Není to tak dávno, co si švédský král Karel XVI. postěžoval, že se v poslední době v (rovnostářském) Švédsku velmi rychle zvyšuje rozdíl mezi nejméně a nejlépe placenou vrstvou občanů. Začátkem května mu dala za pravdu organizace (OECD), která na semináři v Paříži představila zprávu o rostoucí platové nerovnosti příjmů za posledních dvacet let ve vyspělých dvaceti státech světa.

V tabulce koeficientu Gini nejvíce překvapí prudce rostoucí platová nerovnost v Německu i v celé tradičně sociální Skandinávii, kde bývaly v minulosti rozdíly relativně malé a dnes se blíží Spojeným státům, kde horních deset procent zaměstnanců už vydělává 14krát více než deset procent společnosti na dně a nejnižší příjmy navíc dlouhodobě stagnují. Příčiny tohoto trendu jsou poměrně známé: v úspěšné ekonomice dochází k prudkému snížení počtu nejen dělnických profesí, ale i v sektoru soukromých administrativních a pomocných sil (internet, outsourcing). Typickým příkladem může být jeden z mých synů, který podniká na anglickém trhu, bydlí v Praze a účetního má v Pakistánu. Čili automatizace a globalizace.

Ekonomicky vyspělá společnost se stává společností inovace a jenom trvalý technologický vývoj jí může zajistit budoucnost v tvrdé a mnohdy neférové globální konkurenci. Odbornost a vynalézavost dnes vydělává mnohonásobně více než před dvaceti lety a současná hospodářská stagnace vede k dalšímu snižování lidských nákladů a tudíž k ještě větší sociální nerovnosti.

Příliš velkou sociální nerovnost považuje naše civilizace po právu za zlo. Z dobrých morálních i praktických důvodů. Obhajoba tržního hospodářství vychází ze dvou poznatků: jediné je totiž schopno zajistit nejvyšší možnou životní úroveň všech a také smír ve společnosti, která by se jinak otřásala ve svých základech. A přestože tržní společnost bohatne nerovnoměrně, stačí se podívat na dnešní astronomické rozdíly v životní úrovni v Indii nebo v Číně, i tam roste v absolutních číslech úroveň těch nejméně placených. Najednou to však vypadá, jako by to ve vyspělých zemích OECD už neplatilo. Platí, ale trochu jinak. Zpráva totiž zamlčuje fakt, že dochází nejen k emigraci pracovních příležitostí, ale i k imigraci nekvalifikovaných sil do bohatých zemí, které mají podíl na stagnaci nízkých platů, přestože mají zásluhu na udržení a vzniku méně placených pracovních míst, která by jinak neexistovala. České stavebnictví by bez ukrajinských dělníků zkolabovalo. Přistěhovalectví nekvalifikovaných sil potvrzuje, že rostou nízké platy, jenomže pouze ve srovnání se zemí jejich původu, čili globálně.

Dalším zamlčeným faktem je prudký úpadek dnešního masového školství. Začínáme dokonce produkovat nezaměstnatelné čtvrt- a poloanalfabety, které si mohla dovolit netechnická společnost s vysokým podílem manuální práce, nemluvě o humanitních polovzdělancích s diplomem. Jenom přísná a tvrdá školní a učňovská výuka může snížit nezaměstnanost, vždyť i u nás je velký nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Doporučení zprávy z pařížského semináře o další potřebě ještě vyššího zdaňování a zvyšování sociální pomoci by jenom prohloubilo stagnaci a zvýšilo počet trvale nezaměstnatelných. Dalším řešením, jak pomoci těm nejchudším, aniž bychom poškodili hospodářství, není ani umělá zaměstnanost ani škodlivá minimální mzda, nýbrž nezdaněný příjem. To znamená osvobozený i od sociálních daní.

LN, 12.5.2011