NYTkonečně zveřejnily svůj článek o Scottu Alexanderovi

Malý úvod do celé záležitosti: Scott Alexander Siskind je kalifornský psychiatr, který roku 2013 založil blog jménem Slate Star Codex. Na něm vystupoval pod svými prvními dvěma jmény – Scott Alexander. Samotné jméno blogu, které asi na první pohled působí malinko divně (co je to břidlicová hvězda?), vzniklo ze jména Scott Alexander přeuspořádáním jednotlivých písmen. Příjmení autora mělo zůstat tajné navěky, což bylo z jeho strany trochu naivní a nereálné očekávání; ale humanitnímu intelektuálovi můžeme trochu naivity v internetových poměrech odpustit.

Předem upozorňuji, že ve věci Scotta Alexandera nedokážu být neutrální, protože jeho blog pro mě byl nekalorickým ekvivalentem královské, ba přímo císařské žranice. Jedna lahůdka střídala druhou. Nikdy a nikde jsem neviděl tak konzistentní míru kvalitního a poctivého uvažování v kombinaci s originalitou, vtipností a navíc ještě neuvěřitelným objemem textové produkce. Jak tenhle chlapík dokázal vedle psaní svého blogu ještě vykonávat profesi psychiatra na plný úvazek, je mi záhadou; snad se někde poblíž jeho bydliště nachází trhlina v časoprostoru, kde den trvá nejmíň 36 hodin. Jinak si to vysvětlit nedovedu.

*****************************

Po sedmi letech existence se Slate Star Codex dostal do krize, když jeho autora kontaktoval reportér New York Times Cade Metz, který prý původně chtěl psát článek o tom, jak je racionalistická komunita (ke které Scott Alexander patří) zajímavá a jak včas odhadla riziko covidové epidemie v době, kdy ostatní ještě situaci podceňovali. Nicméně při té příležitosti se Metz rozhodl zveřejnit celé jméno autora blogu, jak mu údajně ukládala interní politika NYT (ta má, ehm, řadu výjimek). Scott Alexander, v obavách z toho, jaký dopad bude mít toto odhalení na jeho pacienty, raději smazal celý svůj blog a na internetu se strhlo haló mezi jeho fanoušky.

Stalo se, co muselo. V dnešní době je pro populárního autora víceméně nemožné udržet si anonymitu, zvlášť když hned zpočátku nemoudře prozradil svá první dvě skutečná jména. Bývalý autor Slate Star Codexu si ji také neudržel a musel si přeuspořádat podstatnou část života. S bývalým zaměstnáním se rozloučil a založil si vlastní psychiatrickou kliniku, Lorien Psychiatry, která si mimo jiné dala za cíl být cenově dostupná i chudším pacientům. (Ceny zdravotní péče v USA by vydaly na několik nesouvisejících článků…) Založil si také nový blog Astral Codex Ten na serveru Substack a od té chvíle píše tam. Na Substacku mohou populární autoři slušně vydělat a tamní vedení se hlásí ke svobodě projevu, takže z tohoto pohledu zatím Scott Alexander dopadl dobře.

Nicméně celá odysea nebyla u konce, protože právě před pár dny vydaly New York Times konečně ten hanopis, pardon, článek, o který původně šlo. Kdo by narazil na paywall, případně nechce z nějakého důvodu lézt na stránky NYT, může si jej přečíst zde. Schválně si jej tedy přečtěte, než půjdeme dál.

*****************************

Nevím, jak na vás, ale na mne působí tenhle text velice divně. Jedno z údajných zamýšlených témat – jak racionalisté předpověděli obtížnost covidové situace – se tam ani neřeší. Jediné místo, kde jsem pocítil aspoň záchvěv kladných emocí k autorovi, je to, kde si stěžuje na příval urážek v e-mailu; ani idiotům, respektive lidem, kteří se jako idioti chovají, by se nemělo vyhrožovat, ať vás vytočí jakkoliv.

Nicméně jinak je ten článek podivným, křečovitým pokusem o to olíznout aspoň trochou špíny člověka, na kterého jinak nedokázali najít nic pořádně negativního. Základní naladění textu, už asi od šestého odstavce dál, je to, že kolem racionalistické komunity se vyskytují rasisti a jiní podezřelí jedinci, přičemž Metz, aby tuto temnou asociaci co nejvíce podpořil, místy kroutí s realitou značně zákeřným a zavádějícím způsobem. (Chcete-li vědět jak, dobře to shrnul jiný bloger Scott Aaronson zde nebo Matt Yglesias zde.) Hojně se tam používají strašidelné uvozovky, takové ty, kterými zpochybňujete uvedený výraz, například napíšete-li Erdogan je opravdový “demokrat”.

Dokonce i sám Metz na závěr článku uvádí kritiku od své známé, která mu řekla, že jeho text neférově prezentuje Alexandrův blog jako dálniční odbočku k radikalismu (on-ramp to radical views). Ale stejně ho v téhle podobě vypustil.

Scott Alexander zareagoval na Metzův článek na svém blogu, kde také vyjmenovává místa, jež považuje za neférová. Těžko říci, zda tím celá záležitost skončí, já už jsem si z ní ale odnesl dost.

*****************************

První věc: New York Times se posouvají kamsi do pekel a tento článek je toho jen dalším důkazem. (Jejich listopadová reportáž o Emmanuelu Macronovi do toho zapadá – podařilo se jim nemožné, po tom článku bych jej snad skoro volil.)

Když loni opustila New York Times novinářka Bari Weiss, stěžovala si ve svém rezignačním dopisu na velmi nepřátelskou atmosféru a osobní napadání v redakci, jakož i na čím dál fanatičtější přístup k tomu, co smí a nesmí spatřit světlo světa. “Naším editorem se stal Twitter.”

Tehdy její dopis rozvířil hodně debat a ne každý jej bral úplně vážně. Ale současná aféra ohledně vyhození Donalda McNeila mladšího, reportéra, který pro NYT pracoval čtyřicet let, Weissové slova docela potvrzuje. (Shrnující článek ve Washington Post, kde najdete popis celé kauzy.)

Nejtěžším konkrétním obviněním proti McNeilovi bylo, že když byl roku 2019 dotázán na případ, ve kterém figurovalo “N-slovo” (nigger, pro české čtenáře), ve své odpovědi to zapovězené slovo zopakoval. Ne vůči někomu konkrétně, jen v kontextu věci, na kterou byl tázán. Dále byl obviněn z toho, že nevěří v koncept bělošského privilegia a dalších ideozločinů, například toho, že se vysmíval tradiční šamanské medicíně v Peru.

Vedení redakce jej v roce 2019 jen formálně pokáralo a život běžel dál. Událost asi rok a půl spala, pak ji někdo vyhrabal a na McNeila dopadlo klasické Molochovo kladivo. Ani obřadná omluva mu nepomohla; nepřátelský dopis podepsaný více než 150 zaměstnanci požadoval přísnější trest, načež, právnicky řečeno, McNeil a New York Times rozvázaly svůj pracovně-právní vztah. (Další komentátor NYT Bret Stephens k tomu případu napsal kritický článek, který mu odmítli otisknout; nakonec vyšel v konkurenčních novinách.)

Metzův článek je pro mne dalším kamínkem do této mozaiky. Metz patří ke starším kádrům, jeho parketou byly technologie a nemíval pověst někoho, kdo píše “hit jobs” (články, jejichž cílem je někoho zostudit). Dost možná ale v současné atmosféře pochopil, že kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. A tak ve svém článku udělal ze Scotta Alexandera Siskinda, liberálního kalifornského Žida a voliče demokratů, podezřelého pomahače a možná i spojence bílých nácků.

Blbé je, že vzhledem k nashromážděné reputaci můžou ty noviny ještě dlouho žít a dokonce být používány jako etalon pravdy při fact-checkingu, ačkoliv na jejich stránkách aktivismus vytlačuje dřívější snahu o neutralitu. Než úplně skácíte k zemi slavnou a velkou instituci, nějakou dobu to trvá.

*****************************

Druhá věc: Substack utěšeně roste, přestěhovala se tam řada zajímavých autorů a vypadá to, že se aspoň na nějakou dobu stane útočištěm nezávislých myslí.

Pro mě osobně je nejzajímavější, že si tam založila svůj blog i Zeynep Tufekci, což je původně programátorka, která se časem stala novinářkou a hodně se věnuje vědeckým tématům. V České republice by se jí nejspíš podobal nedávno oceněný Petr Koubský. Podobně jako on, i Zeynep Tufekci píše do mainstreamových médií (The Atlantic, New York Times). Nicméně stejně tak bychom asi mohli říci “podobně, jako tam psával Donald McNeil”.

To, že si zrovna Zeynep Tufekci založila vlastní Substack, mi nepřijde jako úplná náhoda. Možná jí jde jenom o boční příjem, ale moc nevěřím, že by zrovna výše zmíněné instituce platily špatně, zejména pak tak slavné autorce. Spíš si myslím, že je to z její strany – kromě zábavného dvorečku pro vlastní hraní – taky pojistka pro případ, že se racionalismus definitivně dostane na černou listinu, nebo že někdo přece jen úspěšně vyhrabe něco z její dávné minulosti a předhodí ji Twitteru k roztrhání a sežrání. Nakonec vyrostla v Turecku devadesátých let, má tedy svoje zkušenosti.

Vrátím-li se ještě jednou a naposled k tomu Metzovu článku, negativní postoj ke “studenému” racionálnímu uvažování je z něj dost zřetelně cítit. Je možné, že nedostatečně ideologicky zapálení, skeptičtí intelektuálové budou časem na indexu; ostatně by to v dějinách lidstva nebylo poprvé ani podruhé.

(Mimochodem, když už jsme u Turecka a intelektuálů. Nedávný vtip přímo od zdroje. – Sedí novinář v tureckém vězení a čte zajímavou knihu. Když je na konci, zjistí, že existuje i druhý díl. Ptá se tedy dozorce, jestli by jej ve vězeňské knihovně sehnal. “Ne,” odpoví dozorce, “ten tady nemáme, ale s autorem vás seznámit můžu, ten sedí o patro výš.”)

*****************************

Třetí a pro dnešek poslední věc: jednou skutečností mě Substack přece jen znepokojuje. Technicky řečeno je to single point of failure, tedy místo, kam když zatlačíte, můžete způsobit zhroucení celého systému. Nashromáždí-li se tam dostatečné množství neortodoxních a přitom zajímavých autorů, určitě vznikne snaha o jeho zničení. Minimálně proto, že kontrast mezi kvalitou tvorby svobodných lidí a těch běžných zaměstnanců, jejichž ultimátním editorem je Twitter, bude moc velký. Nejde jenom o talent, bez náhubku se zkrátka píše podstatně líp.

Kdybych byl zlý lord Inkluzor a chtěl ve jménu Univerzálního Dobra rozdrtit Substack na prach, útočil bych na něj přes peníze a pokoušel bych se přesvědčit firmy jako Visa, MasterCard, PayPal a Stripe, aby s ním rozvázaly spolupráci. Schválně, jestli takový pokus během následujících dvou či tří let nastane…? Pokud ano, jedinou obranou potrefených by bylo to, že lidé jako Greenwald, Tufekci a Yglesias mají opravdu početné a věrné publikum, které by asi zvedlo rebelii.

Nikterak se mi nelíbí vize budoucnosti, ve které o přežití té či oné organizace rozhoduje otázka, kdo dokáže na svoji stranu sehnat početnější a vzteklejší zástup lidí, ale to je holt taky určitá zdegenerovaná forma demokracie. Přesně té, před kterou kdysi varoval Aristoteles a říkal jí ochlokracie, vláda davu.

Stejně je zajímavé, jak se ty dějiny občas pohybují v kruhu. Starořecký politik by nejspíš na počítač hleděl zcela zmateně, ale kdyby se mu vysvětlilo, co se na těch sítích děje, zorientoval by se jedna radost.

*****************************

Hudební epilog
“What the hell are you standing there for, expecting me to help you, when I’m down myself”
Hmm, na tom něco je. V dnešní situaci asi nejlépe dopadnou lidé, kteří se budou stavět na vlastní nohy sami. Ostatně – bylo to někdy jinak?

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 3
Už potřetí budeme s Marianem Kechlibarem zkoumat zákoutí historie, která unikají pozornosti. Neskrývají se v nich velké dějinné události, spíš tam nalezneme zůstatky lidských příběhů. Jsou to stopy lidí, kteří prošli světem v dobách dávných anebo docela blízkých. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti.
Knihu si můžete objednat na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora