Na Blízkém a Středním východě se odehrává nikoliv dobře sladěný koncert velmocí, nýbrž složitá polyfonie s mnoha nelibozvučnými zvuky. Hluk, který je vyluzován, čas od času překračuje meze snesitelnosti a kakofonie mnohým trhá uši. To je sice dlouhodobě známá a mezinárodně analyzovaná záležitost, jenže její vyřešení není v dohledu ani náhodou. Oproti uplynulým, protiválečně laděným desetiletím (krátce po Listopadu 1989 se za mír v regionu přimlouval i tehdy světově populární Václav Havel) už navíc o vážně míněném projektu normalizace vztahů mezi nábožensko-etnickými protivami v podstatě neuslyšíme.

Na jednom pólu stojí Stát Izrael. De facto etnická demokracie, vzniklá coby projekt zhmotnění sionistických ideálů (v "Zemi zaslíbené" přitom existují ultraortodoxní náboženské skupiny, jimž není kupodivu otčina vítaná). Ustavená najmě jako výslednice špatného svědomí vítězného světa po 2. světové válce, v níž hitlerismus málem evropské židovstvo zlikvidoval. Z malého státu, který měl být mimo jiné trojským koněm Sovětského svazu, se záhy stala hrdá regionální velmoc podporovaná globálním hráčem. Síla, jež nemá v regionu konkurenta. Snad krom sílícího šíitského Íránu, jehož nafoukaná expanzívnost plná antisionismu přerůstá řadě zainteresovaných přes hlavu.

Spojené státy se svými spojenci systematicky přemlouvají Rusy a Číňany, aby Peršanům neposkytovaly proti Západu tak okatou podporu, a neustále, byť nijak zvlášť účinně, hrají "hru na kuře". Tedy na zbabělce. S rykem vyrážejí proti Teheránu a čekají, zda uhne. Připomíná to dvousté devadesáté sedmé vážné varování, jelikož účinný branný útok není myslitelný. Samotnému Tel Avivu činí země, v níž elity vybízejí lid k opuštění řízeného přírůstku obyvatelstva, takové starosti (a to například skrze palestinské radikály nebo nedalekou nepřátelskou Sýrii), až bývá v rámci psychologické války srovnávána s Třetí říší. Vyhrožování inženýra Ahmadínežáda, v jehož zemi operují povstalecké skupiny a na nějž měl být právě spáchán/nespáchán atentát, že vymaže jadernými zbraněmi židovský stát z mapy, k tomu samozřejmě napomáhá.

Východní utrhačné krasořečnění Íránců se přenáší i do nečekaných oblastí. Vedle fanatického křiklouna v prezidentském úřadu se teď projevil i nejvyšší ajatolláh Chameneí, když vystupňoval obvyklé režimní výpady proti západní populární kultuře, když uvedl do nesouladu s koncepcí teokratické republiky veškerou hudbu. Jestli se proto Íránu poštěstí, jak plánuje, být roku 2019 čtvrtou entitou s vlastním kosmonautem, neuslyšíme z oběžné dráhy Mozarta, Vivaldiho nebo Čajkovského, a už vůbec ne hudbu sfér. Spíše první súru Koránu.

V krácené verzi publikováno v E15