SVĚT: Nikomu to neublíží…

Týden Prague Pride skončil, letos bez pochodu, takže s výrazně menší mediální pozorností. Už je skoro nevhodné se tomu kriticky vyjadřovat, protože přece „komu to ublíží?“ popřípadě „kolik tradičních manželství homosexuálové rozvrátili?“. Popřípadě se přidá nějaká historka o tradiční rodině Václava Klause jr., čemuž se v dobrých kruzích každý vždycky rád zasměje. Konzervativec ovšem je (nebo by alespoň měl být) člověk od přirozenosti umírněný, takže se nikdo na trase LGBT akcí k ničemu nepřipoutává, nic neblokuje a na nikoho nepokřikuje, ale přesto si dovolí nad celou touhle maškarádou trochu povytáhnout obočí. Proč? Ne kvůli tomu, že se ve městě děje další zkomercionalizovaný mejdan, ale kvůli agendě, kterou vedení Prague Pride nepokrytě prosazuje.

Faktem je, že oproti třeba Pridu v San Francisu, kde se souloží a masturbuje na ulici (nejlépe hromadně) je český Pride taková umírněná veselice. Ano, člověk má jisté pochybnosti, zda se musí vlastní sexualita takhle veřejně prezentovat, navíc u řady (zdaleka ne všech) účastníků jaksi na hraně vkusu. I proto se řada homosexuálů, kteří žijí zcela běžné životy (kterými dokazují, že opravdu jsou normální lidé), chytá za hlavu, protože zrovna tohle jim opravdu nepomáhá. Ale budiž… Nějaký signál o normách ve společnosti to ovšem vysílá. Když to vezmeme do extrému, pochod komunistů, nacistů nebo třeba uctívačů Satana mi taky neublíží a ani nerozvrátí demokracii. Ale je to demonstrace nějakého ideového směru, se kterým nemusím souhlasit, mohu ho dokonce považovat za nebezpečný, a proto ho sleduji s jistými obavami. Takže jde o to, jakou agendu má Prague Pride, respektive jeho vedení a obecně LGBT aktivisté. A upozorňuji, že to vůbec nemusí znamenat, že by snad s touto agendou souhlasili všichni, kdo někde na Pridu pochodují nebo tancují (jako třeba holky, které si užívají to, že jim konečně při koncertu nikdo nesahá na zadek).

Škola, základ života

Základním požadavkem spolku Prague Pride je totiž postavení všech svazků na stejnou úroveň „Manželství pro všechny“, protože láska přece nemá hranic! Pomineme teď, že společenské uznání důležitosti manželství nemá s láskou zas tak moc společného, a přejděme k následkům. To totiž logicky znamená, že nás v budoucnu ve vzdělávacím procesu – od slabikáře přes čítanky po občanskou nauku – nebudou provázet klasické obrazy rodiny máma-táta-děti, ale v rámci ukojení diverzity obrazy všech možných (a stále se rozrůstajících) typů partnerství. 

 Nevěříte? Přečtěte si návrhy, které připravila bývalá ombudsmanka Šabatová ve spolupráci právě s Prague Pride a organizací Queer geography. Doporučila Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy a Národnímu ústavu pro vzdělávání, aby „upravily rámcové vzdělávací programy pro základní a střední vzdělávání tak, aby zde byla explicitně obsažena témata a výstupy vzdělávání bezprostředně související s LGBT+ komunitou a specifiky jednotlivých sexuálních minorit.“ Jistě nepřekvapí, že doporučuje problematiku “blíže konzultovat s odborníky a neziskovými organizacemi“. A protože je potřeba začít u Adama, doporučuje pedagogickým fakultám, aby zvážily možnost zařazení problematiky LGBT+ do studijních plánů, a Národnímu institutu pro další vzdělávání začlenění tématu menšinové sexuality, společenského postavení LGBT+ komunity, heteronormativity, homofobie, transfobie atd. do celoživotního vzdělávání a profesního rozvoje učitelů základních a středních škol.“ Uf… 

