Uplynulý týden byl ve znamení napětí mezi Ruskem a Ukrajinou. Více než 100 tisíc ruských vojáků u ukrajinských hranic budí obavy. Putin si vynutil online summit s Joe Bidenem. Chystá ozbrojený útok? Nebo jen brnká všem na nervy? Nebo je to začátek hybridní operace v šedé zóně mezi?

Nemyslím si, že jeho záměrem je nyní útok. Spíš brnká na nervy, ale to neznamená, že to není nebezpečné, nebo že to brnkání máme podcenit. O co Putinovi jde? O nic nového, než o co šlo Rusům vždycky. Ukrajinu považují za sféru svých výlučných zájmů. Putin sleduje dvojí cíl. Na jedné straně chce, aby to výslovně uznal i Západ. Vyvoláním strachu, že hrozí válka, doufá, že USA a evropské státy Putinovi závazně slíbí, že se Ukrajina nestane ani členem NATO, ani EU. Pod hrozbou síly nabízí výměnný obchod: mír a spolupráci za uznání toho, že Ukrajina bude v zóně ruského vlivu. Koncentrace vojsk ale může mít i jiný cíl. Znervóznit ukrajinské vedení, vyprovokovat ho k reakci. Zopakovat gruzínský scénář. Pak by vojska zasáhla.

Západ geopolitický kšeft zatím správně odmítal. Členství v NATO Ukrajině i Gruzii kdysi (v roce 2008) slíbil, ale dodal, že k němu teď není vhodná doba. Chyběla podpora v Německu a Francii. Tato ambivalence vedla Putina k vyprovokování války v Gruzii, která v ní přišla o Osetii. V roce 2014 pak Putin anektoval ukrajinský Krym a vyprovokoval vzpouru na Donbase. Agrese byla v příkrém rozporu s mezinárodním právem – tzv. Budapešťské memorandum z roku 1994, v němž se Ukrajina vzdala jaderných zbraní, jí garantovalo neporušitelnost hranic. Západ na to reagoval jen sankcemi, které Rusko moc nebolely. Obama udělal chybu – měl reagovat tvrději a Putinovi říct, že se už necítí vázán slibem z roku 1997 nerozšiřovat strategické zbraně dál na východ (třeba do Polska). Teď se to Západu vrací. Putin žádá víc. Vliv nad celou Ukrajinou.

Podrobnosti z jednání Biden – Putin neznáme. Ale Bidenův poradce Jake Sullivan řekl, že Biden Putinovi do očí sdělil, že chybu z roku 2014 nebude opakovat. Prý doslova řekl: „Pokud zaútočíte, uděláme to, co jsme tenkrát neudělali!“. Šéf NATO Stoltenberg zároveň odmítl onen geopolitický kšeft. So far, so good, chce se říct.

Je tu ale jedno ale: strategickou pozornost USA bude víc a víc vázat Čína. Důležitý je proto postoj EU. Šéfka Evropské komise pohrozila sankcemi. Jenže sankce, které zvažuje EU, Rusko fakt nebolí. A sankce, které by ho opravdu bolely – například odstřižení od mezinárodních plateb nebo zastavení dovozu plynu – EU vyhlásit nechce, protože na plynu je kvůli své klimatické politice závislá stále víc. Tady bohužel strká Putinovi hlavu přímo do oprátky. Dokud se to nezmění, bude suverenita Ukrajiny záviset hlavně na Američanech.

Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS, která je členem skupiny Evropských konzervativců a reformistů.