SVĚT: Neblahé výsledky vlastním přičiněním
V proslovu k zákonodárcům v Turecku ujišťoval takto: „Vyjadřujeme své hluboké ocenění pro islámskou víru, která po dobu mnohých století přispěla k utváření světa – včetně mé vlastní země.“ Ano, islamisté zejména 11. září 2001 poznamenali Ameriku značně.
Méně oslavná je podrobná zpráva OSN (UNDP – United Nations Development Program) o stavu a výkonu arabských států , jichž je 21 (či 22, se započítáním dosud neexistující nezávislé Palestiny). První takové vysvědčení bylo vydáno v roce 2002, páté, prozatím poslední, je z roku 2009. Závěr to je nelichotivý, depresivní až devastující:
„consistent record of failure“ - opakované neúspěchy, totální selhání, neochota či neschopnost obyvatelstvu dát svobodu, umožnit prosperitu, zaručit bezpečnost. Vesměs nevalné až ubohé výsledky v hospodářství, jeho produktivitě, v sociálním rozvoji, vzdělání, kultuře. Všechen průmyslový export arabských států dohromady je menší než pouhých Filipín s třetinou počtu obyvatelstva. V období 1980 – 2000, Saúdská Arábie, Egypt, Kuvajt, Spojené arabské emiráty (UAE), Sýrie, Jordánsko svým jménem zaregistrovaly všeho všudy 367 patentů. Maličký Izrael jich docílil dvacetkrát tolik – 7652.
Bídné vysvědčení nevystavili západní technokrati, ale skupina arabských profesionálů, akademiků. Týmu předsedal Nader Fergany, známý obhájce a prosazovatel demokracie v tamějším světě a rozhodně žádný slouha amerického imperialismu. Dokonce se značně nevřele vyjadřuje o nyní globálně tolik obdivovaném nástupci Bushe v Bílém domě, například svým často citovaným tvrzením, že „Američané jsou Mongolové 21. století a teď Barack Obama se snaží dát přijatelnou polevu na zašpiněný dort“ (...“to put the icing on this dirty cake“).
Způsob arabského vládnutí charakterizuje korupce, neprůhlednost, autoritářství ve všech vrstvách rozhodující hierarchie. Vlády se u moci drží kombinací útlaku, zastrašování a rovněž i kooptace, s neschopností využít tvořivé vitality svého lidu. Dotyčné režimy, ať monarchie či republiky, mají velmi podobnou strukturu: Na vrcholu jedna autoritativní postava, která má k dispozici početnou tajnou policii s rozsáhlou sítí informátorů (její rozsah v případě Egypta se odhaduje na dva miliony osob).
Významným nástrojem kontroly je též byrokracie – v Egyptě v mamutím počtu sedmi milionů a jejich hustota v UAE je údajně ještě důkladnější. Jsou též zdrojem tzv. patronage, pro než český ekvivalent „patronát“ nepostačí – spíš vyjadřuje nepotismus, strýčkování, poskytování jen nominálního, virtuálního zaměstnání – tzv. pretend-job – jako výnosného žlabu.
V mnohých případech je to též šaráda pseudo-demokracie, s bezzubým parlamentem, s opozičními stranami, připomínajícími naši někdejší Národní frontu, s loutkami v podobě ČSS, strany socialistů a ČSL, strany lidovců, jedna z nich kdysi s Paroubkem, jak si snad dodnes pamatuje. Druh „voleb“ s předem rozhodnutým výsledkem. (Stále například praktikováno v Maroku, ke islamisté mají dovoleno se voleb zúčastnit, aniž by ale někdy mohli, směli vyhrát.)
Arabští vládci jsou mistry, velmistry s dlouhodobou praxí svádět všechny vlastní nedostatky na vnější podvratné živly, na americký imperialismus a zejména na satanský vliv sionistů, na Izrael, jehož jménu se důsledně vyhýbají náhražkou „sionist entity“.
Nejeden komentátor charaterizuje Izrael jako „opium Arabů“, výtečnou výmluvu na vlastní četné nedostatky, vítanou záminku, proč odkládat akutně potřebné reformy.
- - -
Condoleezza Rice, tehdejší ministryně zahraničních věcí, v roce 2005, době Bushova prezidentství, v projevu v Kahíře přiznala, že Amerika po dobu šedesáti roků dávala přednost stabilitě na úkor demokracie, aniž bylo docíleno jedno či druhé.
Po útoku 11. září převládlo přesvědčení, že terorismu se daří kvůli nedostatku demokracie, a tedy bude v životním zájmu USA naléhat na autokratické režimy, aby se zdemokratizovaly. Taková transformace ovšem vyžaduje víc, než občasné uspořádání voleb. Potřebné je vzdělávání, tolerance, nezávislá justice, fungující media bez vládního náhubku. Jak příliš po takových změnách baží průměrní Arabové? Dosud dávají přednost setrvávající stagnaci před chaosem, který by změny mohly vyvolat.
Svobodné volby s možností uplatnit vůli lidu již dovedly vést k šeredným překvapením. V Alžírsku v roce 1991 se uskutečnil takový experiment, s výsledkem, že po prvním kole velmi svobodných voleb zvítězili islamisté, nepřátelé demokracie. Armáda zasáhla, zabránila volbám v druhém kole, se zákonosným dopadem vypuknuvší občanské války: trvala deset let, se ztrátou 200 000 životů. Ve stejně svobodném demokratickém utkání zvítězili extrémisté Hamasu v Gaze a Hizbolláh v Libanonu.
Nyní po fiasku Bushovy snahy prosazovat svobodu, Obama zdůrazňuje respekt pro suverenitu a počínání místních vládců.
- - -
Kdo jsou vlastně tihle Arabové? Otázka to téměř stejně jalová, jako požadavek definovat Evropany.
Arabové, ač převážně stoupenci islámu, nejsou jednotní nábožensky (Maronité – křesťanská verze v Libanonu, křesťanští Koptové v Egyptě) či etnicky (Berberové, Kurdové, Afričané, zejména v rozsáhlé části jižního Súdánu).
Nemají ani společnou řeč. Marokánec se bude arabsky domlouvat s Iráčanem s velkými potrížemi. Na mnohých místech se mluví víc francouzsky než arabsky.
Na rozdíl od Evropy a jejího přece jen se rozvíjejícího společenství, dosavadní arabské pokusy o různá spojování, aliance, končily dost žalostně. Unie UAR (Egypt se Sýrií) slavnostně uzavřená, vydržela jen tři roky. ACC (Arab Cooperation Council – Egypt, Irák, Jordánsko, Severní Jemen) vydržel jeden rok.
Pramálo efektivní je nadále jakž tak přetrvávající Arabská liga. Toliko organizuje vrcholná setkání potentátů, nezřídka končící se žlutovitými rozpory. Významné státy se někdy vůbec nezúčastní - v dubnu 2009 Saúdové odmítli přijet do Dohy v Katáru. Lze se dočíst tvzení, že tohle vlastně nejsou národy, ale „kmeny s vlajkou“.
K O N E C
Neoficiální stránky Oty Ulče
