Zaskočeni – takoví jsme byli, když to řachlo v Tunisu a vylítlo do vzduchu v Káhiře. Experti to opět zaspali. Ne nadarmo říkal supermozek Leo Strauss, že politologie není žádná věda, a proto by se neměla plést do předpovídání. Celý debakl politiky Jimmyho Cartera vůči Íránu v roce 1979 byl založen na chybné situační analýze CIA, podle níž pro revoluci v zemi „nebyly žádné předpoklady“. Zpětně nám znalci vysvětlují, že hnacím motorem dnešních lidových povstání je nesnesitelná bída a že tam, kde chleba je málo, ale počítačů habaděj, zákonitě nastává výbuch nespokojenosti.

Takové vysvětlení může stačit jen hodně nenáročným. Ani Egypt, natož Tunis, nepatří k nejchudším v regionu. Roční příjem průměrného Tunisana těsně pod deseti tisíci dolarů je rozhodně větší než ony často zmiňované dva dolary za den. Pod hranicí bídy žije v Tunisu maximálně osm procent lidí, v Egyptě až ke 20 procentům, což je stále dobře srovnatelné s americkými dvanácti procenty. Nezaměstnanost je relativně vysoká – v obou zemích kolem deseti procent –, avšak vyděsit to může jen někoho, kdo nic neslyšel o nezaměstnanosti v EU. Při vší nuzotě čerstvě upečená chlebová placka stojí v Káhiře 20 českých haléřů, za korunu se dá přežít den. Jinými slovy, při posuzování motivů, které vyhnaly Egypťany do ulic, s obvyklou sadou společenských neřestí, jako jsou korupce, chudoba či zkostnatělost politického systému nevystačíme.

V případě Egypta roli roznětky hrála i jiná důležitá psychologická motivace: degradace úlohy Egypta ve světě. Zvlášť vzdělanci se nemohli smířit s tím, že z uznávaného vůdce arabského světa, jehož názoru si všichni považovali, degradoval Egypt za Mubaraka v nástroj osobního obohacení. Celý politický systém, policie a bezpečnostní aparát přitom plnily jeden jediný úkol – konzervovat stav věcí.

Důležitost Egypta pro region je nedocenitelná. Je to nejlidnatější arabská země. Egypt vždy byl a zůstává intelektuálním a kulturním centrem arabského světa. Kontroluje Suezský průplav, kriticky důležitou dopravní tepnu. Základem celého blízkovýchodního mírového procesu jsou egyptsko-izraelské mírové dohody, bez nichž na stabilitu v regionu můžeme klidně zapomenout. Země na Nilu je nakonec jedním z hlavních spojenců Washingtonu ve válce proti teroru a po Izraeli druhým příjemcem americké pomoci. Západ prostě nemůže připustit, aby se k moci v takové zemi dostala nahodilá a nejspíše nepřátelská síla. A přece připouští, a dokonce jí klestí cestu svou rozpačitou, bezradnou reakcí smutně připomínající americkou zaslepenost v době íránské revoluce roku 1979.

Dnes jako tehdy za prohlášeními o nutnosti demokratických reforem se skrývá neschopnost pochopit, že okamžik pozitivních společenských změn byl beznadějně promeškán a volba, o kterou jde v káhirských ulicích, už není volbou mezi autokratickou stabilitou a pluralitní demokracií. Snad to ještě bylo možné v roce 2005, kdy George Bush a jeho ministryně zahraničí Condoleezza Riceová podnikli zoufalý pokus o oslovení egyptské občanské společnosti. Leč byli vzápětí obviněni z demokratické naivity reálpolitickým křídlem Bílého domu. Po volebním vítězství teroristů z Hamásu v pásmu Gazy takové gesto mohlo skutečně zavánět modrookou naivitou, o to blazeovaněji však vypadá současné Obamovo volání po umírněnosti a reformách. Je kuriózní pozorovat, jak Mohamed el-Baradej neohroženě kritizuje Spojené státy kvůli podpoře arabských diktátorů (právě zrazovaných ve velkém a v detailu) – byl to on, kdo spolu se zbytkem establishmentu OSN v roce 2005 bičoval Bushe za zasahování do vnitřních záležitostí arabských států.

Revoluce, jak známo, dělají idealisté, leč jejich ovoce obvykle sklízí padouši. Ať už to budou „muslimští bratři“ či jiná obskurní síla, kdo ovládne Egypt, jeho hospodářské a sociální problémy vyřešit nedokážou, jako to nedokázali nikde. Nová, nejspíše teokratická diktatura kanalizuje přetlakovou energii stále mladšího a přemnoženého obyvatelstva osvědčeným způsobem – do boje s vnějším nepřítelem. Region, který se hemží nevyřešenými konflikty a územními spory, k tomu skýtá bezpočet příležitostí. Dokáže Západ přetavit tuto zkušenost v poučenější a mužnější postoj, anebo se nenechá ničím vyrušit ze sladké předsmrtné letargie? To je, oč tu běží.

Týdeník EURO 6/2011

Autor je publicista