Když jsem na You Tube sledoval část vystoupení izraelského premiéra Benjamina Netanjahua v americkém Kongresu (promluvil 24. 5. 2011), uvědomil jsem si, že se dívám do tváře státníka světového formátu. Vzpomněl jsem si na Václava Havla. Ten si před více než 20 lety také podmanil americké zákonodárce, ale ne víc než jako symbol.

Naproti tomu Benjamin Netanjahu je jeden z klíčových hráčů na blízkovýchodní politické šachovnici a tím patří mezi klíčové hráče politiky světové. Dokáže-li k aktuální situaci v regionu promluvit tak, že mu Kongres opakovaně a bouřlivě aplauduje, není to jen projev zdvořilosti. Znamená to mnohem víc: že Netanjahu zvítězil.

Je vítězem nejen proto, že na jeho straně stojí drtivá většina obou komor parlamentu země, kterou nelze vnímat jinak než jako přirozeného lídra svobodného světa. Hovoří-li ti, jichž se Netanjahuovo poselství také týká, tedy představitelé Palestinské samosprávy v Judeji a Samaří, o předneseném stanovisku jako o vyhlášení války a hodnotí-li je veskrze negativně, patří do pole poražených.

Zachovali se v duchu dnes už klasického citátu Abby Ebana: Arabové nikdy nepromarní příležitost promarnit příležitost. Nepromarnili ji ani tentokrát.

Ačkoli byl premiérův projev přednesen nikoli před, ale po fatahovsko-hamásovském usmíření, obsahoval jasné slovo, že Izrael počítá se vznikem palestinského státu na území Judeje, Samaří a Gazy. U tohoto aspektu blízkovýchodní krize se musíme zastavit.

Půjčme si příběh Čechům důvěrně známý - Mnichov. A zeptejme se: Kdyby se dnes, u vědomí toho, že Mnichov 1938 byl pouhým předstupněm k 15. březnu 1939, měli Chamberlain a Daladier znovu rozhodovat, ustoupili by Hitlerovi stejně jako tehdy? Tato otázka nevyžaduje odpověď, neboť ji ani dát nelze. Má být pouze ilustrací k lepšímu pochopení toho, co se děje dnes na Blízkém východě.

Jestliže se Fatah a Hamás usmířili, pak se musíme ptát, co z toho plyne pro Izrael. Z prostého důvodu. Fatah proklamuje, že Izrael alespoň formálně uznává, Hamás hlásá, že nikoli. Čí stanovisko zvítězí? Je to důležité? Po čertech, neboť Fatah i Hamás připravují společnou vládu na autonomním území, jež spravují. Není přece možné Izrael současně uznávat a současně neuznávat. Se všemi z toho vyplývajícími souvislostmi a důsledky.

Říká-li dnes předseda vlády Státu Izrael, o jehož existenci jde v tomto příběhu především, že počítá se vznikem státu Palestina, a říká-li to před zraky světové veřejnosti, pak je to z jeho strany z hlediska toho, o co v regionu jde, maximální možný ústupek. Rozsáhlejší kompromis si sotva lze představit.

Neboť: dříve v tomto měsíci (květnu 2011) řekl Mahmúd Zahar, ministr zahraničí vlády Hamásu spravující Gazu, agentuře Maan News Agency, že Hamas by mohl akceptovat palestinský stát v hranicích z roku 1967, ale dal jasně najevo, že toto by sloužilo pouze jako předehra ke zničení Izraele. Zahar to vysvětlil vcelku „logicky“: Hamas nemůže uznat Izrael, neboť by tím připravil příští generaci o možnost osvobodit zemi (rozuměj: Izrael zlikvidovat).

Ve světle těchto slov lépe porozumíme jednomu výroku z Netanjahuova kongresového projevu: „Náš konflikt se nikdy netýkal existence palestinského státu, ale existence židovského státu.“

Když Hitler dostal v Mnichově, co požadoval, chtěl Západ ujištění, že Sudety byly jeho posledním územnim požadavkem vůči Československu. Lež z Berlína zněla: Ano, víc nechceme.

Hamás se ke lži uchylovat nemusí. Dnes říká to, co říkal vždycky: Izrael neznáváme a nikdy neuznáme. Proto jsou vize o paletinském státě v hranicích z doby před šestidenní válkou 1967 stejně nebezpečnou iluzí, jakou bylo spolehnutí se Chamberlaina na Hitlerovo slovo, že připojením Sudet k říši problémy končí – a mír je zachráněn. Jak víme, opak byl pravdou: Mnichovem všechno teprve začalo.

Není tedy příznivý postoj Izraele ve věci zřízení palestinského státu z hlediska jeho bezpečnosti krajně nebezpečnou pošetilostí? Bylo by tomu tak, kdyby Izrael přistoupil na jinou pošetilost: ony hranice ze 4. června 1967.

Benjamin Netanjahu je právě proto státníkem světovém formátu, že v Kongresu sdělil Americe a světu jinými slovy toto: vznik státu Palestina musí být podmíněn tím, co Češi po Mnichovu neměli. Skutečnými garancemi, že ustavení tohoto státního útvaru nebude znamenat začátek totální války, ale skutečného míru.

Proto ony podmínky Izraele: Hranice nikoli „z roku 1967“, ale takové, které lze hájit. Žádný návrat Arabů z jiných zemí do Izraele – ten byl ustaven jako národní stát Židů. Problémy Arabů se musí řešit mimo hranice židovského státu. Je to stejně přirozené jako stěhování Židů z arabských zemí do Izraele. Žádné dělení izraelského hlavního města. Demilitarizace státu Palestina. Vojenská přítomnost Obranné armády Izraele v Judeji a Samaří – v údolí, jehož východní hranici tvoří řeka Jordán.

Umožnit zřízení státu Palestina v Judeji, Samaří a Gaze v hranicích ze 4. června 1967 a následně očekávat, že tím nastane v oblasti mír, by bylo stejně naivní jako „jistota“ Chamberlaina po příletu z Mnichova, že mír v Evropě byl připojením Sudet k Říši zachráněn.

Docela na závěr poučení z Netanjahuova projevu pro ty, kdo tak rádi spojují slovo izraelský se slovem okupace: „Židé v Judeji a Samaří nejsou zahraničními okupanty.“ Judea a Samaří je totiž jejich národní domovina. Tak jako národní domovinou Čechů jsou české země. Včetně Sudet.

Stejskal.estranky.cz