Přesně před 34 roky v nyní již pohřbeném českém dvoutýdeníku Americké listy vyšel můj článek s názvem NEDŮSTOJNÉ SHOVÍVAVOSTI ŽE BY JIŽ KONEC? Dotaz končící otazníkem. Tady to je doslova:

Mezi hlavními rysy současné mezinárodní politiky je pokrytectví a naprostá neochota měřit jedním metrem. Například de rigeur zemí Třetího světa je spílat Spojeným státům americkým. Dle velikosti sliny pak poznáte pokrokovost plivajícího. Není příliš obtížně pídit se po motivech. Není jimi pouze závist bohatství. Diktátory pobuřuje existence demokracie, ať už kdekoliv, fungování svobodného tisku, nelichotivé karikatury, za něž tvůrcové neputují do temných kobek. Proto se despotové cítí spíš doma ve společnosti zástupců reálných socialismů, i když, pravda, k nim nakupovat nejezdí a příliš zahraniční pomoci si nevyškemrají.

A vinni za stav věcí jsou částečně i Američané. Na nehorázné útoky neodpovídali, ať už z důvodů pseudokajícnických nebo proto, že jim útočníčkové za odpověď nestáli. Což je ale též poněkud rasistický postoj: že ten čerstvě přišlý z džungle beztoho neví, co činí. A tak s beztrestností na nehoráznostech jen přibývá a časem nikomu nedošla absurdita stavu, že OSN projednává koloniální status Portorika (jehož obyvatelstvo se kdykoliv může vyjádřit pro nezávislost ve svobodných volbách a dosud se valnou většinou nevyjádřilo), kdežto o sovětském samoděržaví se prozatím ani nepíplo (s čestnou výjimkou Číňanů).

Ucho džbánu se konečně utrhlo. Dne 28. září 1981 zástupci 93 zemí vydali komuniké o stavu světa - jednadvacet stran protiamerických tirád, že USA se dopustily agrese proti Libyi a připravují agresi proti Grenadě. Nikde ani slovo o nějakém Afghánistánu. Zasedání těchto neutrálů předsedal Isidoro Malmierca, kubánský ministr zahraničních věcí.

Jeane J. Kirkpatrick, vedoucí americké delegace u OSN, reagovala 6. října dopisem identického znění čtyřiceti signatářům: „Vaše Excelence, myslím, že Vy věříte těmto lžím tak málo jako já, a že vůbec nevyjadřují skutečné stanovisko Vaší vlády.“

Dopis uzavřela s nadějí na brzkou odpověď. Do týdne již přišlo padesát odpovědí. Devět - že to tak nemysleli, tři - že tam nebyl, tři - že s tím komuniké nechtějí mít nic společného.

Tohle tehdy byl původní text. Změnilo se něco od té doby?

Ano, samozřejmě, jenže ovšem k horšímu. Přece přibývá většina hlasů, které odsouhlasí, odkývají rostoucí počet nehorázností na jakkoliv noblesním globálním fóru. Však postačí seznámit se s výkonem UNESCO, hlasujícím ve prospěch škrcení práva svobodného projevu. Výtečnou výhodou je se prohlásit za značně citlivého, emocionálně snadno zranitelného, žijícího v úzkostech jakkoliv pofidérního ohrožení - toť náramný triumf, za podmínky ovšem, že druhá strana na takovou šarádu přistoupí. Prosazování nároku na privilegium nedokazatelného a rovněž i nevyvratitelného tvrzení, že já jsem náchylnější, zranitelnější, víc ohrožený než kdokoliv jiný, se věru stala populární taktikou a strategií, jak v životě jedinců, tak národů, států a v současné době celičkého náboženského, civilizačního hnutí.

Nabízím příklad o současných vývinech politicky korektní modernizace: Mluvčí organizací Association for World Education a Ethnical Union se nikoliv nadšeně vyjádřil o surovém obyčeji tzv. ženské obřízky, takto eufemisticky nazvaného mrzačení dívčích genitálií, jakož i praxi uzavírání manželství mezi dětmi. Reprezentanti dotčených států vzápětí protestovali, snažili se svědka umlčet, což se jim zásluhou předsedy (Rumun Doru Romulus Costea ) zdařilo. Ten rozhodl, že vyjádření názoru o particular (“jednotlivém“) náboženství se zakazuje.

Valné shromáždění OSN takovým směrem dál bryskně vykračuje. Již se podařilo prosadit tzv. Anti-Blasphemy Resolution - zákaz „rouhání“, závažného provinění, k němuž dojde v případě, že muslimovo naboženské cítění bude dotčeno. A bude povinností členských států takové pachatele trestat.

Dosud se celý svět nepodřídil. Už ale víc než poprchává, zejména nad ustrašenými evropskými hlavami se otvírá prostorný chamberlainský deštník.

Rozhlédněme se po současném politickém horizontu, jak daleko jsme pokročili a realitu kolem náš zpotvořili. V Texasu na vojenské bázi Fort Hood mohamedánský major s výkřiky o slávě Alláhově začal střílet a způsobil smrt několika tuctům náhodně přítomných. Americký prezident Barack Hussein Obama, ústavně nejvyšší velitel všech branných sil, reagoval vysvětlením způsobeného masakru jako „úrazu v pracovním prostředí“, který neměl vůbec nic společného s islámem, přece proslulým jako „náboženství míru“.

Ve svém oficiáním projevu v reakci na pařížský listopadový masakr Obama ani jednou nepoužil přesné potupné označení „islámský terorismus“, což přece nemá nic společného s islámem - náboženstvím míru. Tuto svou pravdu potvrdil v souvislosti s oznámením o propuštění pěti zločinců z kubánské věznice Guantánamo. Rovněř nedojde ke změně jeho politického záměru otevřených dveří po přemnohé tisíce syrských zájemců o zdejší přistěhování.

Takto se tu tedy vyvíjíme. Marné mé lamentace. Já ho nevolil ani jednou.

KONEC