28.3.2024 | Svátek má Soňa


SVĚT: Negramoti, naučte se číst

7.6.2017

Trump je hromdopolice, ale je gramotný. Proč hromdopolice? Pro jeho citlivý, diplomatický a uvážlivý postoj proti terorismu. Nejprve ho dal do jednoznačné souvislosti s islámem a chtěl zakázat vstup všem lidem s pasy z určitých muslimských zemí do Spojených států (včetně spolupracovníků amerických zpravodajských a bezpečnostních agentur, v dnešní době klíčově důležitých). To mu soudy musely zatrhnout, protože mu nikdo zřejmě ještě nevysvětlil (nebo se mu to nepovedlo), že rozdíl mezi islámem a islamismem je asi jako mezi křesťanstvím a inkvizicí, a že nejvíc obětí islamistického terorismu jsou právě muslimové.

Trump se pak vypravil do světa a někdo ho nad oceánem asi vyměnil, protože francouzskému prezidentovi Macronovi řekl, že byl jeho favoritem. Pak se z této rány o druhou zeď vzpamatoval a zaujal k islámu a islamismu přístup zase velmi podobný své skutečné francouzské favoritce Marine Le Pen, ve smyslu, že je třeba spolupráce se všemi muslimy proti islamistickému terorismu. Kéž by pánbu dal jeho mysli v této stabilizované pozici alespoň chvíli setrvat!

Potřeboval by to, protože to hned zase popletl a jel o boji proti terorismu mluvit do Mekky teroristů, do Saúdské Arábie. Ti inteligentní z Trumpových spolupracovníků jsou zřejmě cíleně decimováni, a tak mu asi už nemá kdo vysvětlit, že islamismus bují ze sunnitského, nikoliv ze šíitského islámu. No, snad mu to další křísnutí o zeď pomůže, že se jeho mysl rozjasní. Někdo se učí učením, někdo otloukáním. Díky bohu, že se učí, ale nemusel by tím trpět celý svět. Trump by si měl za poradce místo těch různých mediálně kreativních figurek vzít ex-špióna Roberta Baera, který by mu vysvětlil, že jde-li někomu o mír, snaží se domluvit s Íránem. Moudrý vládce se pozná podle toho, že se neobklopuje lokajíčky, a že systémově chce být první, kdo uslyší přesné a věrohodné, především však špatné zprávy.

Sebekritická vsuvka

V této chvíli si připadám jako Trump narážející učenlivě do zdi – vždyť za kolik by asi mohl Trump přivézt zbrojní objednávky ze škrceného Íránu? Taky za tolik, jako od Saúdů? Aha! Jenže, co se stane, když ta šílená množství zbraní Spojené státy dodají na Blízký východ? Zvýší se tím bezpečnost Izraele a upevní se tím světový mír? Samozřejmě, že ne! Nejde o stabilizaci Blízkého východu, blbečku! říkám si. Jde o jeho destabilizaci, základní to americký exportní artikl, jak prorocky odhalil George Friedman. K tomu dodal, že minulost, přítomnost i budoucnost Spojených států spočívá ve válkách. (Napsal to stylem Niccolo Machiavelliho, nikoliv, že by si to přál, bráním ho před nejapnými kritikami, napsal to prostě, jak to je.)

S americkým postojem proti terorismu je to asi tak, jako v tom vtipu o mladém právníkovi, který se přiženil do rodiny slavného advokáta, který mu jako svatební dar předal obrovskou, dlouho se táhnoucí, mediálně sledovanou kauzu. Zanedlouho tchán potkal svého zeťáčka, an k němu běžel a nadšeně hýkal: „Papá, papínku, já jsem ten soud konečně vyhrál!“ A starému právníkovi se oči vykloubily k nebesům, zalomil rukama a zabědoval: „Bože můj, to je ale nébich! Vždyť ho ten případ mohl ještě tolik let dobře živit!“

Ano, americkým snem není porazit nějaké teroristy, ale bojovat s nimi (a zbrojit). Budou-li ale teroristé na poražení, pomohou jim trochu. Mají přece společného nepřítele, a tak je budou sunout a strkat z té Sýrie směrem k jižní ruské hranici. Přesně tak, jak prorocky psal George Friedman. Aby Rusové museli posilovat svá pozemní vojska, a nemohli konkurovat na oceánech a v kosmu. Cynicky pragmatická úvaha.

Je nějaká protihra?

Možná jediným způsobem, jak z tohoto sebedestruktivního směru vybočit, je kupodivu německá odpověď na americké vydírání, aby všechny státy dávaly dvě procenta HDP na obranu (a utrácely je za americké zbraně). Němci totiž připočítávají k nákladům na zbrojení i náklady na pomoc v ohrožených zemích, protože slouží jako prevence. Ba, ještě spíše naopak – nejprve by se měla stabilizovat situace v krizových regionech, a pak teprve dávat na zbrojení. Takto strukturovaně vynaložené prostředky by znamenaly mnohem větší efektivitu při skutečném zajišťování obrany... – pouze vojenskoprůmyslový komplex by řval, pochopitelně.