To znamená, že manželství jako tisíci let prověřenou a v zásadě neměnnou praxi, která je zdaleka nejlepším prostředím pro výchovu dětí, zbourají zastánci ideologie, která se mění tak překotně, že si člověk ta písmenka už ani nestíhá zapamatovat (GLBT, pak LGBT, potom LGBTI, dále LGBTIQ, popřípadě LGBT+). A kdo ví, kde to vzhledem k překotnému vývoji na trans frontě skončí…

Výsledkem je, že třeba ve škole v Massachusets dětem na začátku puberty vykládá transgederový kluk, jak je super, že se narodil jako žena, 16 měsíců nyní bere hormony, je tedy 14letý kluk, ale současně 55letá žena v období menopauzy. Což opravdu chcete, aby v době, kdy mají i tak v hlavě chaos, vaše děti slyšely… LGBT prvky ve školních osnovách pak vedly ve Velké Británii k protestům proti homosexuální propagandě ve školách (multikulturní levice se přitom ocitla trochu v úzkých, protože protesty přicházely především z řad obyvatel muslimského vyznání…).

Teror diverzity

Co je také varující, je jistý trend k tomu, aby se demonstrativní podpora LGBT stala jakýmsi morálním ultimátem. K tomu máme v ČR ještě daleko, ale protože následujeme ve všem Západ (v dobrém i ve zlém), tak nás to jednou čeká taky. Když tak v období prajdů, člověk projíždí twitterové účty různých institucí v USA, Velké Británii, Holandsku, Skandinávii, tak ho nemůže nezarazit demonstrativní účast celých kolektivů. Místní policejní okrsek, knihovna, zaměstnanci radnice, školy… ti všichni se ve velkém počtu a nadšeně (alespoň na fotkách) účastní. 

 Tak nadšeně, až si říkám, že to snad ani nemůže být pravda, že by všem těm lidem opravdu tolik záleželo na situaci LGBT menšiny. A to nemluvím třeba o náčelníkovi generálního štábu švédské armády, který pochodoval v čele Pridu, nebo o britských generálech, kteří posílají dojímavé vzkazy o tom, jak jim leží na srdci diverzita v armádě. Mnohem více na mě z toho dýchá ten Havlův zelinář, co si dával do výlohy komunistická hesla jen proto, aby měl pokoj. Jistě, tady vás nikdo nepošle do gulagu, pokud se nějak nezapojíte do týdne hrdosti, ale člověk s jiným názorem to přece jen má těžší. Celá instituce mu vzkazuje svým chováním (třeba když si britská policie nabarví auta na duhovo), že by přece neměl stát stranou a také se měl zapojit. Těžko říct, s jakou by se potázal, kdyby si v den pochodu pro život na auto namaloval třeba nenarozené dítě…

Každopádně ani soft verze Havlova zelináře mě moc neláká. Vtipné na tom je snad jen to, že krajní levici se nezavděčíte, takže zatímco jsou kolektivy pracujících na Pridech vítány, tak někdy převáží mezi organizátory ti, co jsou nalevo od Hugo Chaveze, takže někde naopak policistům účast na Pride zakazují (Toronto, Sacramento), protože policie je přece fuj! A ve Vancouveru zakázali účast pro jistotu i zaměstnancům veřejné knihovny, protože v knihovně někdy během roku vystoupila přední kanadská feministka Meghan Murphyová, která ovšem měla nějaké nemoderní názory na trans osoby, co se považují za ženy, i když mají penis.

Pomoc, útlak!

Aby se udržel náboj LGBT hnutí, tak ovšem nestačí z toho udělat jen zkomercionalizovanou techno party s homo podtextem, ale musí stále operovat z tolik vděčné pozice oběti. Je nutno neustále upozorňovat, že žijeme v zajetí homofobů, i kdyby největšími homo/transfobními situacemi v ČR byl křik staré paní na dvě lesby nádraží, posměšky transgeder/transsex osoby v brigádě ve skladu nebo příliš mnoho práce, které v zaměstnání (oproti ostatním) dostávala nebinární osoba (vše příklady ze zprávy ombudsmanky Sabatové).

