Povídali jsme si v předchozí kapitole o podivném úkazu: celé legie filozofů, reformátorů, vizionářů a vůbec mudrlantů amatérských i z povolání si lámou hlavy nad tím, co by ve vztahu k světu a lidstvu správně mělo být a co nebýt, a téměř žádného nezajímá, co a proč je. Největší výběr toho, co by mělo nebýt, se pak za dnešního stavu věcí nalézá na poli ekologickém. Ekonomický růst ohrožuje životní prostředí a globalizace roznáší tento mor po celém světě, dozvídáme se přečasto. Dovolím si zapochybovat, je-li výstražným prstem kýváno do správného směru a není-li příčinou těch tvrzení spíš podivná záliba přesyceného Západu v sebeobviňování.

Přinejmenším moje osobní zkušenost se s nimi nerýmuje: kamkoli jsem na světě přišel, nacházel jsem čistý vzduch, vodstva ve stavu aspoň průhledném, když ne křišťálovém, krajinu pokrytou lesy a v nich rozličnou zvěř a ptactvo nebeské, vesměs v končinách na vysokém stupni ekonomického vývoje. Kdo by naproti tomu byl lačen výfukové nedýchatelnosti, tomu doporučuji například Bombay nebo Guatemala City, čímž neříkám, že nejsou i horší. Kdo by chtěl vzhlížet k obloze permanentně zatažené mlžným oparem, jímž v noci nepronikne hvězdička, nuže, nechť navštíví jižnější Mexiko, čímž nepravím, že je jediné. Kdo se chce kochat pohledem na krajinu pokrytou jednolitou a rychle kypící vrstvou hnijících odpadků, může se vydat vcelku kamkoli mimo oblast západní civilizace. Kdo by měl touhu stát v polotmě uprostřed černého dýmu jako v den posledního soudu a s trnutím pozorovat postupující stěnu požárů, poskytne mu tu podívanou kterákoliv země nerozvinutého Jihu, kde vládne obyčej každoročně v bezdeštném období vypalovat suché porosty. Kdo ještě neviděl řeku, v níž neplyne voda, ale jakási hnědavá marmeládovitá břečka, z níž vyčnívají hrdla plastikových lahví, nechť zavítá k barmské Ayerawady. Podobně je tomu s devastací půdy, lesů, vodních zdrojů i jiných základů lidské existence. Ekonomicky nerozvinuté země nejsou ekologickým rájem, jak by mělo vyplývat z antiglobalistických pouček, nýbrž spíš ekologickým krchovem. Co je toho příčinou… řekl bych, že spíš než existence aut, továren a jiných výdobytků průmyslového věku je to neumění s nimi zodpovědně zacházet. Lhostejnost, vyplývající z názoru, že žijeme dnes, a se zničeným životním prostředím ať se peklují dětičky. Vykonavatelé vládní moci, nechápající své pověření jako svědomitou péči o svěřenou zemi, nýbrž jako zajištění luxusního živobytí pro sebe a svůj rozsáhlý klan (pakli by někdo shledával podobnost, podotýkám, že mluvím o zemích, zvaných kdovíproč rozvojovými). Na státní systém povýšená korupce, v zárodku dusící jakýkoli pokus o nápravu. Spoléhání na bohatého strýčka: ať přijede nějaký Američan, Švýcar nebo Japonec s rozvojovou pomocí a postará se. Prestižní pachtění, velící vlastnit sto na kost vyhublých dobytčat, třebaže by k lepší obživě stačila čtyři dobře živená. A ovšem děsivé přelidňování. Západ možná produkuje to množství skleníkových plynů, jež je mu vytýkáno, i když bych umělé požáry a miliardy domácích ohníčků živených dřevem, suchou trávou a kravským hnojem také nepodceňoval. Ale aspoň se nepodílí na přecpávání planety novými a novými miliardami duší, na něž nemůže čekat nic dobrého. Četl jsem odhad, podle nějž v roce 2050 bude mít Uganda 160 milionů obyvatel. Niger 57 milionů. Indie 2 miliardy. Prostý rozum napovídá, že jich tyto země tolik mít nemohou ani nebudou, spíš dospějí ještě předtím k příšerné katastrofě v důsledku vyčerpání či zničení všech existenčních zdrojů. Vcelku shrnuto: ne přebytek globalizace, ale její nedostatek je příčinou ekologického božího dopuštění v mnoha zemích světa. Kéž by jim Pámbíček kromě těch triček, plastikových sáčků a kalašnikovů ještě i kousek západního myšlení naděliti ráčil… Ale toho, jest se obávati, nejspíš nebude.

Jelikož rád cestuji, nedá mi, abych se v té souvislosti neotřel o turismus, jemuž bývá přičítána vina za ekologické, kulturní i jiné zkázy. Nuže, spatříme-li někde v nerozvinutém světě kousek země pěkně upravené, zbavené odpadků, bývá to kvůli těm bláznivým cizákům, kteří si kdoví proč na takové věci potrpí. Můžeme-li dosud někde v tropickém moři pozorovat nezničené korálové zahrady s dechem beroucí pestrostí rybího a jiného života, je to tam, kde bylo domorodcům zabráněno rybařit pomocí dynamitu, vylovit hustými sítěmi všechno jedlé nad velikost sirky, vypouštět do mělké laguny domácí i jiné odpady, a v jiných takových zvycích. Jestli jsme ještě někde svědkem tradiční výroby, kmenových tanců a ostatních pradávných obyčejů, je to kvůli turistům; sami pro sebe by se domorodci nenamáhali vyřezávat dřevěné masky nebo pálit keramiku s tradičními vzory, když si mohou lacino koupit plastikový kbelík čínské výroby. Místo malebného tance v řasnaté suknici jim pak postačí si zatrsat při zvucích rockové muziky z naplno roztočeného rádia; je pozoruhodné, jakou zálibu v rámusu si vytvořil třetí svět. A je-li kdo jakž takž ochoten otočit knoflíkem zase o dílek zpátky, tedy opět jen k vůli turistům, kteří si z nepochopitelných důvodů libují v klidu. Jen houšť té turistické globalizace, řekl bych, když už ne k udržení živé zvykové kultury, tedy aspoň její muzeální náhražky.

