrid Hyde-White.
Dosti těchto drubů, částečně měním téma, nikoliv však jeho prostředí. Do Anglie po únorovém vítězství pracujicího lidu, z Čech dorazil tehdy mladý vzdělanec jménem Michal, Michálek, Martin, Martínek - jeden z nich - každopádně začínající písmenem M. V Americe se stal mým kolegou na téže univerzitě, naše přáteltví trvá několik desetiletí. Po listopadovém kotrmelci odjel nahlédnout to původní vlasti, s pošetilou snahou získat zpět jakousi rodinnou nemovitost. Požádal mě, abych se mu na nějaké ty papíry podíval. Učinil jsem a divil se, že tento starý přítel s jménem začínajícím písmenem M původně byl od S, dokonce s háčkem.
Vysvětlil takto: tehdy v Londýně stačilo zajít na úřad a požádat o změnu - jakoukoliv změnu - a bez potíží, komplikací docílit kýženého.. Tak jednoduché to v české zemi nebývalo za žádného režimu. Někdo občas uspěl, například z Ladislava Bambáska se stal básník Jan Vladislav, z krvelačné dělnické prokurátorky s neproletářsky znějícím jménem Ludmila Biedermannová vznikla Ludmila Brožová.
Nejen šaty dělají člověka. Kolik máme v České republice dvoujmenných občanů s pomlčkou? Že by třeba Venca Vonásek-Kníže existoval, což by nepostrádalo na zvláštnosti. Ve své knížce Špatně časovaný běženec jsem zakomponoval tři takové fiktivní postavy: Hlavica-Hathaway, Hoenig-Hopsálek, Renáta Hojná-Jimenez. Nomen omen, v tomto spisku jsem neodolal poťouchlostem - představují se tam Howard Odzemek, nezajímavý ekonom, Křehoslav Těhulka, ustrašený uvaděč, též Chrudoš Vidle, dělnický zemědělský kádr, bezpečnostní pracovník na velvyslanectví v Mali.
Jestliže britské úřady neváhaly učinit z našince Š uprchlíka exulanta M, však ze zájemce Rychetského či Rychtaříka mohl vzniknout instantní Rockefeller či Rothschild.
Většinu českých příjmení nekrášlí ani nehyzdí podivnosti, které zejména v překladu do jinojazyčné podoby vyzní zvlášt bizárně - třeba takový Skočdopole, Osolsobě, Nechleba, Chleborád, Masorád, Masopust, Kostohryz.
Jména máme vesměs neexotická, nedivoká. Mnohým tvorům jsou celoživotním doprovodem vlastnosti (Pokorný, Hrubý, Pilný...), jiné majitele označuje činnost v minulém čase (Přidal, Přikryl, Donutil, Navrátil...), představeni nám jsou jedinci v barvách (hodně Černých, dost Červených, méně Stříbrných, Modrých, Zelených a nepotkal jsem ani jednoho Žlutého). Máme zvířata (Kočka, Kobylka, Bejček...), zejména hodně ptactva (Holub, Sýkora, Strnad, Skřivan, Pěnkava, Konipásek Vrabec či Brabec....) a domácí kur (Kohout,Kačer). Nejčastější je ovšem Novák, a též hodně Svobodů, Mr. Liberty, takto na papíře, vzdor historii, dost skoupé na poskytování takových výhod.
Mnohý Čech, ocitnuvší se v jinojazyčném prostředí, aby se potýkal s problémem přijatelné výslovnosti. Jak si má počínat chudák s jménem Hrnčíř? I Škvorecký je na tom hůř než literát Kundera.V této souvislosti nedovedu potlačit zmínku o trápení našince s jménem Pícha, povoláním nikoliv gynekolog.
Leckdo totálně nezavrhl svou původní identitu a volil jen částečnou modifikaci, přizpůsobení podmínkám, vkusu nového prostředí. Znal jsem slovenského zlatníka, který ze z Cehlarika zkrátil a vznikl z něj stoprocentní domorodec Clark.
Mé jméno, jakkoliv krátké, je pro Anglosasy téměř nevyslovitelné. Uvízne jim v krku, vydávají pak zvuky, málo se lišící od zvracení, a já s omluvným ostychem abych pak vysvětloval. Dvou možností takového břemena se zbavit jsem já bloud nevyužil. Poprvé při imigraci (v pošetilém ohledu na své původní dokumenty, ve zdejších podmínkách bezcenný JUDr doktorát), podruhé při naturalizaci, kdy s jménem ULC jsem znovu promoval, taktéž i publikoval a moje v Číně narozená manželka si chtěla vyvdané podivné jméno udržet. V Číně, s rekordním množstvím populace všeho všudy k dispozici mají jmen pět a půl, takže to mé podivné si považovala jako dost unikát.
Češi mají své Skočdopole, Osolsobě, Masorády a Brzorády, v úspěšné konkurenci s americkými Indiány - rovněž bez jediného Nováka či Smithe: spíš tedy Sitting Bull, Divoký býk, Pádící mustang, též Hořící prsa v případě paní náčelnice..
Co tedy je lepší či méně horší, čemu dát přednost? Být unikátním, leč přece jen poněkud směšným Skočdopolem, nebo se smiřovat s hodně omezeným výběrem možností a být jen jedním v mnohamilionovém množství Čenů, Limů, Wangů?
Být celoživotně postižen něčím bizárním, extravagantním, ne jako jihoafričtí Burové, kteří mají k dispozici necelé dva tucty příjmení - samí to Bothové, Strydomové, Potgieterové,van der Merwové.
Jak již poznamenáno, miliardová Čína disponuje možností miniaturního výběru.
Ještě hůř na tom je Korea, skoro každý je tam Kim (občas i Park). Pokuste se listovat v telefonním seznamu Soulu! Jak si představit pražský adresář se stotisíci Nováků?
Neoficiální stránky Oty Ulče