Jen ať řve – zdůrazní se tak alespoň zásadní důležitost otázky, nakolik souvisí výdaje na zbrojení s reálným zvýšením bezpečnosti země. V této konstelaci – kdy se exportuje množství zbraní do vzdálených regionů, které se jejich používáním destabilizují, čímž se zdvihají uprchlické masy, které nelze zastavit ani sebevětším zbrojením – totiž tato rovnice vychází totálně negativně!

A přezkoušet, zda a jak souvisí reálně vynaložené prostředky státního rozpočtu s fiktivním zvyšováním bezpečnosti států NATO proti fiktivnímu ruskému nebezpečí, to dost dobře nelze, protože to celé je mimo realitu. Pouze hrozí, že si jednou strašně nabijeme hubu.

Vnitroamerická studená válka

Trump lavíruje, a stejně upřímně, jako hovořil k Macronovi, vypouští i výroky o tom, že ruská hrozba je stejná, jako ta islamistická. Kdyby měl opravdu koule, řekl by, že ruská hrozba je potenciálně stokrát větší než ta islamistická, jenže jako riziko je limitně nulová, přes všechny snahy placených propagandistů. Rusko navíc nabízí spojenectví proti islamistickému terorismu. Trump – a to je velká hrozba světové stabilitě! – bojuje svou největší bitvu na domácí půdě, proti studenoválečnickým zombie, kteří se kdysi sotva naučili azbuku a tak nechtějí měnit nepřítele, protože učit se další abecedy, to je asi už nad jejich schopnosti. Proti Trumpovi jsou používány nejprimitivnější způsoby (třeba udání z „neamerické činnosti“), jak z arzenálu mccarthismu, jedné z nejtemnějších fází amerických dějin.

Ono to všechno vlastně asi souvisí i s tím, že kdyby Spojené státy s Ruskem vytvořily protiteroristickou koalici, hrozilo by nebezpečí, že by byl teroristickým organizacím reálně zatržen típec. Dlouho by pak trvalo, než by náhončí vojenskoprůmyslového komplexu vymysleli další přesvědčivý důvod ke zbrojení. Navíc by se ukázalo, že spolupráce s Ruskem může být velmi účinná a prospěšná. Pro mnoho kruhů jistě katastrofický scénář!

Negramotnost není jen naše ostuda (mýty kolem článku 5)

Teď tedy něco veselejšího. Jde o proslulý pátý článek Washingtonské smlouvy, který si mnoho politiků a novinářů v poslední době bralo do huby, aniž by tušilo, v čem je pointa. Jde o problém, o němž dlouhé roky hovoří Miroslav Polreich, takže se v jeho jménu pusťme do díla. Nejprve si připomeňme oficiální překlad článku 5, jak ho má na svých stránkách natoaktual.cz, včetně chyb:

Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojdeli k takovémuto ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněna v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“

A teď si uveďme, jak o článku 5 referovali někteří opinionmakeři.

„Čeká se a zvlášť pobaltské země to budou čekat, že [Trump] nahlas řekne, že Amerika stojí za článkem 5 Washingtonské smlouvy, který zaručuje pokud se jeden stát stane terčem útoku, tak ostatní mu jdou na pomoc.“ – „Právě v tuto chvíli probíhá pracovní večeře lídrů, takže si budeme muset počkat, jestli z toho, z ní uniknou nějaké detaily, abychom mohli zjistit, zda nakonec americký prezident Donald Trump ujistil, že ten článek 5 tedy platí a že Amerika bude připravená v případě útoku na jakýkoliv členský stát NATO zasáhnout a přijít na pomoc.“ – „Tady v Bruselu mnozí čekali na jediné. Až americký prezident osobně ujistí, nejen skrz své ministry zahraničí a obrany, že Amerika je připravená chránit jakýkoliv členský stát NATO, pokud by se stal obětí útoku. To zaručuje článek 5 zakládající Washingtonské smlouvy.“ – „Někteří přijeli s tím, že doufali, jak od prezidenta Trumpa uslyší větu, že Amerika plně stojí za závazkem ve washingtonské smlouvě. To znamená článku pět o společné obraně, tedy že přispěchá na pomoc té členské zemi NATO, která by byla napadená.“ (Bohumil Vostal, zpravodaj ČT)

„Té obrovské debatě o NATO a o vztahu Spojených států k alianci, pod vedením prezidenta Trumpa, čekali mnozí na to, jestli tam bude explicitně jmenovat článek 5 a potvrdí ten závazek Spojených států... V projevu, který tolik lidí očekávalo a hledalo spoustu významů mezi řádky, kdy po tomhle tom projevu musí nastoupit mluvčí Bílého domu a ministr zahraničí... a museli potvrdit to, že Spojené státy samozřejmě ctí onen závazek vůči článku 5. Ale z úst Donalda Trumpa jsme to, i přes mnohá očekávání těch, kteří tam to přímo pozorovali a slyšeli a poslouchali, neslyšeli.“ (Martin Řezníček, redaktor ČT)

„Prezident Trump je první americký prezident od vzniku NATO, který výslovně nepodpořil článek 5,“ napsal Thomas Wright z washingtonského think-tanku Brookings Institution.