Samozřejmě to neznamená, že LGBT lidé nečelí v každodenním styku neslušnému jednání. Jenže nepříjemným situacím čelí i Romové, ženy, lidé tlustí, postižení, nemocní, staří, zrzaví, chudí, zadlužení, introvertní… Jinými slovy těžké to občas má skoro každý. Každé druhé věřící dítě by mohlo na úřadě ombudsmanky vypovědět horší věci o šikaně, jakou zažívalo na základní škole coby „pánbíčkář“. Jenže to a) nikoho nenapadne hlásit a b) nikoho by to nezajímalo. Témata diskriminace a menšin už si zkrátka přivlastnila krajní levice a výsledkem jsou pak nejrůznější oddělení pro diverzitu na univerzitách, úřadech, ba dokonce i v policii i v armádě. Tihle institucionalizovaní pachatelé dobra pak konají zcela přirozeně nejvíce škody (pamatuji si ze studií v USA drobný absurdní příběh, jak policie vyšetřovala spadlý LGBT plakát z nástěnky jako možnou homofobní sabotáž). 

 Ale zrovna nyní britská policie stíhá jakéhosi Abdelhakima z Brightonu za spálení duhové vlajky a na konci zprávy vyzývá všechny, kdo se stanou svědky nějakého „zločinu z nenávisti“, aby ho nezapomněli nahlásit. Pro všechny liberály, co tvrdí, že to je přece pohrdání skupinou obyvatel atd., jen připomínám, že pálení státních vlajek, popřípadě jejich vytahování z vaginy jim kupodivu nikdy moc nevadilo. Každopádně zavedení homofobie do právního řádu je zrůdnost, která v konečné fázi může umlčet jakoukoliv otevřenou debatu o cílech a praktikách LGBT hnutí. Vychází to z toho, že homosexuální hnutí v USA fakticky kopírovalo strategii hnutí za občanská práva. Sexuální orientaci vyhlásilo za vrozenou, stejně jako barvu kůže, takže jakákoliv kritika je rovna rasismu. Sice přišla nová doba, kdy se naopak tvrdí, že můžete mít jakoukoliv orientaci dle libosti, čistě jen na základě pocitu, ale snaha strčit odpůrce kamsi mezi antisemity a neonacisty zůstala…

Máme jim to věřit?

A pak je tu ta zvláštní věc – korporace. V červnu, což je měsíc LGBT hrdosti, se na Západě zbarví oblečení, zubní pasty, ústní vody, adidasky, pivo, sendviče atd. do duhova.

Firmy se přehánějí, kdo bude duhovější, což jim samozřejmě nevadí ve stejnou chvíli být třeba hlavním partnerem mistrovství světa ve fotbale v Rusku, kde se s LGBT věru nemazlí (Adidas), nebo dělat byznys v islámských zemích, kde je ani nenapadne zabarvit si logo do duhové (to se týká prakticky všech těchto výtečníků). U nás vede Ikea, která vyvěšuje duhové vlajky, tradičně Staropramen, a také Vodafone, jeden z hlavních sponzorů Prague Pride (mezi hlavními sponzory nesmí chybět ani Evropská komise a Sorosova nadace, aby se potvrdily všechny obavy konzervativců z toho, že jsou opravdu obklíčeni ze všech stran…).

Jako člověk středního věku jsem ovšem pořád ještě dost citlivý na prázdnou propagandu. Vyrůstali jsme uprostřed hesel, která byla sice všude, ale naprosto vyprázdněná. Ta faleš z toho úplně křičela. Pokud mi dnes korporáty s miliardovými obraty tvrdí, jak strašně jim záleží na sexuálních menšinách (a zrovna na nich!), tak budiž, jsou to jejich peníze. Ale trochu zbystřím. A nejsem sám. Ostatně i proto ti opravdu radikální levičáci dělají separátní alternativní AltPride někde na Klinice. Člověk pro to má skoro pochopení…

Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.