Jest globalizaci přičítána k vině kulturní unifikace a zánik diverzity. Na tom může něco být: kdyby býval nepřišel bílý muž s jeho flintami a kulomety, vraždili by se národové Jihu dodnes mnohem humánněji lukem a šípy, případně si podřezávali krky obsidiánovými noži. Rovněž mnohá jiná kulturní diverzita by bezpochyby zůstala zachována. Jenomže: je to možné? Můžeme se my, příslušníci západní civilizace, zavřít do ohrady a ani krůčkem se nepřiblížit k lidem jiných civilizačních okruhů, abychom je nějak negativně neovlivnili? A kdybychom to i udělali; chtěli by to vůbec? Nespatřovali by v tom další důkaz bílé povýšenosti? Řekl bych, že odpověď nevězí v jednostranném sebemrskačství. Není bílý viník a jeho tmavší oběť, nýbrž zodpovědnost rozdělená na obě strany. Ve věčném konkurenčním střetání někdo vždy předává svůj způsob a druhý jej přijímá; ale nepřijal by jej, kdyby v tom pro sebe neviděl výhodu.

Sypání popele na vlastní hlavu je nejoblíbenějším intelektuálním sportem tohoto času a této civilizace. Není však pytle tak objemného, aby z něj mohlo být nasypáno dostatek popele za hřích kolonialismu. Už samotné zámořské objevy skýtají radikálním kazatelům vítanou příležitost k bičování vlastních hřbetů… nu, může být zábavné si představit například kastilského krále Fernanda, kterak říká – Kolumbe, Kolumbe, neplav se do té Ameriky, protože bys ji mohl objevit a způsobit těm hodným lidem tam všelijakou újmu. Újmy se staly, a nemalé; a žádosti omluv a odškodnění se na dědice někdejších objeviteů jen tak hrnou. Kdo by také nechtěl peníze, když se rozdávají. Jenže co by asi řekl rudý gentleman, jak jsem ho tak měl příležitost pozorovat od Kanady k Chile, vyslechnuv nabídku – ano, dobrý muži, poškodili jsme tě a ukradli jsme ti tvá loviště, pohleď: tady je máš zpátky, a živ se na nich jako tví hrdí předkové, bez auta, bez dolarů, bez fast foodu… Nemám po ruce křišťálovou kouli, ale tušil bych, že by rudý muž takovou nabídku co nejrázněji odmítl, neboť život dědů byl možná svobodný a hrdý, ale nepředstavitelně nuzný. Rudý gentleman nestojí o loviště, nýbrž o finanční náhradu, aby mohl dál vést spotřební způsob života, ale na vyšší úrovni. Ostatně spotřební způsob života, konzumní společnost, i to jsou takové hladké frázičky k vyplachování hubiček, o nichž vlastně nikdo neví, co přesně znamenají.

Není ale nad kolonialismus. Rozvrat a bída zejména afrických zemí bývá paušálně přičítána tomuto vyhlášenému zlu, nu, není bez zajímavosti, že k nejbědnějším zemím třetího světa náleží například Etiopie, která až na kratičké italské intermezzo nikdy kolonií nebyla, kdežto někdejší britská kolonie Singapur je nedostižným vzorem pořádku a prosperity. Asi je to zase celé jinak a naruby. Koloniální epocha, jako i všechna ostatní globalizace, byla především příležitostí. Potlačila sice domácí vládní systémy kmenových náčelníků a čarodějů – s jistou kritickou skepsí a trochou znalosti předkoloniálních dějin se můžeme odvážit výroku, že jich nebyla žádná škoda – zato se koloniím dostalo fungující veřejné správy, dopravní a jiné struktury, ustal kanibalismus, skončilo věčné krvavé válčení, hony na otroky, které také nevymyslel až bílý muž, a i jiné výsledky se daly vidět. Ovšem pod cizí nadvládou. Domorodým lidem se pod ní nevedlo nejhůř, zpravidla lépe než za dnešní svobody a nezávislosti, ale… a na tom ztroskotává obhajoba koloniální globalizace, i kdyby se jí někdo odvážil – bílému muži se vedlo lépe než tmavému. Dnešek je stižen představou rovnosti jakožto ideálního stavu. Mají-li se všichni bídně, je to přijatelnější, než má-li se jeden slušně a druhý ještě lépe. Koloniální hřích, smím-li se tak opovážlivě vyjádřit, spočívá v něčem jiném: ne ani tak v tom, že evropské mocnosti ty vzdálené kraje obsadily, jako že je před půl stoletím horempádem a dosti bezohledně opustily. Evropská demokracie, evropský právní systém, evropské dráhy a silnice, dokonce evropské pojetí svobody… pravda, nechce to jaksi fungovat pod praporem nezávislosti. Dost pozdě a neradi přicházíme k poznání, že se té jablůňce nejlíp daří v půdě, z níž vzešla, že přesazena do afrického buše vydá jen zplanělý plod. Jinak by snad lidé těch osvobozených končin na sebe nebrali ten kříž, aby po měsících útrap a nebezpečí zůstali viset v drátech před Ceutou. Úsek globalizace, zvaný kolonialismem, se v dějinách opravdu vyjímá podivně. Ne pro svůj průběh, jako spíš pro své konce.