V našich klimatických podmínkách v letních měsících udeří pořádná vedra, domorodci svá města vyprázdňují, nejen Prahu zaplňují turisté značně zahraniční.

Vyšel mi tam článek s názvem Churavějící etiketa, s informací začínající tvrzením: „Teď koncem července 2017 Severní Korea vystřelila raketu ICBM, ta letěla aspoň 600 mil nebo kilometrů, není nám známo, zda mínila dodat nukleární bombu, s úmyslem zasáhnout americkou Aljašku nebo dokonce americkou kalifornskou pevninu. Každopádně většina tamějších medií se takovou otázkou netrápila, daleko větší pozornost věnována Putinovi v Kremlu.“

Toto byla čerstvá tvrzení, ale nyní již chřadnoucí v měsíci srpnu, v českých, dřív československých hlavách, zejména pamatovatelným rokem 1968, nokturnálním tankovým příjezdem mezinárodních bratrů, bylo jich pět z různých socialistických konců. Tolik se od té doby změnilo, ani Sojuzu, největšího z bratrů, už není. Našinci mohou dojíždět ke vzdáleným mořím, zpráva o návštěvě Kanárů už pozbyla přitažlivost, půvab své někdejší závisti. Media již poněkud polevila v soustředěním na pídění po neexistujícím komplotu Putina s neméně diabolickým Trumpem: ti aby zničili americkou demokracii, tak jak se jim prozatím podařilo zabránit demokratické kandidátce Hillary Clintonové, aby se navrátila do Bílého domu, již nikoliv jako první dáma státu, jemuž osm roků prezidentoval její tuze záletný manžel William Jefferson (Clinton, samozřejmě).

- - -

Pokus o dosažení dohody USA se Severní Korejí selhal za administrativy tří prezidentů: napřed Clinton, v roce 1994 ve snaze zmírnit, pacifikovat Kimův režim dodávkami štědré zahraniční pomoci ve výši čtyř až pěti miliard tehdejších dolarů, aniž měl dárce příležitost si ověřit, jak bude s dary naloženo. Clinton uzavřel „Agreed Framework“ -Good deal, „dobrou, užitečnou dohodu“ a navíc potvrdil dobrou vůli USA odstranit všechny své nukleárních zbraně z Korejského polostrova.

Po Clintonových jednostranných iniciativách následovala neméně neúspěšná snaha jeho prezidentských následovníků, jimiž byli republikán George W. Bush a po něm demokrat Obama se svým pokusem „Leap Day Agreement“. Všechno toto úsilí zklamalo ve snaze docílit denuklerizaci Severní Koreje, opuštění jejího záměru získat jaderné zbraně. Tento neúspěch stál americké daňové poplatníky další miliardy dolarů zahraniční pomoci a v roce 2008 došlo jednak k odstranění Severní Koreje jako státního sponzora terorismu, a navíc splnění amerického závazku odstranit všechny své jaderné zbraně z Korejského poloostrova. Americké závazky byly stoprocentně splněny.

Druhou stranou nebylo dodrženo NIC. Dvacet pět roků - čtvrt století - s velkými výdaji promrháno s takovým zahraničním partnerem. Kimův režim naopak zmnohonásobil své riskantní choutky. Rex Tillerson, Trumpem pověřený rezortem americké zahraniční politiky, ve svých proslovech v Radě bezpečnosti zdůrazňoval nebezpečné riskantní počínání nezodpovědných fanatiků, jakož i realitu, že „business as usual is not an option“. Smluvní závazky platí pro každou podepsanou stranu. V roce 2016 Severní Korea odpálila 20 balistických raket ve vzdoru k zákazu rezoluce Rady bezpečnosti OSN.

Zatímco Barack Hussein Obama dával přednost „politice strategické trpělivosti“ (strategic patience), Trump se snaží prosazovat jak vůči Číně, tak k Severní Koreji postoj

strategic impatience. Jak už svědčí jeho temperamentu, ve svým veřejných proslovech, rovněž adresovaných korejským odpůrcům, libujícím si ve svém rozhodnutí Ameriku, jakkoliv dřív tolik štědrou, totálně zničit. Trump jim nikoliv způsobem svého prezidentskeho předchůdce opakovaně odpověděl hrůzným rozhodnutím fury, fire, power.

Jeho orální temperament již ostře odsoudili představitelé opozice, jako například vlivná kalifornská senátorka Feinsteinová. I značné množství dalších kritiků doporučuje diplomatické řešení, jímž ale již nelze úspěšně vydírat - dost je dost. Zřetelnější je ministr národní obrany James Mattis, profesionální voják s mnoha zásluhami, ve svém sdělení rudému tlouštíkovi Kimovi, že příliš si s ohněm zahrává na cestě k zániku nynějšího vládního režimu.

