Nekritické zbožné uctívání Nelsona Mandely posílí pokrytectví ve společnosti
Ty vole, umřel Mandela. Rozhovor mezi premiérem Rusnokem a jeho dvěma ministry vybízí k mnohem širšímu zamyšlení, než se na první pohled zdá. Nejde snad o intelektuální rozměr tohoto mistrovského kousku vybrané konverzace, ale o jiný úhel pohledu na osobu dotyčného zemřelého státníka.
Nelson Mandela je nám prezentován jako bojovník za svobodu utlačovaných a nekriticky adorován ve zhusta přejímaných zahraničních článcích a informacích světových agentur. Nelson Mandela byl bojovník za svoji věc a člověk nemusí být zrovna historikem nebo politologem, aby ho mohl hravě postavit do řady kontroverzních osobností, ke kterým lze přidat třeba Jásira Arafata nebo Che Guevaru. Pokud se někdo rozhodne vzepřít se stávajícím pořádkům, musí tak činit vždy cestou odporu proti těm stávajícím pořádkům, která až na mizivé výjimky s sebou nese násilné formy projevu. Ty může dotyčná osoba buď sama realizovat, nebo minimálně je využívat jako jeden proud na své straně.
Pinochetovský boj
Pokud bych měl k někomu Nelsona Mandelu přirovnat, tak podle mého názoru má nejblíže k Augustu Pinochetovi – jako Nelson Mandela neměl rád apartheid a rasismus, tak Augusto Pinochet bojoval proti komunismu. Počet obětí obou bojů je v zásadě srovnatelný a mezi komunismem a rasismem není zásadnějšího rozdílu. Snad jedině v tom, že komunismus se stává přihlouplou modlou západní civilizace, která si sedá na ideovou vábničku tohoto zla velmi snadno. Ostatně tričko s Che Guevarou nosí každý pitomec, ale nevím, jak by se někdo tvářil, kdyby se procházel pražský intelektuál s tričkem zobrazujícím kupříkladu již zmiňovaného Augusta Pinocheta.
Když už se držím příměru obou pánů, tak jako prokazatelně neměl Nelson Mandela osobní podíl na zapalování pneumatik naplněných hořícím benzinem a pověšených na krku nepohodlným nepřátelům, stejně tak Augusto Pinochet osobně neprováděl mučení pozatýkaných "nepřátel" státu. Svět není černobílý a alespoň v intelektuálně slušné společnosti by stálo za to připomenout si osobnosti takové, jaké byly ve všech souvislostech. Pokud totiž bude docházet k adoraci bez kritického pohledu, dřív nebo později bude pevně zakořeněn farizejský přístup, kdy oficiálně demonstrovaná politika bude v absolutním rozporu se skutečným smýšlením těch, kteří ji oficiálně hlásají.
Dovoluji si na tomtomístě vyslovit jednoduchou domněnku, že pro členy české vlády není Nelson Mandela zásadním politikem světového významu, který má hluboký myšlenkový přínos k lidství, ale jakýsi strejda z Jižní Afriky, k jehož myšlenkám nemáme postoj prakticky žádný a cesta na jeho pohřeb je něco, co se musí, přičemž se nikomu nechce. Právě proto, že jeho myšlenky jsou všem ukradené. A to je škoda, protože zrovna způsob přechodu – předávání moci v Jižní Africe, kdy Nelson Mandela zabránil krveprolití, je hodný minimálně pozornosti. Svět není černobílý, ale současná mediální doba a naše západní civilizace má sebezničující tendenci vyhrocovat konflikty a popisovat děje, včetně osob, zkratkovitě a cestou černobílé optiky. Jinými slovy, pokud si něco Nelson Mandela zaslouží, tak respekt za to, že byl bojovníkem, jenž vedl svůj boj, který vyhrál, a pokud si něco zaslouží zkoumání, tak pohled na to, jak ekonomicky úspěšné země jižní části Afriky dostávají na frak v situaci, kdy (vnímáno tamní optikou) dojde ke změně vlády z bílých na černé. Myslím samozřejmě Zimbabwe. Evropská měřítka se uplatní jen v Evropě, a to ještě jenom v její části, tak je zbytečné předstírat, že je všichni sdílejí. Ostatně mám vždycky v této souvislosti v paměti scénku z komiksu Maus Arta Spiegelmana. Tu scénu, v níž tatínek autora, který prošel peklem vyhlazovacích táborů a náhodou přežil, jako Žid opovrhuje "negry". Tedy oběť rasových předsudků v té nejvypjatější možné míře ani na vteřinu nezaváhá, když má projevit svoje vlastní. Takže shrnuto "zase umřel Nelson Mandela, ty vole, to byl frajer, když těm bílejm nakopal prdel".
LN, 12.12.2013