SVĚT: Nejznepokojivější ohrožení mezinárodního řádu
To, že se mezinárodní řád, tedy systém, který funguje vlastně od konce druhé světové války, pomalu rozpadá a že po pádu Sovětského svazu se rozpadá i Západ není nic nového. I když se tzv. pokrokoví intelektuálové v EU a s nimi celá ta parta, co současně vládne v Česku a ovládá média, snaží předstírat, že naše skvělá budoucnost je jistá. Výrok generála Pavla o tom, že euro a tím pádem i EU jsou naším neodolatelným cílem, je intelektuálně stejně silný a reálný, jako bylo komunistické heslo, že proletáři všech zemí se spojí a „zítra se bude tančit všude, až naše vítězné vlajky rudé na stožáry světa vyletí“. Přitom se Evropa zmítá v krizi, Green Deal se ukázal jako naprosté šílenství, válka na Ukrajině stále trvá, aniž by bylo jasné, jakou má Západ představu o jejím ukončení, a pogrom, který uspořádal Hamás na izraelském území v tzv. „osadách“, oživuje latentní nebo světem přehlížené ideologické války, v kterých je zamotán islám.
Zaměstnancům ministerstva vnitra a skupinám, které sledují „nepřátelské a rozvratné informace“ předem sděluji, že budu citovat význačného amerického novináře a publicistu, Fareeda Rafiqa Zakariu, pracujícího například pro Timesy, který nedávno v časopise Foregin Affairs tedy „zahraniční styky“ (míněno zahraniční styky USA) napsal: „Nejznepokojivější ohrožení mezinárodního řádu založeného na pravidlech nepřichází z Číny, Ruska a Íránu, přichází ze Spojených států.“ A dodává: „Pokud se Amerika začne stahovat do sebe, vzroste v každé ze tří zmíněných oblastí chaos a napětí. Rok 2024 se může stát rokem, kdy odpudivé, polarizované politické poměry na Kapitolu nakonec určí podobu světa, v němž budeme žít po celá následující desetiletí.“ (Konec citace.)
V některých českých médiích, již vychází články a úvahy o tom, jak jsme se do toho maléru, v kterém jsme, dostali. A co bude dál, když USA prostě Ukrajinu odepíší, protože politickým silám ve Washingtonu, jak se zdá, začíná tento konflikt přerůstat přes hlavu. Evropa sama se zmítá v ideologickém blouznění a nová nastupující evropská generace se čím dál tím víc začíná podobat nastupujícím generacím před cca 100 a 120 lety, a to v Rusku a potom Německu. Obě tato hnutí vyrostla v systému, který se nebyl schopen změnit a v kterém političtí fanatici dokázali vyvolat masivní revoluční hnutí, které tvrdilo, že zlepší a zachrání svět. A výsledkem byly desítky milionů mrtvých. Dnes k takovým hnutím můžeme počítat obdivovatele green dealu, genderistky, mládež neschopnou rozpoznat rozdíl mezi Izraelem a Hamásem.
Při hledání řešení a při možných předpovědích dalšího vývoje se můžeme opřít o některé historické skutečnosti. Spojené státy od svého vzniku zásadně ovlivňují situaci v Evropě. Už v minulosti se bohužel evropské státy v některých otázkách ukazovaly jako neschopné a jejich vlády zbabělé. Například v dobách, kdy muslimští piráti a otrokáři běžně přepadali jižní pobřeží Evropy a lovili tam otroky, v letech 1780 až 1805, a tak svojí činností blokovali obchodní výměnu mezi středozemními zeměmi a USA. Evropa si s nimi nevěděla rady. Pak se do věci vložily USA a muslimští piráti a otrokáři byli zlikvidováni americkým námořnictvem krátce po roce 1800. (To, co dnes předvádí na přístupu k Suezskému průplavu Hutiové s podporou šíitů, není tedy nic nového). Americké námořnictvo pod vedením komodora Stephena Decatura a lodí USS New York, USS Argus a USS Enterprise věc vyřešilo tak, že prostě nemilosrdně zaútočilo na místní muslimské vládce. A ukončilo tak několik století trvající otrokářského útoky muslimů na evropské obyvatelstvo.
Bez amerického námořnictva, které islámské severoafrické piráty na začátku 19 století vyhladilo, by žádný hospodářský rozkvět euroamerické civilizace nenastal. Jak jsme na tom dnes?
V současné době americké námořnictvo, které se přemístilo do Středozemního moře jako obrovská záložní vojenská síla ve prospěch Izraele a jako hrozba fanatickým muslimům před rozpoutáním války na Středním východě couvá. Před pár dny oznámila vláda USA, že největší letadlová loď USS Gerald R. Ford, odplouvá do amerického přístavu. Islamisté celého světa si to celkem správně vykládají tak, že Spojené státy couvají od podpory Izraele. Ať se to Evropě líbí nebo ne, prakticky to znamená, že couvají i od pomoci celé Evropě, která trpí islámskou invazí a jejíž některé oblasti jsou již plně islamizované.
Tím se dostáváme také k otázce Ukrajiny. Doufám, že nemusím starším čtenářům připomínat (u absolventů dnešního školství si nejsem jist), že nebýt USA v první a druhé světové válce, tak by dnešní Evropská Unie a velká část jejích států vůbec neexistovala. Byl by „Groß Deutschland“. Také pozemní války v Evropě vyřešily svojí silou a vahou USA. Jejich malé politické ochabnutí v letech 1938 až 1941 skončilo tím, že komunistická diktatura ovládla celou střední Evropu. Co bude tedy dnes?
Politický rozvrat a studená válka uvnitř Ameriky Evropě vůbec nezaručuje, že Ukrajině budou USA nadále v konfliktu s Ruskem pomáhat. Evropa má bohužel nějak v podvědomí představu, že Američané, tak jako při první a druhé světové válce, nakonec přijdou a válku v Evropě ukončí. To možná platilo ještě někdy v 90. letech, ale po změně paradigmatu americké zahraniční politiky to už zdaleka neplatí – potom co USA utekly ze Súdánu, pomohly rozvrátit Irák a pak vycouvaly, co nedokázaly zvládnout nikoliv občanskou ale zvenčí vyprovokovanou válku v Sýrii a nechaly si jen pár posádek kolem strategických míst, hlavně naftových vrtů a rozvodů, zatímco co klidně nechaly vyvraždit své vlastní velvyslanectví islámskými fanatiky v Libyi . A nakonec utekly z Afghánistánu, doslova jako uličníci, aniž by to jejich místní i západní spojenci předem věděli. Z tohoto hlediska je typické, že jednání s Tálibánem započalo za prezidenta Trumpa a stažení – tedy úprk a zanechání veškeré výzbroje a většiny místních spojenců Talibáncům, dokonala Bidenova vláda. Takže ať vyhraje příští volby kdokoliv, je nutné počítat s tím, že pokud se Spojené státy uzavřou do sebe, pokud tam vypukne skutečná občanská válka (možná jen na některých místech) mezi tzv. liberálními demokraty a běžným bílým americkým občanstvem, do které se jistě zamotají agresivní tzv. afroamerické skupiny, které jsou odshora až dolů antisemitské, i ty bělošské, nepřátelské vůči „latinoamericanos“ a také vůči všem Asiatům, nebude mít nová americká vláda ani čas ani sílu angažovat se nějak na Ukrajině a v Evropě.
Nikdo neví, jaký má Putin plán a nikdo neví, jaká se vedou zákulisní jednání mezi USA a Ruskem. Můžeme si jenom přát, aby to nedopadlo jako v Afghánistánu, a že kdyby ano, že Německo, jako hlava Unie, bude mít dostatek síly, aby udrželo hranice Pobaltí – Polsko – Slovensko – Rumunsko (včetně Maďarska?), což však není jisté.
Je podle mě naprosto jasné, že Fareed Zakaria, novinář a politický komentátor, o jehož myšlenky se v tomto článku opírám, Američan indického původu, patří k těm, kteří hodnotí věci nejen ze „správného pokrokového hlediska“. Neboť je, ať chce nebo nechce, také formován pohledem kultury, z které vzešel. Tím je nám bližší. Místo kličkujícího rádoby „politologického hlediska“, konstatuje, že v krátké době určí podobu světa, a tedy i nás a naše postavení, politické síly ve Washingtonu. Vliv Evropy obecně a Česka bude jen nepřímý. Ale doufejme, či spíše se modleme, aby některý z našich politiků měl na další děje podobný vliv jako T. G. Masaryk, který umožnil českému národu se vrátit do dějin, a Beneš, ve zdánlivě bezvýchodné situaci obnovil Československo, z čehož dodnes žijeme.
Co se týče nás jako státu, velký vliv na to, kde budeme a co budeme po stažení USA z Evropy a skončení války na Ukrajině, bude mít tradiční rusko-německá „Hassliebe“. Tedy „nenávistná láska“, kterou tyto lokální mocnosti pěstují, včetně dělení a okupování středoevropských států a národů již po staletí.
_____________________________________________________________
A o bitvách a válce na Ukrajině, v jedné z mnoha válek, v kterých tam byli a jsou Češi osobně zainteresováni (1914-1920) si můžete přečíst v knize „Život, boj a smrt: Češi a Slováci pod sedmi vlajkami 1914-1920“. Třeba jak vypadá takový boj v době, kdy Ukrajinu svírá dvacetistupňový mráz, jako právě dnes. Z deníku dělostřelce Karla Petrácha: …2. únor 1915, Ukrajina/Csontos/vesnice u Potoka (Roztoka): „…jdeme pěšinkou v lese. Leží zde mrtvoly německých vojáků. Byli zraněni lehce, ale jak je nesli na nosítkách zmrzli…“ objednat knihu si můžete na https://www.dobreknihkupectvi.cz/zivot--boj-a-smrt/