Holandský vojenský kontingent nasazený v rámci bojů NATO v Afgánistánu provádí pozoruhodnou polní operaci. Učí tamní sedláky pěstovat šafrán. Pozor, cena na světovém trhu je dvacet tisíc eur za kilo! Cíl tohoto vojenského zákroku je tudíž zřejmý: Kdo vydělává na šafránu, nepěstuje mák, a kdo nepěstuje mák, nezaplete se s Talibánem. Tomu říkám válečná lest hodná von Clausewitze. O Holanďanech je sice známo, že jsou trochu výstřední, avšak jejich rostlinný obchvat je plně v souladu s evropskými představami o přimeřené strategii Severoatlantické aliance.

Zejména vlády Německa a Francie požadují pro NATO novou strategii, která má obsahovat silnou civilní komponentu. Jinými slovy: Když se zlepší hospodářská situace v krizových oblastech poklesne jejich agresivní potenciál. Úplně od věci tento přístup sice není, ale jaksi nepočítá s fanatiky a despoty všeho druhu, vyžaduje spoustu času a peněz a neodpovídá na otázku, jak zacházet s tím, co nás ohrožuje právě teď. Nedivil bych se, kdyby Američany napadlo, že Evropanům jde hlavně o to, jak se šikovně vykroutit z bojových nasazení a jednou provždy určit, že Američané bojují a Evropané poučují a obchodují.

NATO má šedesátku na krku. Není sice ještě zcela nemohoucí, ale vojácká říznost se jaksi vytratila. Také svého nového generálního sekretáře volila aliance opravdu velmi demokraticky. Každý si mohl říci, koho si přeje. Islámské země byly proti Rasmussenovi, Poláka Sikorského zase odmítalo Rusko. Až jsem se divil, že se nepřihlásili také somálští piráti a talibánci; nakonec jich se obsazení pozice generálního tajemníka NATO týká nejvíce.

Všichni příznivci představ o multipolárním světě by si měli uvědomit jedno: Takhle nějak to vypadá, když Spojené státy nechtějí nebo již nemohou vést. Pro USA je sice NATO pořád ještě jeden ze spolků, které globálně vytyčují a upevňují jejich vliv. Avšak Washington se snaží dosáhnout tohoto cíle co možná nejlevněji, nejraději bez nasazení vlastních vojáků. To je špatná zpráva hlavně pro NATO, které od vojenské nemohoucnosti dělí pouze americká rozhodnost a vojenská kapacita.

Návrat Francie do vojenských struktur sice alianci ozdobí četnými generály a do detailu dotaženou pompézností, druhou mízu však zemdlenému šedesátníkovi nevlije. Prezidentu Sarkozymu také nejde o to zvýšit bojeschopnost NATO, nýbrž využít jednu z mála příležitostí, jak přetrumfnout dominantní Německo. To doložila i teatrální organizace summitu na francouzském území.

To nejlepší, co dnes můžeme o NATO říci, je, že pro své členy představuje pakt o neútočení. Navíc je ve „stand by“ pro případ, že by Rusko začalo opět vážně uvažovat o plošné expanzi v Evropě; nepravděpodobné, ale představitelné. Proti nejakutnějším bezpečnostním výzvám však NATO své členy nebrání. Demokratické země dnes ohrožují rozptýlená a nestandardní rizika. Samozřejme k nim patří terorismus, cyberwar a nebo pirátství. Avšak mnohdy je ten, kdo ohrožuje politickou a ekonomickou stabilitu, zamaskován mnohem rafinovaněji. Někdy útočí nízkými cenami produktů, jindy vysokými cenami surovin. Hlavní úloha vlád demokratických zemí je obrana jejich území proti vpádu nezaměstnanosti, finančnímu zhroucení a politické nestabilitě. K zakuklené agresi zvenčí se někdy přidá i otevřená agrese zevnitř. Vyslovit nedůvěru vládě na počátku hluboké hospodářské krize a navíc v době, kdy nese mezinárodní zodpovědnost, je útok, na který nestačí ani naše drahé gripeny; létají vlastně nebo mají zase poruchu?

V minulosti budila plošná dislokace sovětských jednotek opepřená revoluční pravověrou takový respekt, že sešikovala i notoricky nedisciplinovaný houfec demokratických států do funkčního obranného spolku. Sovětská hrozba pominula, NATO zbytnělo a jeho bojeschopnost je nepřímo úměrná počtu jeho členů. Síla NATO ve studené válce spočívala především v tom, že sovětské politbyro přeceňovalo bojovnost západních zemí. Dnešní možní útočníci mají v této věci jasno: NATO je ve stand by a oni musí brát vážně pouze Spojené státy.

psáno pro Týden 6. dubna 2009