(první část zde)

Neveselé téma, jak že se štědrost nevyplácí, lze vhodně započít povzdychem Marka Twaina: "Když najdeš hladovějícího psa a uděláš z něj úspěšného psa, nekousne tě - to je základní rozdíl mezi psem a člověkem." Inu, je to tak. Obdarovaný, na pravidelné zásilky přivyklý příjemce, místo vděku si uvědomuje svou závislost, s nezřídka převládajícím pocitem potupy, kořeněného racionalizací, že na "to" přece má nárok a naopak dárce má povinnost, aby dál poskytoval.

Katastrofálně zadlužená Amerika z vypůjčovaných peněz poskytuje zahraniční pomoc většině členských států OSN. A naprostá většina obdarovaných pak na onom světovém foru většinou hlasuje proti USA. Výjimkou bývá zpravidla jen Izrael a mrňavé ministáty v Pacifiku. Indie, jedna z nejvíc obdarovávaných zemí, zpravidla hlasuje proti americkým zájmům stejně často jako Castrova Kuba, u níž se takový postoj dá snadno předpokládat a pochopit.

V textu Prozatím nejposlednější stav afghánského bolehlavu (NP, 30.6.2011) jsem uvedl údaj, že v období 2002 - 2010, USA utratily 19 miliard dolarů ve prospěch rozvoje Afghánistánu. Za vlády Talibánu méně než jeden milion hochů a vůbec žádné dívky měly příležitost nějakého školního vzdělání. Nyní již do školy chodí sedm milionů mládeže včetně jedné třetiny všech dívek. V kontrastu s pouhými devíti procenty obyvatelstva s přístupem k základnímu lékařskému ošetření v současné době již dvě třetiny všech Afghánců mají takovou příležitost.

Příliv peněz je nejen příčinou závislosti, ale i živnou půdou korupce. Z americké štědrosti ovšem tyjí tamější vládní kruhy, včetně prezidenta Hamida Karzaie, tvora s pověstí mimořádně hamižného a nevděčného nejen na adresu USA, ale i celého NATO. Však nedávno ji zatratil jako "okupanty", sledující své vlastní, afghánskému lidu škodlivé cíle.

Jaké cíle by to asi mohly být? Snadnější odpověď je dosažitelná na otázku o integritě, nezištnosti tamějších vládnoucích kruhů. Vyslechl jsem zkušenost svědka, o jehož integritě nemám důvod pochybovat: V Kabulu přistane letadlo s nákladem balíků - v nich bankovky, samé dolary, ona pravidelná dodávka zahraniční pomoci. Tytéž balíky pak okamžitě putují na palubu jiného připraveného letadla k odtransportování do zahraničních bank na privátní konta prominentních zlodějů.

Svědkem jsem u toho nebyl. Lépe, detailněji, jsem ale seznámen s praxí a mentalitou, převládající už za předchozích vlád ve Washingtonu. Podělím se o zkušenost svého vyženěného příbuzného, tehdy pracovníka AID, s agendou zahraniční pomoci. Dorazil do hlavního města v jedné západoafrické republice, pustil se do práce, aby se seznamoval s místní realitou. Při kontrole dokladů, všelijakých účtů, postřehl podvodné počínání náměstka místniho ministra školství: kradl, podvodně účtoval spotřebu benzinu, značné to částky. Následovala osobní konfrontace se zlodějem, který se nevymlouval, nevytáčel, a vysvětlil, že jeho vysoké postavení vyžaduje příslušně reprezentativní životní standard, který on si takto zajišťuje.

Můj příbuzný nevyjádřil dostatečné pochopení, nepochopený hodnostář popuzeně odešel. Konflikt se pak řešil v kanceláři pana velvyslance. Tento reprezentant zájmů Washingtonu obhajoval zlodějského náměstka a ostře zatratil iniciativu naivního blouda, který svým počínáním ohrožuje harmonický vztah mezi oběma zeměmi.

- - -

Nynější prezident, údajný Afro-Američan Obama, ve své knize Audacity of Hope ("Odvaha naděje") se netají se svými sympatiemi, preferencí muslimských zájmů ("I will stand with the Muslims should the political winds shift in an ugly direction"). To opakovaně dokazuje v leckterém svém domácím počínání a zejména pak v islámském světě, jemuž se snaží zavděčovat omluvami, lichotkami, zdůrazňováním islámských nádherných ctností, aniž by ale dosahoval předpokládané pozitivní odezvy. Tímto tématem, s názvem "Obama's Plan to Ingratiate Himself to Islamists Backfired" (Townhall, 26.7.2011) se zabývá v Egyptě narozený autor Michael Youssef, podivující se Obamovou snahou lísat se v přízeň wahábistů, Muslimského bratrstva, s předpokladem, že se mu podaří tvrdošíjné radikály (hardliners) přetvořit v moderates - umírněné, miň vraždící a hlavy uřezávající. S pominutím jejich základní premisy, dělící svět na dva neslučitelné protipóly - ten kýžený Dar al-Islam a druhý k zániku odsouzený Dar al-Harb. Jakkoliv se jim bude klanit, s jeho pověřením americký velvyslanec v Egyptě s nimi už dva roky vyjednává, Obama zůstává součástí světa odsouzeného k zatracení. Zatímco George W. Bush, jeho předchůdce v úřadě, měl jen devítiprocentním podporu egyptské veřejnosti, Obama dosahuje pouhých pěti procent.