Nynější americká velvyslankyně Nikky Haley v OSN, indického původu a dřívější guvernér ve státu Jižní Karolina (2011-2017), si ve svém novém prostředí úspěšně počíná a v Radě bezpečnosti se jí začátkem tohoto srpna podařilo prosadit rezoluci proti severokorejskému počínání se sklonem k jaderným iniciativám, jednomyslně všemi patnácti hlasy, tedy včetně Ruska a Číny, zpravidla v nejlepším případě se hlasování zdrživší.

Na resoluci již zareagoval rudý tlouštík s divně ostřihanou hlavou, s hrozbou odpálit čtyři rakety na ostrov Guam, americký to majetek, jehož odhadovaný počet 200.000 obyvatel, s dvěma vojenskými bázemi, kam právě přibylo 6.000 nijak změkčených marines - příslušníků námořní pěchoty, jejichž otcové a dědové si mnoho útrap zažili, pokud je vůbec přežili za druhé světové války, od Guadalcanalu po Ivo Jimu a Okinawu. (K velmi krvavém utkání došlo například též na ostrovech v Západních Karolinách, tam v nynější republice Palau, americkou velvyslankyní je má bývalá studentka mezinárodního práva, o čemž jsem se už v našem NP jednou zmínil, a proto se teď omlouvám.) Na Guamu jsem byl dvakrát.

Tam rozhodně je nyní méně obav, než je v Soulu, mohutné metropoli (obyvatel 25 milionů) v Jižní Koreji s aspoň stonásobně vyšší životní úrovní, než jaká převládá v severním sousedství, tam vědecký komunismus údajně budující. Tamější velitelství oznámilo světu, že k výstřelu je připraveno tisíc kanonů zasáhnout a pořádně zdevastovat ono konkurenční kapitalistické centrum. Vzdálenost to je nepatrná, asi tak jako při nepravděpodobné střelbě z Prahy na Plzeň nebo opačně.

Pchjongjang (hlavní město Severu, takto je slabikuje Academia, Slovník spisovné češtiny) v těchto dnech světu oznámil, že se jeho vědcům podařil kýžený výkon, totiž

zhotovení zmenšené nukleární nálože do rakety, s destruktivní kapacitou právě takovou, jaká postihla Nagasaki (nuclear warhead with a yield of about 20 kilotonnes).

Ostatní svět určitě nezahálí ve snaze docílit obranná opatření, aby nepřátelskou raketu (ICBM) zasáhla a zničila co nejdřív, pokud možno před jejím odpálením. Tento americký systém, znám písmeny THAAD (Terminal High Altitude Area Defense), jako první byl instalován a do provozu uveden na Aljašce, nyní je již připraven k použití nejen v Jižní Koreji. Západní špionážní agentury už věří, že Kimovi se podařil obávaný pokrok,, totiž miniaturized its nuclear warheads, aby se vešly do ICBM raket, a že už má k dispozici 60 nukleárních zbraní.

Z televize jsme se již seznámili s mapami odhadujícími časovou vzdálenost od místa odstřelu rakety, kterou se systému THAAD nepodařilo zneškodnit: dolet se smrtelnou náloží nutno počítat na pouhé minuty: Havaj - 20, Los Angeles - 30, New York - 36 až 38 minut.

Ovšem tím nejlepším řešením bude, když k takovému střetu nikdy nedojde. Tak jak tomu bylo za studené války, když obě strany si byly vědomy katastrofálních důsledků a respektovaly onu hrůznou alternativu vzájemného zničení (mutual destruction). S výjimkou některých mohamedánů a podobných fanatiků nikdo z nás přece do hrobu nemíní pospíchat.

Diplomatické vyjednávání s nynějším vládnoucím Kimem lze nejspíš pokládat za neuskutečnitelnou zbytečnost. S pominutím vítaných, ale málo realistických alternativ (puč, převrat, potřebné zavraždění), nejpraktičtějším řešením by byl zásah Číny, aby přiměla tohoto Kima aspoň k částečnému rozumu. Však Čína je zdrojem 80 procent všeho tamějšího zahraničního obchodu, je dodavatelem energie, pohonných hmot, mnohých dalších nezbytností.

To by se snad povést mohlo.

- - -

Severní Korea je stát bez autentických spojenců. Oficielně je to stát komunismus budující, zatvrzele stalinistický, ale ve skutečnosti nelze přehlédnout dosažitelný politický posun směrem až k praktické dohodě s režimy islámskými, džihadistickými.

Už značně se vyvíjí spolupráce stalinské Koreje s mohamedánským Íránem, po totální nukleární znalosti bažícím. Kim má mnohé smrtelné zboží na prodej. I jiní zájemci se ozývají.

Každopádně, nic lahodného očekávat nelze.

KONEC