Dodnes se nikdo ani nepokusil vysvětlit, proč je seznam nepřátelských zemí vydaný ruským ministerstvem zahraničí tak nápadně krátký, že kratší už být nemůže.

Pokud mají být na seznamu země, které reálně ohrožují bezpečnost, nebo aspoň mezinárodní pověst ruského státu, pak je zcela nepochopitelné, proč na něm chybí Polsko, Pobaltí, Velká Británie nebo taková Ukrajina.

Vkrádá se podezření, že to asi nebude výčet mocných nepřátel, ale vypíchnutí dvou států, které jsou prokazatelně slabé v kramflecích, nejisté si sebou, a proto je Rusko může snadno vytrestat tím, že celému světu vyjeví ubohost a nabubřelost jejich nároku na důležitost. Zesměšnit země, které mají vcelku pevnou pozici a společnost je zde semknutá, není tak snadné, a není ani bezpečné, proto je lépe takové země ze seznamu nepřátel vynechat.

Zatímco o pevnosti českého postoje darmo mluvit. Každým dalším krokem zabředává česká vláda do ještě zrádnějších bažin, ze všech protichůdných výkladů jako sláma z boty čouhá jen snaha zamést aféru pod koberec v naději, že další den přinese jiné skandály a na Vrbětice se rychle zapomene. Takové Česko si přímo koleduje o zesměšnění a vytrestání, a právě proto se dostalo na seznam nepřátel Ruska. Svou nebetyčnou neobratností vyprovokovala Česká republika Putinova ministra zahraničí a známého hulváta Sergeje Lavrova k opovržlivým slovům: „Vždyť oni v Praze se sami nemohou dohodnout, z čeho vlastně Rusko obviňují. Není divu, že ani Evropská unie je nebere vážně.“ Vskutku, jak může Praha požívat mezinárodní vážnosti, když na úpěnlivou žádost českého premiéra o solidární gesto Joseph Borrell, šéf evropské diplomacie, odpověděl: „Unie stojí za Českem jako hora, ale pochopte, naší dnešní prioritou je normalizace poškozených vztahů s Ruskem.“ Rozuměj: hora opět zplodila myš.

Ten stejný pocit, že i Spojené státy se v současnosti potýkají se záchvatem kognitivní ochablosti a zbloudilosti, musí mít Kreml také z chování nové americké administrativy. Zaposlouchejte se do slov grobiána Lavrova pronesených po setkání s jeho protějškem Antony Blinkenem, které se konalo v Reykjavíku na okraji zasedání Arktické rady.

Vysoce ocenil neúnavné snahy prezidenta Bidena o osobní schůzku s Putinem a zdůraznil, že Kreml sám zváží, kdy, kde a o čem taková audience bude Američanovi poskytnuta. Řekl doslova: „Bohužel, konfrontační politika vůči Rusku začala již v době Baracka Obamy. Donald Trump, ačkoli se od něj očekával obrat k lepšímu, nepřátelský postoj vůči nám ještě více vyhrotil. Věříme, že současný prezident to myslí upřímně a udělá, co bude třeba, aby napravil tyto škody z minulosti a tentokrát založil naše vztahy na vzájemném respektu a skutečném přátelství.“ Kdyby Blinken chtěl proti takovému výkladu protestovat, tak by to určitě rázně učinil. Jenže on neprotestoval. Zřejmě se mu takový výklad nezdál nijak pobuřující.

Amerika dnes také mluví rozdvojeným jazýčkem. Na jedné straně schvaluje Kongres bohulibé sankce proti firmám dostavujícím energovod Severní proud 2, který má pro Rusko zcela klíčový strategický význam, na straně druhé ústy své mluvčí Jen Psakiové odůvodňuje Bílý dům zrušení veškerých sankcí eminentním zájmem důležitého spojence – Německa.

Jen tak pod čarou uvádí Psakiová, že zabránit finišující dostavbě plynovodu stejně nejde, protože je těsně před kolaudací. To nehorázný Trump dokázal zastavit stavbu na celý rok a dva měsíce, ale pouhých pět dní po nástupu Bidena k moci byly práce obnoveny a pokračují zcela údernickým tempem. A dnes, takřka vpředvečer slavnostního uvedení do provozu, už není možné velkolepý projekt zastavit. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj sice vyjádřil nesmírné zklamání nad činy pokrokového amerického kolegy, jenže kdo by mu, Ukrajinci, naslouchal? Zařadil se tím mezi hlupáky, kteří vážně uvěřili, že Biden nyní ukáže arogantnímu Rusovi, zač je toho loket. Koleduje si tím o zařazení na stručný seznam nepřátel Ruska, protože může být nyní snadno zesměšněn.

Autor je publicista

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus