Západní zastánci Tibetu sní o idyle, která nikdy neexistovala a existovat ani nemůže.

Byl jsem mladistvým tibetomilcem. Udělal ho ze mě asi stejný koktejl memů, jako tomu bylo u ostatních podobně orientovaných. Film Sedm let v Tibetu a nekritické zpodobnění Dalajlámy v českých médiích (recyklovaná zpráva Dobro přiletělo do Prahy). Pak taky vcelku pochopitelná nenávist ke komunistické Číně a zároveň sympatie s okupovanými zeměmi. Takže jsem býval pyšný na úřady vyvěšující 10. března tibetskou vlajku a naopak pohrdal kýmkoliv, kdo konflikt neviděl patřičně černobíle.

Tím pádem bych pohrdal i sebou samotným za nějakých 10 až 15 let, tedy teď. Do mýtu o malém moudrém nárůdku utlačeném maoistickými surovci se mi totiž připletly dvě skutečnosti, které jsem neznal nebo ignoroval:

Tibet nebyl před okupací ráj, ale teokratická diktatura

S naší historickou zkušeností lze v Tibetu roku 1950 snadno spatřit prvorepublikové Československo a v tehdejší Číně "ochranářskou" Třetí říši. První, papírový rozdíl: nezávislost Tibetu vyhlášenou v roce 1911 neuznával na rozdíl od svrchovanosti Československa jediný stát kromě Mongolska. Druhý, praktický: zatímco demokratické Československo porobila diktatura, v Tibetu "jen" jedna diktatura vystřídala jinou.

Předokupační idylka ze Sedmi let v Tibetu existovala pouze v hlavách hollywoodských scénáristů. Tibet byl po celé své dějiny až do roku 1950 teokratickým absolutistickým státem se "zkorumpovaným a neschopným vedením" (Melvyn Goldstein). Historici se přou o to, zda se dá tibetské společenské uspořádání označit za feudalismus, nebo "jen" za kastovní hierarchii: bavíme se o polovině dvacátého století. Proto si nepředstavujte vpád Wehrmachtu do Československa, ale spíš vpád Rudé armády do Českého království za vlády Zikmunda Lucemburského. Komunisti proti středověkým teokratům: komu fandit?

Tibet navíc nebyl mírumilovným rájem, který by expandoval leda spirituálně: už od roku 1930 útočil na čínské území. Pro přehled a vysvětlení "občanských", rozuměj sektářských, konfliktů uvnitř Tibetu doporučuji dlouhý text politologa Michaela Parentiho.

Alternativou k čínské okupaci by proto téměř určitě bylo pokračování autoritativního režimu odmítajícího modernizaci, tak trochu si koledujícího o pár facek zevnitř nebo zvenčí. A co dělali lidé v jiných buddhistických zemích, když ve druhé půlce 20. století viděli, že jim autoritáři upírají politická práva a výdobytky techniky a medicíny? Nesypali mandaly, nepsali petice, ale brali do rukou flinty: viz Koreu, Vietnam, Nepál, Srí Lanku, Barmu a nejhůř ze všech Kambodžu. Ve většině z konfliktů se revoltující masy stejně zaštítily marxismem, se kterým vletěla Čína do Tibetu. Ve zbytku to byly nacionalistické myšlenkové proudy — etnické čistky se v posledních letech nevyhnuly ani sluníčkovému "neměříme růst, měříme štěstí" Bhútánu.

Tím nežehnám Číně. Jen připomínám, že hloupě idylizovaný Tibet byl stejný sud střelného prachu, jaké v následujících letech bouchly po celé jihovýchodní Asii. Je naivní myslet si, že by se modernizace země, která by nějakou záhadou v druhé polovině dvacátého století došla mezinárodně uznané suverenity, obešla bez krveprolití.

Alternativní dějiny jsou vratká půda, naštěstí se přes ně dostáváme rovnou ke druhé podstatné skutečnosti:

"Free Tibet" je hezké heslo, ale ne plán

Miluju západní hodnoty, jenže zároveň nemůžu nevidět strašlivou bilanci idealistických pokusů o jejich export mimo Evropu a Ameriku, ať už násilím (Libye) nebo zbožným přáním (Sýrie). Po tyranech teď nepřicházejí v revoltujících zemích k moci noví Havlové, ale bratrstva teokratických nebo nacionalistických fanatiků.

I Tibet má dlouhou teokratickou tradici a přesně nula roků zkušeností s demokracií. Desetinu populace představuje druhá a třetí generace čínských imigrantů. Proto by mě zajímalo, jaká konkrétní představa o novém uspořádání se skrývá pod neurčitým heslem "Free Tibet". Ani letos jsem se to ze zpráv o vyvěšování vlajek a rozmetávání mandal nedozvěděl. Akce mají Tibet prostě "podpořit".

Jenže v čem přesně Tibet podporujeme? Mají Tibeťané program? Ústavu? Vůdce? Plán? A kdo to jsou Tibeťané? Vejdou se do našich představ o Tibeťanech jen roztomilí negramotní mužíci, kteří v Sedmi letech zachraňovali z výkopu žížaly, nebo i tibetští komunisté? A co separatističtí teroristé vraždící civilisty?

Má zůstat politická moc vedení autonomní oblasti, nebo ji má dostat domácí odboj, případně snad exulanti okolo 14. dalajlámy? (Což by mimochodem byla stejná situace, jako kdyby Otto Habsburský uprchl z Rakouska v roce 1927 a poprvé se do země vrátil v roce 1982.)

A zatraceně, svoboda svědomí přece chybí všem obyvatelům Číny: miliardě a třem stům padesáti milionům lidí. Proč se tak dojímat právě nad třemi miliony z nich?

Můj tip je, že Tibet nabízí to, žádný jiný podobný případ: romantickou pohádku o odříznutém ráji, kde mezi horami přímo vane esoterika. A na rozdíl od aktuálně zkoušených území jde o boj 63 let rozhodnutý, drtivým poměrem, bez možnosti návratu k původnímu stavu, natož k bájné, nikdy neexistující idyle. Vyvěsit tibetskou vlajku a "vyjádřit podporu" je proto určitý bezpečný druh masochistické slasti, podobný chození na babiččin hrob. Pohrabeme štěrk, zapálíme svíčku, dojmeme se a odcházíme pyšní, že v moři pustnoucích hrobů my na svoje předky pořád myslíme.

Babička ale zůstává mrtvá a Tibet zůstává Číně. Nikdy proto nebude svobodnější, dokud nebude svobodnější celá Čína. A něco takového se bohužel stane nebo nestane bez ohledu na to, jestli starosta Horní Dolní před štábem Událostí vyvěsí nebo nevyvěsí tibetskou vlajku.