Tak jako všichni s obavami sleduji celosvětovou politickou situaci vztahující se k ukrajinsko-ruské hranici. V této souvislosti často cituji a doporučuji knihu Christophera Clarka „Náměsíčníci“ s podtitulem „Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce“. Je to skvělá kniha popisující, jak se tehdejší vládci Evropy, pyšnící se svojí moderností a rozumem, chovali jako náměsíčníci. Myšlení světových vůdců pak kopírovali rakousko-uherští vojáci, kteří byli při prvních odchodech na frontu přesvědčeni o tom, že „do švestek jsou doma“. Výsledkem bylo nejen 20 milionů mrtvých a 31 milionů raněných, ale byla to první pohroma začínajícího dvacátého století, ve které pak měly původ všechny ostatní.

Jak budou budoucí historici analyzovat skutečnost, že euroatlantické společenství slibuje Ukrajině (ve vzdáleném horizontu) účast v EU a NATO, ale zároveň vzkazuje, že ji v případě konfliktu bránit nebude? Neudělalo i ukrajinské vedení zásadní chyby, když například zákonem zrušilo ruštinu jako druhou úřední řeč a nařídilo obsluhovat v obchodech pouze v ukrajinštině, když zhruba třetina Ukrajinců mluví rusky, byť se cítí loajálními Ukrajinci? Ostatně i já se při svých návštěvách Ukrajiny domluvím spíše rusky než anglicky, protože ukrajinštinu neumím.

Uvědomuji si nesmírnou složitost postsovětského prostoru a problémy nástupnických států. Čečensko a jeho války o samostatnost v devadesátých letech jsou typický tragický případ. Problémy zvyšuje skutečnost, že čas od času vznikne s podporou Ruska nějaká další „separatistická oblast“, Podněstřím počínaje, přes Abcházii a Jižní Osetii až po Krym a Doněck a Luhansk. Říká se tomu „zamrzlé konflikty“. Moldavsko, Gruzie či Ukrajina jsou díky těmto zamrzlým konfliktům následně na mnoho let „rozpadlé země“ s nepevnými hranicemi. Ale v každé této oblasti vždy žila početná ruská (či proruská) menšina (či většina), tak jak probíhalo stěhování národů v Sovětském svazu, která v očích ruského obyvatelstva tyto akce vždy ospravedlnila. Dnes se to týká trochu specificky také Běloruska. Jakkoliv s podobným postupem nesouhlasíme, jsme postavení před realitu. Bývalé sovětské svazové republiky (s výjimkou Pobaltí) se jedna po druhé stávají „rozpadlými“, nestabilními a přes všechny naše sliby zeměmi prohrávajícími.

Jak to říkal nedávno rezignovaný německý admirál Schönbach? „Putin chce respekt. Tak mu ho poskytněme. To přeci nic nestojí.“ Nejsem sám, kdo je přesvědčen, že je potřeba s Ruskem diplomaticky jednat a výše uvedené (obrovské) problémy řešit. Kdysi se žurnalisté smáli, když byla zmíněna možnost, že by jednou mohlo být Rusko členem Evropské unie. Když můžeme slibovat přijetí do NATO Ukrajině a Gruzii, proč by se v budoucnu nemohlo stát součástí NATO demokratizované Rusko? Zní to jako utopie? Vzpomeňme si na situaci Německa v roce 1945 a dnes. Nebo je snad lepší současná varianta, kdy Rusko a Čína vytvářejí strategické spojenectví proti nám?

Ale zpět k Ukrajině. Nedělám si legraci z toho, že Německo na rozdíl od ostatních států NATO nedodalo na Ukrajinu zbraně, ale přilby. Mám k současné německé politice mnoho výhrad, ale přilby mohou být symbolem toho, že zvyšováním počtu zbraní a munice na obou stranách ukrajinsko-ruské hranice můžeme připomínat …. náměsíčníky.

 Právo, 8.2.2022