Naprostá většina ( 75%) respondentů tvrdí, že dolary americké pomoci nechce.

Stovky milionů (vypůjčených) dolarů tam však nadále plynou. Právě zachraňovaly mešitu poničenou tamějšími záplavami. Velký satan se snaží muslimům zavděčovat ve všemožných směrech - na Kypru a dokonce i v bývalém sovětském Turkmenistánu. Hodně to pitomý či aspoň pošetilý satan.

- - -

Akutní starostí, bolehlavem k nevyřešení, zůstává nukleárně vyzbrojený, převážně islámský Pákistán s odhadovaným počtem 180 milionů obyvatel. Končina, v níž - na rozdíl od sousední Indie, někdejšího společného státu - se pokusy s demokratickým způsobem správy státu nikdy nedařily. Převládalo vladaření generálů velících půlmilionové armádě. V Pákistánu nachází afghánský Talibán své přístřeší, kam se v případě nutnosti stáhnout a kde jejich velitelé mají svou trvalou adresu.

Amerika - oficiální spojenec, dobrodinec - rozhodně se netěší popularitě jak vládců, tak poddaných. Paměť je krátká, snadno rychle se zapomene, že pouze nedávno Američané jako ti jediní se svými vojenskými složkami efektivně zasáhli při likvidaci dopadu zemětřesení, jež odřízlo celé horské oblasti. Po zemětřesení vypukly další horory v podobě záplav apokalyptického rozsahu. A kdo že dovedl zachraňovat? Ovšemže nenávidění Američané. A před několika měsíci tito zloduši a oficiální spojenci si troufli zlikvidovat Osamu bin Ladina v jeho bezpečném sídle, v intimním sousedství pákistánského vojenského velitelství. Američané zasáhli, aniž předem informovali pakistánské velitelství, za oprávněného předpokladu, že bin Ladin by byl okamžitě vyrozuměn a připravovaný zásah tak znemožněn. Armáda byla potupena, pocit sdílený i ve vládních kruzích. Následovalo několik incidentů s ostře protiamerickým zaměřením.

Kupodivu, Obamova administrativa si ale troufla zareagovat způsobem,jak by se od přece ještě stále jakési velmoci dalo předpokládat: nikoliv tedy s dalšími omluvami, ústupky, ale se suspendováním dodávky vojenské pomoci ve výši 800 milionů USD (z dvou miliard každoční poskytované pomlázky). Nedotčena ale zůstává asistence (1,5 miliardy USD) civilnímu obyvatelstvu.

Nikdo jiný neposkytuje tolik štědré pomoci než Američané, nenávidění většinou Pákistánců, přesvědčených, že tito dárci usilují o zničení jejich vlasti. Z reakce pákistánské veřejnosti lze získat dojem, že země truchlí nad bin Ladinovou smrtí.

Ze solidního zdroje (The Economist, 26.7.2011) se dozvídám o americkém prohřešku či třeba i provokaci, jakkoliv neúmyslné, způsobené velvyslanectvím USA v Islamabádu. Diplomati totiž uspořádali setkání tvorů, úchylných v očích nejen mohamedánských: gay, lesbian, bisexual and transgender. Jedna z islámských politických stran tuhle iniciativu nazvala "kulturním terorismem". Ne tedy veřejné bičování na sportovních stadionech či uřezávání neposlušných hlav.

- - -

V šedesátých letech minulého století, kdy došlo k důkladné dekolonizaci, svět se tehdy dozvěděl o sovětské výpomoci zásilkou sněžných pluhů na palubě lodi, mířící do Guineje. Tam v blízkosti rovníku se vypořádávat se sněhovou kalamitou, předpokládanou stranickými mozky v Moskvě.

To bylo tehdy. Nyní konfliktní situace z přítomnosti tohoto roku 2011, o konající se výstavbě většího množství nemocničních center v Etiopii. Tam došlo k zádrhelu, s nímž jsem dost podrobně obeznámen. Výstavba v průběhu, najednou stop - kvůli plánovaným záchodům, tzv. tureckým, s dírou v zemi, tamější univerzální standard, při odmyšlení všelijakých primitivnějších latrin. Washington, s odkazem na americký zákon Disability Act vyrukoval s příkazem vybudování příjezdových ramp pro invalidní vozíčkáře. Toť v zemi, kde takové vozíčky neexistují a k jakému praktickému prospěchu by asi byly invalidovi při použití tureckého mechanismu k vyměšování.

Lze uzavřít optimisticky - realisticky: konec štědrosti, již nedávat, není z čeho.

KONEC