Už delší dobu se v západní Evropě i v Americe vyhraňují dva geopolitické názory na řešení konfliktu na Ukrajině i na samou podstatu Ruska. Spor mezi politickým pragmatismem a idealismem je však hlubší. Jde totiž také o víru v poslání euroatlantické civilizace.

Od rozdělení Říše římské (330) a schizmatu (1053) existují dvě Evropy, dvě odlišné civilizace. Nešťastná Ukrajina rozkročená mezi Východem a Západem, které se nepodařilo vytvořit ani ve dvacátém století národní stát, se vynořila jako postkoloniální, nefunkční a bankrotující útvar v rozsáhlých hranicích svazové republiky. Za čtvrt století své existence ztratila více než čtvrtinu svých obyvatel a vymírá. Miliony emigrovaly do Ruska, miliony na Západ.

Teprve v konfliktu se svou oligarchií a v krvavém střetu s Ruskem nachází ukrajinská společnost svou národní i západní identitu. Proč ale Evropská unie a Američané slibovali Ukrajincům (tak jako kdysi Turecku) nesplnitelný vstup do Unie i neméně nesplnitelné členství v NATO (2008), ačkoli věděli, že vyvolají konflikt s nukleárním Ruskem a o žádnou bezpečnost ani hranice nešlo?

Odpověď je jednoduchá – Američany i Evropany pohání víra v jediný (nevyhnutelný) globální svět lidských práv, demokracie, svobodného trhu a jednotného finančního systému. Podléhají ale vlastnímu sebezbožnění. Proto Unie jako předvoj budoucího světa nezná hranice a ačkoli hlásá demokracii, zbavuje se zastupitelského státu (viz. konflikt s Řeckem).

Představa globální civilizace vychází paradoxně z abstraktní vlády věčných pravidel a je neslučitelná se svobodou. Dobře, že je nedokonalý svět heterogenní. Americký hegemon, jak nazvala imperiální demokracii Madeleine Albrightová, je možná vlídný (benign), ale neměl by být expanzivní a dostávat se do střetu s civilizací, která zdůrazňuje komunitu nad individuální svobody. Realistická geopolitika by měla stále platit. Zásahy v Afghánistánu, Iráku i Libyi jen tragicky přispěly k většímu chaosu a krveprolití.

A Rusko? Jistě upadající impérium. Na to, aby pozřelo celou Ukrajinu, nemá dost sil a možná ji časem i rozdělí. Podobně jako islám se však považuje za nadřazené západnímu amorálnímu liberalismu. Ruská společnost je něco jako mesianistická církev a Putin je jejím vězněm, nikoli naopak, jak si myslí naivní američtí liberálové. Samoděržaví či oligarchie by přežila jeho pád. Rusko nikdy nebylo národním státem a své satelity považuje za vysvobozené ve své vyšší civilizaci.

Souhlasit nemůžeme, ale proč přispívat k eskalaci, kde za nás budou umírat jiní.