SVĚT: O břemenu historické odpovědnosti
V Americe neutuchají požadavky o reparace černochům prapotomkům afrických prapradědečků za otroctví, k jehož zrušení došlo po konci občanské války v hodně dávném již roce 1865. K debatám na toto téma jsem se nejednou přichomejtl a neodolal si zašvejkovat. "Víte, já jsem ten z Evropy, my tam měli jiné starosti, takže mě omluvte, že mám potíže s orientací, se v tom vyznat. Jak to ti běloši dělali, že zotročovali, do otroctví vrhali, o svobodu Afričany připravovali - to chodili do džungle a tam je lapali? A ti se dali tak snadno pochytat nebo to bylo jaksi jinak? Že třeba je lapali jejich afričtí soukmenovci nebo Arabové a otroky jako zboží pak Evropanům či Američanům prodávali?" Následovaly pauzy, ošívání nebo reakce, jaké my jsme slýchali v našem někdejším domácím prostředí - typu, že takhle to, soudruhu, nemůžeš stavět.
Takhle ale nedávno "to stavěl" Henry Louis Gates, černoch profesor na slovutném Harvardu (odkud jeho kolega, permanentně popuzený černoch Cornel West., uražen nedostatečným obdivováním ve svém okolí, rezignoval a přešel do objetí větším nadšením se projevující univerzity v Princetonu, někdejšího působiště Alberta Einsteina).
Hodně dlouho jsem čekal, kdy že se dočkám někoho dostatečně ochotného, a tedy i statečného se o samozřejmosti vyjádřit. Tak učinil na Harvardu nadále působící černoch Gates. O ošidnosti odpovědnosti za otroctví a nároků na reparace napsal článek nazvaný Ending the Slavery Blame-Game a The New York Times 23. dubna 2010 si troufly uveřejnit.
Z tohoto zdroje se dozvídáme, že do Ameriky - nynějších USA - dopraveno bylo všeho všudy asi 450.000 otroků. Kolem 16 procent pocházelo z východní Nigérie a 24 procent z Konga a Angoly.
Zatímco role USA a evropských koloniálních států (Británie, Francie, Holandska, Portugalska, Španělska) jsou velmi známé a zdůrazňované, pramálo se ví o roli Afričanů, a ta byla veliká. V tomto druhu hanebného byznysu si zejména značně počínala domorodá království v západní a střední části afrického kontinentu. Království Assante v končinách dnešní Ghany, Fon v Dahomey, nyní Benin, Ndongo v Angole, další a další.
Po dlouhá století Evropané se netroufli pouštět se do afrického vnitrozemí a zůstávali v pobřežních končinách, v bezpečí vojenských pevností a obchodních působišť. Historici John Thornton a Linda Heywood z bostonské univerzity odhadují, že naprostou většinu - 90 procent všech otroků, Afričané Evropanům prodávali a oni kupovali. Bez těchto komplikovaných obchodních konexí otrokářství, aspoň v dosažené míře, by bývalo neuskutečnitelné.
Prosazovatelé nároků na odškodnění z bělošských měšců tato fakta odmítají slyšet a dávají přednost romantizovaným verzím, jak krutí běloši lapali své oběti, jako byl Kunta Kinte, postava z veleslavného románu Roots ("Kořeny"), autor Alex Haley.
Jenže hanebná role Afričanů na údělu jejich soukmenovců byla známá v Americe již v době před občanskou válkou. Však to byl důvod, proč Frederick Douglass, pozoruhodný černošský velikán té doby, odmítal návrhy o repatriaci osvobozených otroků zpět na původní mateřský kontinent - zpět k "divošským náčelníkům západního pobřeží Afriky, kde jsou už od nepaměti zvyklí prodávat zajatce do otroctví."
Zásluhou především Británie a USA po roce 1807 došlo k zákazu dovozu otroků. Jak již poznamenáno, k zákazu otrokářství však v USA došlo až v roce 1865, po občanské válce.
Teď v nedávné době někteří představitelé afrických států se zbavují zábran se k tématu tak ožehavému, trapně nepříjemnému, poctivě vyjádřit. Například v roce 1999, prezident Mathieu Kerekou z Beninu šokoval černošské shromáždění v Baltimoru, když padl na kolena a prosil Afro-Američany o odpuštění za shameful and abominable ("ostudnou a odpornou") roli v tomto zotročování. Někteří jiní předáci jako například Jerry Rawlings z Ghany se podobně vyjádřili.
Taková upřímnost se americkým prosazovatelům nároků na reparace ale vůbec nelíbí a nabízejí ospravedlňující vysvětlení - že otrokářství v Africe bylo humane ("humánní, ohleduplné"), že Afričané přece nemohli vědět, jak kruté budou otrokářské poměry v Americe, atd. Monopol odpovědnosti, viny bělošské rasy za všechna utrpení až do skonání světa, musí být zdůrazňován, prosazován, že ano.
Profesor Gates tenhle druh racionalizací ovšem, odmítá. Byl to byznys tuze výnosný pro obě strany. Prodej vlastních lidí byl jedním z hlavních zdrojů příjmů mnohých afrických království po hodně dlouhou dobu. Otroci byli tím nejvýnosnějším zbožím pro království Kongo, císařství Assante v Ghaně, jež profit utrácelo na dovoz zlata.
A že by Afričané nebyli věděli o skutečném stavu věcí? Vždyť na týchž trasách a nezřídka na stejných lodích odjížděly děti afrických potentátů na studie v Evropě.
V Libérii a Sierra Leoně připlouvaly tisíce osvobozených otroků z Ameriky a ti dávali k dispozici své neveselé zkušenosti.
Nemíním se osobně cítit vinen za někdejší otroctví stejně tak jako za upalování čarodějnic. Jaký je názor Baracka Husseina Obamy, našeho prezidentského mesiáše? David Remnick, výtečný publicista, ve své nové knize The Bridge: The Life and Rise of Barack Obama cituje jeho bývalého studenta na chicagské univerzitě, že má o reparacích rozporné pocity: "Řekl mi, že o tom hodně přemýšlel. On zcela souhlasí s teorií reparací. Ale prakticky se nedomnívá, že by byla proveditelná (he didn't think it was really workable)."
Aspoň takto si my, údajní provinilci, můžeme ulevit.
Neoficiální stránky Oty Ulče
