Hladový sytému nevěří a stejně tomu aby pak bylo naopak: vzájemnost nedostatku důvěry. Dárce vznáší legitimní otázky o příčinách strádání, jejich odvratitelnosti či neodvratitelnosti. Způsobila je příroda svými vrtochy - zemětřesení, záplavy či sucha, nebo je to vina člověka, jeho hanebného počínání? Nejednou se příčiny vzájemně nevylučují.

Tak je tomu i v současné situaci ve východní Africe, kde dva až tři roky trvající krutá sucha postihují oblast čtyř států - Somálsko, Sudán, Keňu, Etiopii - a nejvíc postížené je Somálsko, dokonale rozvrácený, nefunkční stát. Organizace spojených národů hodnotí tamější katastrofu jako worst humanitarian crisis naší doby.

Vláda jakžtakž může vládnout v hlavním městě Mogadišu, kdežto na ostatním území řádí islámisté al-Šabab, místní filiálky al-Kájdy, zabraňující zahraničním snahám zachraňovat hladem umírající. Taková pomoc je zatracována jako anti-muslimská, pryč s ní a dotyčné dobrovolníky na místě zavraždit. Tak se již prozatím stalo čtrnácti pracovníkům WWP (World Food Program) OSN.

Postiženo je množství národa, počtem se rovnající všemu obyvatelstvu České republiky. My v poklidu našich domovů se zásluhou televize seznamujeme s horory statisíců bosých chudáků, týdny, ba i měsíc se ploužících bezútěšným prašným úhorem. Matky s půl tuctem dětí, z nichž cestou některé zemřou nebo nechají je zahynout, a zmenšený zbytek se dál vleče, pokračuje v trmácení v naději, že aspoň někteří z nich přežijí. Záběry s keňského tábora, kam se již už půl miionu ubožáků dotrmácelo, a každý den jich víc než tisíc stále přibývá. Detailní televizní záběry na umírající dětičky, jejich jakoby stařičké tváře, v nich jen velikánské oči, jež ani nevnímají, a v nich mouchy.

Ubožáčkové, kostlivečkové, o polovině váhy, než jakou by měli mít.

To aby se pak ve vzdáleném světě pohnulo i srdce z kamene

- - -

Po této katastrofě se jistěže dostaví další, na což máme velikánské množství precedentů - Haiti například, s miliardami všelijak utracených fondů. Již od začátku druhé poloviny dvacátého století zmohutněla a důkladně se stále prosazuje novinka FOREIGN AID - podpora potřebných. Zrodila se jednak rozpadem kolonialismu - a též vznikem studené války jakožto výtečné příležitosti k vydírání dárců. (Hodně let trvalo, než darující a vydírané západní demokracie, USA zejména, prokoukly šarádu všelijakých šejků a šejdířů, hrozících v případě vysychajícího rohu hojnosti přestupem na komunismus. Jeho kolapsem tento druh vydírání se ovšem promptně rozsypal.)

Vyděračům rovněž prospívalo uvažování západních liberálů, jejich pocit viny z vlastní prosperity, jako by ta snad byla příčinou bídy ve Třetím světě. Ten byl vždycky chudý a teprve jeho kontakt se západním světem začal tuto bídu umenšovat. Na zahraniční pomoc se už utratilo nespočitatelné množství miliard dolarů. Obyvatelstvo ve většině afrických států žije v současné době hůř, bídněji než za kolonialismu. Utracené, vyházené miliardy dárců ovšem bídu nezavinily, ale stav věcí pramálo či vůbec nijak nevylepšily. Diktátoři kleptokraté převedli ukradené fondy na vlastní zahraniční konta, stavěli nesmyslné prestižní projekty, mramorové paláce, dálnice odnikud nikam. A kritiku takového počínání rozhořčeně ovšem odmítají jakožto "nepřípustné zasahování do vnitřních záležitostí suverenního státu".

Rozumné hlavy praví, že zahraniční pomoc without strings attached je bad economics, bad politics. Není v přílišném zájmu dárce přetvářet si podarované v poslušné kašpárky, ale ještě nesmyslnější je přece subvencování režimů, které svým počínáním škodí jak vlastním lidem, tak i onomu zdroji štědrosti. Vhodným příkladem nám poslouží Robert Mugabe, diktátorsky si počínající prezident Zimbabwe, bývalé Jižní Rhodesie, svého času nejúspěšněji si počínajícího afrického státu - exportéra obilí, všemožných potravin i jiných produktů. Mugabe rozkulačovatel, budovatel honosných paláců, příčina totálního hospodářkého úpadku, změnivšího zemi hojnosti v tzv. basket case čili v ubožáka s žebráckou holí.

