Myš se anglicky řekne mouse, myši jsou mice. MICE je též užívanou zkratkou pro motivy, na něž jsou renegáti nachytatelní – totiž MONEY, IDEOLOGY, COMPROMISE, EGO. Motivace a osudy zvědů se ovšem různí, v Sovětském svazu si ty zrádné bez cavyků odstřelovali, kdežto těch mimořádně zasloužilých si tuze vážili. Angličana Philbyho povýšili na plukovníka KGB a jeho portrétem dokonce okrášlili poštovní známku. Němec Sorge byl rovněž takto filatelisticky oceněn, ale nic víc: po svém odhalení v Japonsku totiž skončil na popravišti.

Agenti, pokud se dožijí penzijního věku, ve svých zemích se příliš nezviditelňují. Značně se liší úděl přeběhlíků. V době studeně války jejich veliká většina uprchla na Západ, jen několik málo se vydalo opačným směrem, do Moskvy. Z nich nejznámější bylo trio Kim Philby, Guy Burgess a Donald Maclean, přesvědčení komunisté už z dob studií na univerzitě v Cambridge, příslušníci vyšších společenských kruhů, posléze ve službách britského království. Philby se v Moskvě znovu oženil, nadále hodně pil a KGB mu uspořádalo důstojný pohřeb. Jeden profesor z Harvardu se mi svěřil, jak za pobytu v Moskvě ho kontaktoval jeden z přeživších s postýskáním, že život v tamějším paneláku není přesně to, co si na sklonku života představoval.

Daleko líp dopadl zbylý člen cambridgské čtveřice, do šlechtického stavu povýšený sir Anthony Blunt, historik umění s oficiálním titulem Surveyor of the Queen´s Pictures – opatrovník královniných uměleckých předmětů. Teprve v roce 1979 došlo k odhalení tohoto dlouholetého sovětského velešpiona. V době Stalinova přátelského paktu s Hitlerem vyzradil Blunt komunistům jména britských agentů v Německu, ti jména předali nacistům, závěrečnou instancí pak Gestapo a popraviště. Po válce Blunt ochraňoval Philbyho, odpovědného za smrt mnoha východoevropských antikomunistů. A žádný trest nikdy nepostihl tohoto zkázonosného historika umění. Však gentlemani vůči svým vlastním se dovedou zachovat věru gentlemansky.

Velkorysosti se nezřídka dostávalo i zcela plebejským zrádcům. Příkladem třeba poslouží Kanada, součást britského Commonwealthu. V roce 1953 přijel do Montrealu sovětský špion vydávající se za Davida Soboloffa, fotografa z povolání. Kanaďané ho ale získali do svých služeb, dostal krycí jméno Gideon a stal se z něho jeden z nejúspěšnějších, nejužitečnějších dabl špionů od konce druhé světové války. Jenže James D. F. Morrison, kaprál kanadské jízdní policie, Gideona zradil, doslova ho prodal Sovětům za mizernou sumu 3500 dolarů. Sověti nic netušícího Gideona pozvali na domácí dovolenou, z níž se již nevrátil, šeredně o život připraven. V roce 1957 se Jidáš Morrison k činu přiznal svým představeným, kteří však nepokládali za nutné vyvodit jakékoliv důsledky. Dotyčný pokračoval ve službě a k jeho pozdějšímu propuštění došlo ne proto, že zradil svou zemi a zavinil smrt člověka, ale kvůli krádeži peněz.

V případě amerických renegátů ani jednomu neučaroval půvab marxismu-leninismu, ale pouze peníze. Aldrich Ames, luxusně si žijící lenoch a alkoholik, což CIA, jeho dlouholetého zaměstnavatele, nijak netrklo, stejně jako rovněž podivné počínání Roberta Hanssena u FBI: oba zavinili smrt mnoha pro Američany pracujících Sovětů. Ale aspoň, na rozdíl od britského šlechtice, Ames a Hanssen budou až do své smrti dlít v depresivním federálním vězení na bezútěšných pláních v podhůří státu Colorada.

Moskva se snažila zlikvidovat své renegáty, bezpečně již na opačné straně barikády třídně rozděleného světa, a v nejednom případě se to podařilo. Větší je ale počet těch, kteří takovému údělu unikli. Hodně známý je úspěšný únik Igora Guzenka a jeho rodiny ze sovětského velvyslanectví v Kanadě. Nepovedl se únos Vladimíra Petrova a jeho choti z Austrálie. Nikolaj Khokhlov přežil pokus o zabití v Evropě.

Na rozdíl od semínkového generála Jana Šejny z památného roku 1968, hned v prvopočátcích svého úprku se zviditelňoval Ladislav Bittman, vysoce postavený estébák, specialista na desinformace, všelijaké podtrhy zaměřené na diskreditaci zahraničního nepřítele. Pilný publicista, občasný analytik objevující se na televizní obrazovce, též svědek při slyšení v Kongresu. Přesto se netajil svou existencí, univerzita v Bostonu mu poskytla zaměstnání pedagoga, nadále poškozoval zájmy svých bývalých soudruhů, aniž, spíš neschopni než neochotni, se mu dovedli náležitě revanšovat.

Lze slyšet kritiku, že tajné služby lákají spolupracovníky, slibují modré z nebe a když pak už nejsou k užitku, svých povinností vůči nim by se co nejraději zbavily.

Někdejší šéf americké špionáže William Casey podporoval založení Jamestown Foundation, která by pomáhala bývalým agentům přijít k penězům přednáškami a publikacemi. V devadesátých letech si Viktor Sheymov, bývalý major KGB, za advokáta najal Jamese Woolseyho, rovněž bývalého ředitele CIA. Ten pro něho docílil mimosoudní vyrovnání ve značné, blíže nespecifikované výši.

Milt Bearden, bývalý šéf tajných iniciativ v tehdejším sovětském bloku, který pak měl na starost přesídlování a adaptaci přeběhlíků v novém prostředí (tzv. defector resettlement program) vyjádřil názor, že „je velmi obtížné snažit se, aby dotyční byli spokojeni, aniž se z nich stali milionáři.“

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče