Nedávno jsem jedno své povídání začal odkazem na George Orwella a jeho pochmurnou zmínku, že nikdy nebývá nedostatek obhájců nesmyslů, prosazovatelů nehorázností. Teď v prozatím posledním článku jsem citoval z textu „How to Answer a False Accusation of Racism“ - autor Mike Adams, zdroj Townhall, 9.12.2016: Začíná takto: „Včera mě kontaktoval student s problémem, který se týkal kurzů v sociálních vědách a humanitních oborech.Tento student zvolil kurz v kriminalistice, vyučované profesorkou levicové orientace. Při probírání hnutí Černé životy platí, v diskuzi jedna ze spíš konzervativnějších studentů užila frázi „všechny životy platí“. Jak se dalo předpokládat, levicová profesorka nesouhlasila a opakovaně obviňovala studentku z rasismu.“

Zkušenost z univerzitního prostředí, ověřovaná mnohými průzkumy, je taková, že devadesát procent pedagogů jsou politicky, ideologicky hodně levicově orientovaní, takže té zbývající menšině není radno se příliš hlasitě ozývat. Čili druh zkušenosti, hodně známý nám, absolventům zkušenosti z dob totality.

Tento Adams oné ohrožené studentce doporučuje, aby se oné levicové profesorky zeptala na definici rasismu. Však takové provinění a obvinění je v dnešních dobách to nejčastější. Případ to Ameriky a předpokládám, že se úspěšně rozlézá na četných zahraničních adresách.

„Jak bude vypadat politická mapa budoucnosti?“ táže se americký publicista Michael Barone a uvádí přibližná procenta: černoši - menšina 13 % národa, z nichž 90 % volí demokraty. Hispanics v roce 2014 tvořili 8 % voličů, značně víc jich v Kalifornii, New Yorku a New Jersey, míň však ve státech jako Texas, Florida, Kansas, Colorado. Asians - pouhá 3 procenta voličů. Whites - běloši, dosud stále se zmenšující většina voličů, v roce 2014 tvořili 75 % celkového počtu.

Teď nedávno jsme v roce 2016 prozatím měli poslední volby, už s jinými odhady.

- - -

Neuškodí seznámit se s tvrzeními v jiných dobách: Walter Duranty, anglo-americký žurnalista, první západní oficiální reportrér ve vzniklém sovětském státu, tom bolševickém, který si on tuze vychvaloval, velebil. Tak činil v době hladomoru, popíral jeho existenci, když v době kolektivizace pomřely miliony chudáků. Ani doba velkého teroru v třicátých letech se dle Durantyho vlastně nekonala. Jeho americká vlast se mu odměnila Pulitzerovou cenou, nejvyšším žurnalistickým oeněním. Z Wikipedie se dozvídám o Kremlin Wall Necropolis, kde byl zřejmě s velkými poctami pohřben. Nebyl to slepý hlupák, ale spíš nehorázný lhář, o jehož motivech lze všelijak pochybovat.

Jiným případem z téže doby v tomtéž prostředí byl Joseph E. Davies, milionář, první americký velvyslanec ve Stalinově říši, natolik naivní, že například věřil moskevským procesům, divadélku se spolehlivě smrtelnými výsledky.

Došlo k druhé světové válce. Jí o pár měsíců předcházel pakt Molotov-Ribbentrop o spolupráci, při níž Gestapo a jeho sovětská varianta si vzájemně vyměňovaly pochytané nepřátele k následnému mučení a likvidaci.

Amerika posléze svým sovětským spojencům dodala obrovské množství vojenského materiálu. F.D. Roosevelt rád zdůrazňoval, že se domluví a zvládne Uncle Joe, strýčka Pepíka, bodrého Džugašviliho, s nespočitatelným množstvím vlastního popraveného obyvatelstva.

Pak tedy máme po vojně. Zprávy o hrůzách se dostaly do světa, ale ne do všech hlav. Jedna z nich patřila tuze významnému a vlivnému senátoru Fulbrightovi. Ten například tuze vychvaloval Stalinovu ústavu a doporučoval ji jako vzor a inspiraci.

- - -

Podivný a demokratickému uvažování vzdálený způsob přitahoval ve světě nemalý počet významných myslitelů. Příkladem nám poslouží Jean Paul Sartre, s reputací velikého filozofa, postavou obrýlený prcek metr a půl, s vadným zrakem. Jeden z nejvýznamnějších představitelů filozofie existencialismu, s předností pro diktátory, schopné a ochotné prosadit pořádek za jakkoliv nepříjemných podmínek. Za druhé světové války žil v nacisty okupované části rodné Francie, na rozdíl od jiných významných myslitelů si počínal způsobem, za který se pak po úspěšně válce, vyhrané cizími armádami, se udělovaly příslušné medaile. Zatímco jiní mistři pera zmizeli někam do exilu nebo uvízli v koncentračním táboře, který pak třeba nepřežili, nebo zalezli do soukromí a zcela se odmlčeli, existencialista Sartre dal přednost občas publikovat v kolaborantském časopise.

Tak či onak, jeho popularita náramně zmohutněla. Začátkem padesátých let odjel do Sovětského svazu a po návratu si nemohl dost vynachválit množství svobody pro tamější šťastlivce žijící v tak lahodných podmínkách. V roce 1952, Stalinově zcela posledním (jakož i Gottwaldově a tuctu věrných československých soudruhů ve své poslední roli poslušných oběšenců), Sartre ze zúčastnil v Moskvě velikého mezinárodního kongresu usilujícího o světový mír podle sovětských představ.

V padesátých letech si Sartre též liboval, když alžírští revolucionáři vraždili tamější francouské usedlíky. Rovněž podepsal manifest schvalující povraždění izraelských olympioniků v Mnichově (1972) palestinskými teroristy.

Poté svůj obdiv zaměřil na maoisty. V roce 1972 v předmluvě ke knize o maoismu velebil, že jsou jedinou revoluční silou, která se dovede přizpůsobt novým formám třídního boje v období organizovaného kapitalismu.

Liboval si v počínání kulturní revoluce, která v roce 1966 započala a spolu s následným Velkým skokem vpřed si odhadem vyžádala padesát milionů lidských životů. (Měl jsem příležitost se tam při první návštěvě v roce 1982 v rodišti mé manželky ve fukienské provincii poněkud seznamovat s dopadem oné spouště.)

Sartre odletěl na Kubu poté, co tam Fidel Castro začal vládnout. Značně se sblížil s Che Guevarou, jehož charakterizoval jako „nejplnější lidskou osobnost naší doby“.

Sartre se rovněž stal inspirací Rudým Khmerům v Kambodži. Nejeden, včetně rekordně vražedného Pol Pota, se vyučil revolučním praktikám od takového teoretika v Paříži. Povedlo se mu zlikvidovat odhadem jednu třetinu vlastního národa.

- - -

V kategorii myslitelů, oceněných Leninovým hodnocením „užiteční idioti“, si oprávněné místo zaslouží velký irský dramatik, satirik, bystrá hlava a též důkladný politický hlupák George Bernard Shaw. V roce 1931 odjel do Moskvy na Stalinovo pozvání. Tam si liboval, spěšně rozptýlil prosakující zprávy o zařízení s jménem GULAG. Kdepak, nic nepříjemného, spíš podoba rekreačního zařízení, které jeho chovanci nemíní opustit.(Víc o této G.B.S. cestě do prvního státu dělníků a rolníků jsem se dozvěděl od Josefa Škvoreckého, který o tom hodně přečetl. Jak bolševici slavného světového dramatika výtečně mátli: ve vlaku v extra rezervovaném coupé ho obsluhovala mladá, anglicky mluvící železniční konduktérka, s Mistrem se pouštěla do detailů o současné britské literární tvorbě. Shaw byl oslněn znalostmi oné pro něj typické sovětské občanky. Při první příležitosti z okna vlaku vyhodil jím přivážený proviant, jemu na cestu přibalený u něj v domácnosti oběťmi kapitalistické propagandy o lživých zprávách o jakémsi prý hladomoru na znamenitě prosperující socialistické Rusi.)

Shaw, tato brilantní hlava, byl nejen velkým obdivovatelem Stalina, ale též byl uchvácen například eugenikou. Například v londýnském řasopise The Listener, 7. února 1934, uveřejnil výzvu k chemikům, aby vynalezli humánní plyn, zabíjející okamžitě a bezbolestně. Shaw žil až do roku 1950, takže nezmeškal velký světový konflikt,, v němž zejména na německé straně se poskytovaly zkušenosti takového druhu.

V „Průvodci inteligentní ženy po socialismu a kapitalismu“ Shaw píše: „Za socialismu by byla chudoba zakázána. Donutili bychom vás, abyste byli nakrmeni, oblečeni, ubytováni a vyučováni a zaměstnáni, ať se vám to líbí nebo nelíbí. Kdyby se zjistilo, že nemáte dost charakteru a píle, abyste nám stáli za takové výdaje, mohli byste být zkrátka humánně popraveni.“ Zvláštní tedy varianta humanismu.

Shaw byl členem „Fabiánské společnosti“, která usilovala vytvořit světovou centrálně plánovanou utopii nerevolučními prostředky. K ní patřily významné osobnosti jako například spisovatel H.G. Wells. Ten v roce 1934 po audienci u Stalina napsal (The Statesman) „Nikdy jsem nepotkal člověka upřímnějšího, čestnějšího a rovnějšího. Není za tím nic nepřirozeného či tajemného. Nyní chápu, že za své postavení vděčí tomu, že se ho nikdo nebojí a že mu všichni důvěřují.“

V roce 1932 v přednášce na univerzitě v Oxfordu informoval, že progresivní vůdcové musejí být „liberální fašisté“ neboli „osvícení nacisté“.

Věru hodně podivný druh uvažování. Dovede přetrumfnout i nehoráznosti naší současné doby, což je vlastně potěšující zjištění. Ty staré skvosty jsem posbíral z všelijakých zdrojů.

KONEC