„Článek pět smlouvy o NATO uznává i americký prezident, alespoň to tedy prohlásil jeho ministr zahraničí Tillerson v letadle cestou na summit Severoatlantické aliance v Bruselu. Článek pět, připomínám, mluví o tom, že útok na jednoho člena aliance je útokem na všechny. A Trump ještě jako prezidentský kandidát mluvil o tom, že by Spojené státy pod jeho prezidentstvím taky třeba nemusely přijít na pomoc tomu, kdo na obranu neplatí dost.“ (Daniel Takáč, moderátor ČT)

Podle amerického ministra zahraničí Rexe Tillersona Trump podporuje splnění článku pět Washingtonské smlouvy, který garantuje, že napadené zemi přijdou ostatní členské země na pomoc. (ČT24)

Polreicha na vás!

Shrnuto sečteno, očekávání, že při večeři Trump něco utrousí, se pohybovalo od blábolení o „závazku přispěchat na pomoc“ až po realistickou „připravenost pomoci“. Vzpomeňme znovu na mentora Polreicha, který doslova zuří, když někdo mluví v souvislosti s článkem 5 o „závazku“. Polreich ze své dlouholeté diplomatické praxe ovládá záludnosti mezinárodněprávní anglické terminologie, takže ex cathedra podává, že jediný závazek Washingtonské smlouvy obsahuje článek 1:

Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.“

Toto je ale úplně jiná písnička! Tady se neválčí, ale naopak, všechny členské státy NATO, včetně Polska a Pobaltí, se zavazují (undertake) urovnávat veškeré mezinárodní smlouvy mírovou cestou, dokonce i bez chřestění zbraněmi! Toto je jediný závazek, který vyplývá z členství v NATO i pro Českou republiku.

V článku 5 se státy pouze dohodly (agree), že budou považovat napadení jednoho za napadení všech, ale to Trump nikdy nezpochybnil. Čertovo kopýtko je v tom, že někteří demagogové z tohoto automaticky vyvozují „povinnost“ přijít napadenému státu vojensky na pomoc. To ale v onom článku vůbec není, to je lež! Článek praví, že státy se v tom případě zváží, co udělají. Včetně použití vojenské síly – tato formulace ale znamená, že použití vojenské síly opravdu není tím, co by leželo prvního na stole, což je přesně v souladu s článkem 1!

Trump je na rozdíl od těchto přičinlivých ohýbačů výkladu Washingtonské smlouvy gramotný a do žádných demagogických výkladů se nepustil. Naopak upozornil, že americkou vojenskou pomoc z článku 5 prostě nelze automaticky vyvodit. Protože ví, že Spojené státy se nemohou beze všeho zavázat k nějaké vojenské pomoci. Kdyby se začaly prát dva členské státy NATO, třeba Řecko s Tureckem, nebo kdyby nás Polsko znovu napadlo, jako v roce 1939, komu by přišly Spojené státy na pomoc?

Udělá se Evropa pro sebe?

Kdoví, co všechno se kancléřce Merkelové honí hlavou. Možná jí došlo, že by se světu velmi ulevilo, kdyby se každý začal starat tak trochu více sám o sebe. Méně „humanitárních bombardování“, méně hájení svých „oprávněných zájmů“ až na druhém konci světa! Možná ji trápí, co všechno NSA ví z telefonních rozhovorů, když ji americká NSA poslouchala jako malou nezbednici. Možná si myslí, že Německo je už osvobozené dost, a že by se Američané konečně mohli zvednout a jít domů. Možná jí napadlo, že by Německo nemuselo hrát vůči Rusku toho zlého četníka, zatímco americko–ruský obchod roste. Možná jí konečně došlo, že si nechává zbytečně nadávat za ty uprchlíky, které slíbila zpacifikovat, když se zvedli z Asie poté, co tam Američané hájili své uhlovodíkové zájmy. Prostě že by si Američané ten bordel po sobě mohli začít uklízet sami.

Byl by to možná odvážný krok, kdyby se Evropa konečně „udělala pro sebe“, ale zase ne tolik. Rozhodně by to bylo důstojnější, než se předhánět v devótnosti při řežbě o místo u amerického cecíku. (K tomu stačí připomenout opovržlivé americké komentáře na adresu těch patolízalů. Mnoho lze vyčíst z WikiLeaks, jak americký diplomatický personál v Praze s despektem hodnotí české úředníky, aktivně přinášející i utajené české materiály. Nemůžeme být dobrými spojenci, uvědomují si ti normální z Američanů, protože podobně se vlísávali donedávna do ruské přízně.)

Proti novému vykročení Evropy není argumentováno reálnými analytickými závěry, ale vlastně jen dočista mechanicky starými hrozbami, minulými válkami. Žádná válka ale nikdy nekopírovala tu předchozí – to jen zdejší strašpytlové až kolaboranti mechanicky omílají nějaké vzorce z minulosti, aniž by chápali, že historie se neopakuje, ale že se rýmuje, jak kdysi pěkně řekl Jack Matlock.

Autor je bezpečnostní analytik a bývalý pracovník BIS

PL, 3.6.2017