Cenzura, která fakticky brání diskutovat řadu důležitých témat, už zasahuje nejen tvrdé neomarxistické jádro „liberálních demokratů“, ale i řadu soudných lidí, kteří se – více či méně vědomě – kontrolují, zda se nepouštějí do nepřijatelných oblastí nebo nehovoří s nepřijatelnými lidmi. V takovém prostředí se pak často stává, že přežívají mnohé nesmysly, které by mohly a měly být snadno vyvráceny a které se místo toho stávají obtížně zpochybnitelnými axiomy.

Jedna z takových mlčky přijímaných, nicméně nebezpečných myšlenkových chyb je tvrzení, že pokud odmítáme přijmout migranty (kolonisty, uprchlíky, dětské uprchlíky atd.), vyplývá z toho povinnost „pomáhat v místě“. Pokud někdo toto tvrzení používá jen jako pokryteckou výmluvu pro nicnedělání, je to ještě ten nejméně škodlivý případ. Jindy obnáší „pomoc v místě“ faktické placení vazalského poplatku.

Turecko je vojensky silnější než kterýkoliv evropský stát, má možnost zaplavit Evropu migranty a v nejvýznamnějším státě EU má miliony lidí schopných rychlé přeměny v turecké vojáky. Je tedy logické, že slabší státy odvádějí silnějšímu Turecku pravidelné výpalné. Ostatně Byzanc platila takový vazalský poplatek Osmanské říši po celá století, než sultán Murad II. ztratil trpělivost a rozhodl se Cařihrad vypálit. Novinové články mohou říkat cokoliv, ale když sledujeme finanční toky, naskýtá se nám jednoznačný obraz, kdo má navrch a kdo musí odvádět poplatky.

Výpalné by muselo být placeno i bez propagandy o pomoci v místě. Mnohem větší škody tak vznikají tam, kde se „pomáhání v místě“ setkává s další líbivou frází, že „kdo chce zabránit následkům, musí nejprve vyřešit příčiny“. Při povrchním prvním posouzení to může znít logicky a jsou situace, kdy takový přístup může přinést určité výsledky – i když praktická zkušenost ukazuje, že bez funkční represivní složky je řešení kriminality a sociálních problémů jen zřídka úspěšné.

Pokud se ale mentalita „nejprve řešme příčiny“ dostane do mezinárodních vztahů, rychle vede ke třem typům problémů.

1) Západní státy řeší civilizačně odlišné záležitosti, kterým jejich politici ani experti nedokážou porozumět. Odstraňování diktátorů tak vede k nástupu ještě horších režimů. Hospodářská pomoc vede ke korupci a prohlubování chudoby. Zdravotní péče zase k takovému zvýšení počtu obyvatel, že to znemožní pokračovat v tradičním životním stylu a vede k sociálním katastrofám.

2) Západní státy přebírají odpovědnost za problémy, které z principu nejsou schopny řešit. Jsou pak logicky terčem neustálé kritiky, vydírání a zaplétají se to cizích záležitostí hlouběji a hlouběji.

3) To logicky vede k tomu, že různé místní skupiny začínají západní státy vydírat, stupňují požadavky a dokonce úmyslně prohlubují problémy svých vlastních zemí.

Nevíme o žádném případu, kdy by představitel státu třetího světa projevil vděčnost za pomoc. Čím více prostředků západní státy vynakládají, tím rozhněvanější jsou lidé v cílových zemích. Jaká je tedy pozitivní varianta? Zcela odmítnout rétoriku o pomoci v místě a rovněž tak „řešení příčin“. Namísto toho se vrátit k zásadám, které se historicky mnohokrát osvědčily:

- Striktní hájení vlastních hranic a deportace všech, kdo na území státu pronikli bez předchozího svolení.

- Striktní trvání na principu, že 100 % odpovědnosti za situaci v každé zemi nesou její obyvatelé a její vláda.

- Západní státy mohou podporovat některé místní síly pouze v případě, že existují naprosto jednoznačně definované cíle. To může obnášet třeba podporu diktátora výměnou za zastavení pirátských útoků, ochranu křesťanské menšiny, dodávku surovin nebo cokoliv jiného, ale zcela konkrétního.

Ostatně neznáme z dějin žádný případ, kdy by byla bezpečnostní hrozba zažehnána „pomáháním v místě“ nebo „řešením kořenů problému“. Na bezpečnostní hrozby platí dobrá připravenost vlastních bezpečnostních sil.

Pokud se kdy v dějinách řešily příčiny, tak až po vítězném konfliktu. V našem případě by to znamenalo až poté, co budou zcela zastaveny migrační toky, islámské menšiny asimilovány a jejich nejradikálnější části deportovány. Stojí za zmínku, že „řešení příčin“ po vítězné válce bývalo opačné. Vítěz se snažil zabránit opakování bezpečnostní hrozby tím, že zničil území protistrany – zboural hradby, zapálil domy, zdemoloval hospodářská zařízení, případně dokonce snížil počet obyvatel s využitím velmi brutálních prostředků.

Absolutně nevyzývám k tomu, aby se dělo něco podobného. Nepochybně však platí, že prvním krokem ke zvýšení mezinárodní bezpečnosti musí být opuštění ambic, že můžeme nebo že dokonce máme povinnost převzít odpovědnost za celý svět. Taková nadutost nutně vede ke katastrofě pro zemi, které „pomáhá“, i pro tu, jíž je „pomáháno“. Dobrá zpráva je, že si to zcela zřetelně uvědomuje americký prezident Donald Trump a že americká zahraniční politika se tímto směrem posouvá, byť pomalu.

Zastavit aktivity zaměřené do zahraničí vůbec není snadné, protože to vyžaduje odříznout miliony intelektuálů a aktivistů od vůbec nejsnadněji získaných peněz, jaké mohou existovat. Klíčovou výhodou „pomoci v místě“ je totiž to, že plátci z veřejného i soukromého sektoru nejsou schopni zkontrolovat výsledek a musí se spokojit s vágním ujištěním, že je vyvíjena jakási činnost. Dárce vidí na plakátu filmovou hvězdu s oslem, popřípadě obdrží děkovný dopis, ale nikdy se nedozví, co se ve vzdálené zemi opravdu děje. Navíc z „pomoci v místě“ čerpá výhody spousta dalších lidí – od „fundraiserů“ přes učitele specializovaných fakult až po popového zpěváka, který už byl za zenitem a kterému „koncerty pro Afriku“ pomohly k dalším milionům prodaných desek. A pochopitelně tisíce lidí, kteří jsou na jeho úspěch obchodně navázáni.

Zastavit devastující aktivity nebude snadné. Ale přiznat si, že „pomoc v místě“ a „řešení příčin“ jsou kolosálním nesmyslem, to je první a základní podmínkou.

Institut VK