Po jedněch z prvních polistopadových voleb s dost nevalným výsledkem jsem v České televizi sledoval dva pořady, v nichž česká národní povaha přetřásána. Jeden s otazníkem ("… a co naše nátura?"), druhý bez otazníku ("Míra české stádnosti"). Téma patrně věčné a zcela jistě nevděčné.

Však generalizacemi se vstupuje na tenký led, kde pro každé příliš všeobecné tvrzení se najde výjimka, nikterak ale neanulující to které pravidlo. Právě proběhla tiskem zpráva o americkém basketbalovém klubu, který uzavřel mnohamilionovou smlouvu s Asiatem téměř dosáhnuvším vzrůstu žirafy. Čímž ovšem není vyvrácena realita, že Asiaté jsou postavou spíš mrňaví. Rozdíly jsou postřehnutelné, věru nepřehlédnutelné. Irčané si rozhodně víc potrpí na alkohol než Číňané propadlí tradiční národní vášni, jíž jsou hazardní hry. V Itálii plno společenského života probíhá mimo stěny vlastních domovů. V ulicích je živo, slunné počasí tomu přeje, kdežto v sychravé Skandinávii se bude spíš sedět pod střechou u plápolajícího krbu. Beduín nabídne pohostinství ve svém stanu, zatímco v Japonsku se cizinec i po mnohaletém pobytu nedočká pozvání do domorodé domácnosti. Jižané ve středomořské oblasti se při setkání obejmou, případně i na tvář políbí, což by například Brity, ať už jakékoliv sexuální orientace, nikdy nenapadlo. Leč připomeňme si, že nejeden římský historik charakterizoval někdejší obyvatele Albionu jako vyložené extroverty, vznětlivé, snadno popudlivé plemeno, zatímco v pozdějších stoletích Teutonii dělali dočasný dojem nepraktických, romantických snílků.

V dnešní době politické korektnosti, až groteskní přecitlivělosti, též klademe nohu na hodně třaskavé minové pole. Po jakémkoliv nepříjemném zevšeobecňování hrozí obvinění z xenofobie, rasismu a dalších hříšných ismů. Například každému známou, statisticky důkladně potvrzenou skutečností, že menšina, již se dřív říkalo cikánská, se v daleko větší míře podílí na páchání zločinů majetkové povahy, než je tomu v případě většinové společnosti. I když se občas vyskytne Rom vzdělanec, dříč, třeba i světec. V USA zločinnost černošské menšiny je mnohonásobně větší než ostatního obyvatelstva. Jak přiznal sám velebný pán Jesse Jackson, rok co rok se uskuteční ve vlastní řadách víc vražd, než jaký byl výkon Ku Klux Klanu za všechna svá léta dohromady

Taková jsou zjištění o skutečném, zjistitelném, měřitelném stavu, tedy CO a nikoliv PROČ. O příčinách se lze pak dohadovat ad infinitum.Zda je to vina předsudků většinové společnosti, přetrvávající dopad otroctví, které skončilo před už téměř tuctem generací, je to snad v genech a tak dlouze dále Lze docílit kýžené změny experimentem pozitivní diskriminace nebo jsou ty kočovnické pudy nevymýtitelné? Inu, hádejme se.

Jen umanutý dogmatik bude ignorovat materiální podmínky života, pomine dopad toho kterého prostředí. Do teplých kožešin se budu balit mezi Eskymáky a nikoliv v tropech. Modernizaci se prozatím daří jen v pásmu s mírným klimatem, zatímco v tropech se prozatím značně povedla jen v maličkém ex-koloniálním Singapuru a Hongkongu.

Jakou roli kromě přízně přírody může hrát nepřízeň historické zkušenosti? Francouzi oslavují svá nepříliš početná vítězství, zatímco Srbové si nejvíc pamatují svou kosovskou porážku v roce 1389 a pro Čechy nevýznamnějším aby byl debakl na Bílé hoře. Tehdy pozbyli svou suverenitu, ztratili aristokracii a na rozdíl od sousedních Poláků a Maďarů se vyvinuli v národ lokajský, jak nelichotivě říkal T.G. Masaryk. Po třech stoletích bez samostatné existence se utvářel ohebný národ se zvykem té které vrchnosti se přizpůsobovat a jí podkuřovat.

Čímž se konečně dostávám k oněm televizním pořadům, opepřeným dokumentárními záznamy, jak 8. července 1942 na Václavském náměstí téměř čtvrt milionu českých patriotů hajlovalo, se zdviženou pravicí slibovalo věrnost Třetí říši za zvuků naší hymny. Jak pár roků poté v tomtéž prostředí Viliam Široký vzdával hold Stalinovi: "To prísaháme!" třikrát takto bez háčku na R opakoval.

Televizní debatéři a komentátoři nelakovali nikterak růžově. "Chceme žít a ne pro národ umírat. Vyvinuli se z nás chytří milovníci života," jsem slyšel a snad to adjektivum "chytří" by se dalo pozměnil na "mazaní, ohební". Pavel Tigrid, v odkazu na dlouhou dobu od devatenáctého století po Mnichov 1938, se zmínil o leitmotivu důsledného nenásilí a volbě kompromisu v situaci, v níž hrozilo nebezpečí porážky. Rozhodnutí necháno na Benešovi, který dal příkaz armádě vyklidit pohraniční území, bez odporu vzdal stát s dobře vyzbrojenou armádou, čímž i porušil tehdejší ústavu. A Ústřední výbor KSČ se stejně tak zachoval, když v roce 1968 dal příkaz neodporovat invazním vojskům.

Tigrid pokračoval: Za Protektorátu Češi, zejména třída dělnická, spolehlivě pracovali pro Říši a odpor byl minimální. Vzdor zářné výjimce letců v Anglii, 300 let se pramálo bojovalo, řešením byla kapitulace - ať už v předvečer druhé světové války nebo v roce 1948 nebo v roce 1968. Po válce došlo k souzení protektorátních politiků, po kapitulaci v srpnu 1968 kapitulanti zůstali miláčky národa. Nebudeme-li zpívat s anděli, budeme výt s vlky. Tentýž Ústřední výbor KSČ, který odvolal Novotného, pak odvolal Dubčeka. Nastal reálný socialismus, v němž nebylo místo pro snílky. Byl ušit pro českou mentalitu se sklonem ke kolaboraci, k pacifikaci obyvatelstva, které chápe, že nic nestojí za to ohrožovat životní jistoty a dosažený standard. Okamžitý úspěch je ceněn daleko víc, než charakter. Husák odhalil pomník svému vězniteli Gottwaldovi. K takovým nehoráznostem nedocházelo v žádné jiné zemi.

Malíř Oldřich Kulhánek, jeden z debatérů, tvrdil, že celý národ, všichni si na ten komunismus hráli, i první tajemník si takto hrál. Kvetl humor Švejkův, humor černý a k tomu Cimrman, šílený intelektuál s posunutou realitou. Pak se národ konečně dočkal kolapsu reálného či spíš surreálného socialismu, po listopadu v sametových podmínkách započal hon rychle zbohatnout, nutkání se vytahovat, můžeme do světa, v němž své oprávněné nejistoty kompenzuje sebeiluzí své vyjímečnosti.

O pocitech štěstí, dosažených jeho porcích se tehdy nemudrovalo.

Taková příležitost tedy před námi.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