Dárce oprávněně postihla únava - ona compassion fatigue. Co je moc, to je příliš, stokrát nic umořilo osla, tak jak si pamatujeme z našich dávných školních let při výuce marxistické dialektiky o přerůstání v novou kvalitu.

- - -

Jak se štědrost vyplácí nebo nevyplácí: V zacházení s přemoženým protivníkem nám historie poskytuje dva vzory - Kartago nebo Vídeň. Buď zničit, vše rozdupat, jak učinili Římané před víc než dvěma tisíciletími, nebo se zachovat velkoryse, jak učinili vítězové nad Napoleonem. Nejenže se Francie zúčastnila mírového kongresu ve Vídni, 1815, ale franština tam dokonce byla jednací řečí.

Takto to tedy na mírovém jednání ve Versailles po první světové válce

nevypadalo. Německy se tam nemluvilo, s německými delegáty se vůbec nemluvilo, jim se jen diktovalo. Výsledek známe: hospodářský rozvrat, výtečná příležitost pro demagogy, Hitler, další světová válka.

Vítězové se poučili, příště místo škrtící revanše se zavedl Marshallův plán. Z poražených jsou prosperující demokracie a až příliš prosperující ekonomičtí giganti, činící svým někdejším chlebodárcům značné starosti.

K válce v Koreji došlo v červnu 1950 bez jejího vyhlášení a skončila v roce 1953 rovněž bez uzavření mírové smlouvy - pouze armistice ("příměří"). K sjednocení země nikdy nedošlo, obě části země docílily radikálně odlišné výsledky: na jihu se podařilo prosadit demokracii, prosperitu, na severu stále dominuje stalinistická totalita s druhou nejpočetnější armádou na světě (větší má jen Indie, s víc než padesátkrát početnějším obyvatelstvem), s nehezkým počínáním (bombový útok v Burmě-Myanmaru, kde zahynuli příslušníci jihokorejské vládní delegace, útok a potopení jihokorejské ponorky, bombardování jihokorejského ostrova). Armáda Kimů pozře třetinu státního rozpočtu, což je vskutku největší výkon na světě. Dalším rekordním výkonem je dosažený hladomor, který v Severní Koreji za posledních deset let připravil o život tři miliony lidí. Každý rok se pokusí o útěk jižním směrem 100 000 lidí. Uplatňovaný koncept kolektivní viny vyžaduje trestání potomků až do třetího kolena, včetně sousedů.

Mezi množstvím koncentračních táborů vyniká tábor 22, s laboratořemi pro testování chemických látek. Vybírány jsou zdravé vězeňkyně včetně dětí, k pozvolnému umírání při úspěšně zabijáckých testech jedovatých a dusivých plynů.

Britská televize BBC též vysílala reportáž Access to Evil ("Přístup ke zlu"): v ulicích hlavního města mladí zdraví lidé nezřídka tančí a stále oslavují, jaké že to mají štěstí žít v tak nádherné zemi, na rozdíl od ubožáků na jihu. Školáci jsou náramně politicky uvědomělí, americkému prezidentovi například sdělují: "Chtěl bych mu říct, aby opustil Jižní Koreu a přestal vraždit jihokorejské děti. Naplňuje mě to hněvem." Též převládá přesvědčení, že "Spojené státy čekají na příležitot k okupaci celého Korejského poloostrova. Jsou naším zapřísáhlým nepřítelem."

Tamní obyvatelé vyrůstají v přesvědčení, že se proti nim spiknul celý svět.

Proč tedy onen nepřátelský svět včetně satanské Ameriky jim dodává humanitární pomoc v hodnotě mnoha milionů dolarů? Zřídkakdy se někdo opováží vznést takovou otázku. Když se tak stane, oficiální odpověď je vyjádřena slovem TRIBUTE ("daň, poplatek, hold, úcta"), vyjádření respektu inferiorních států k té superlativní formě vlády ultrastalinistů. Však to je historií potvrzená forma, důkaz respektu - vzpomeňme na voly před tisíciletím do Němec dodávané.

Ovšem nejštědřejším dárcem je ona nenáviděná Jižní Korea. Ta o změnu režimu dynastie Kimů neusiluje, však přívalu 22 milionů se oprávněně děsí. Záměrem je docílení změny, aby se situace na severu natolik zlepšila, že ůtěky ustanou.

- - -

Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem?

Sympatičtější mi je uvažování Konfucia: "Odměnit zlo dobrem, co tohle je za nesmysl? Čím potom odměnit skutečné dobro? Ne, nikoliv. Dobro si zaslouží dobro a zlo si pouze zaslouží spravedlnost." V tomto myslu veliký mudrc pravil, nikoliv ovšem česky.

Rovněž nikoliv česky se vyjádřil starořímský rétor, znamenitý jurista a státník Cicero svým tvrzením: "Dobrodiní prokázané špatnému člověku je špatným činem."

DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