Výbuch islandské sopky zkomplikoval milionům lidí život. V první vlně to byli rozhlasoví redaktoři a hlasatelé, kteří se museli naučit vyslovovat slovo Eyjafjöll. Krakatoa, to je název pro sopku! Přestože je Krakatoa dnes nejznámější, její družka Tambora vybuchla dřív a měla skoro třikrát víc obětí. Také ona měla pěkné jméno pro sopku. Ani jméno Mont Pelée není špatné, snadno se vyslovuje a je zapamatovatelné. To se o Eyjafjöll opravdu nedá říct. Kdyby se jmenovala nějak jako Laki nebo Kelut, to byly také ničivé sopky, jedna zabila deset tisíc, druhá pět tisíc lidí, o Etně a Vesuvu nemluvě! Lamentovat můžeme, ale nebude nám to nic platné, s Eyjafjöll nehnem.

Měli bychom být Eyjafjöll vděčni za názornou lekci, možná, že to bude dokonce i dlouhodobější vyučování. Začoudila a polovina Evropy přišla o letecký provoz. Co tyto řádky píšu, nikdo nezaznamenal, co do důsledku znamená prostá věta, že půlka Evropy přišla o letecký provoz. Není turistická sezona a dá se předpokládat, že přinejmenším značná část letů slouží služebním účelům všeho druhu. To vše překazila Eyjafjöll.

Ta lekce nám připomíná, jak jsme zranitelní. Výbuch Vesuvu zničil Pompeje tím nejdrsnějším možným způsobem. Žhavá láva, kamení, popel, otravné plyny. Byl to soustředěný útok zbraněmi hromadného ničení. Matka Země se zachovala jako macecha, ona ty lidi v podstatě postřílela.

Nic takového se neděje. Na monitorech počítačů si přehráváme animované záznamy nějaké šeredné skvrny, jenže v reálu nepozorujeme nic mimořádného. Když vybuchla Krakatoa, do vzduchu se dostalo dvacet krychlových kilometrů popela a prachu. Stalo se to v roce 1883. V následujících letech lidé pozorovali mimořádně krvavé západy slunce a průměrná teplota na Zemi klesla o 1,2 stupně Celsia. K normálu se vše vrátilo až po pěti letech. Dovedeme si představit, co by se stalo v dnešní době, kdyby vybuchla další taková Krakatoa?

Mohlo by se to stát kdekoli na světě. Vždyť Krakatoa leží v Sundském průlivu na druhém konci světa! Takže znovu, co by se stalo s naší civilizací, kdyby se megavýbuch opakoval, když vidíme následky vcelku pramálo senzační sopečné koketerie jakéhosi vulkánu skrytého pod ledovcem Eyjafjöll?

Skeptik ukrytý v zadní komůrce mé duše ale našeptává jakési jízlivosti. Není to uzemnění letadel humbuk, jako byly všelijaké ptačí chřipky a šílené krávy? Nestalo se prostě to, že erupce vulkánu pod ledovcem Eyjafjöll uvedla do pohybu obrovský vulkán byrokratické mašinerie a že to nebyl tlak sopečného prachu, nýbrž tlak úředního razítka, který ochromil leteckou dopravu? K domněnce mě kromě vrozené skepse vede jedna faktická námitka.

Čas od času se přece zvedne vítr a přinese písek ze Sahary. To není žádná animace na monitoru, to je prostě písek a ráno máte šedivé auto a opatrně ten prevít dáváte pryč a bojíte se, abyste si nezničili lak. Ten snad motorům letadel neškodí? Dosti bylo skepse. Nastal čas činů, je třeba se naučit vyslovovat jméno Eyjafjöll.

LN, 19.4.2010