SVĚT: Náhoda? Šanghajské ozvěny
(Tip: Odkaz na článek zmíněný v úvodu)
*
Scénář je vždy stejný. Íránec je vylosován či jinak určen do přímého souboje se sportovcem z Izraele, nejen v plavání, a přestože do poslední chvíle nic nenasvědčuje tomu, že by byl výkonu neschopen, na startu se neobjeví.
Všichni se samozřejmě ptají proč. Íránská výprava nemůže přímo na míéstě říci, že je to kvůli nadekretované nenávisti jejich režimu vůči židovskému státu (přesto víme, že tomu tak je – viz níže). Zbývají výmluvy – na to či ono. Jednou jsou to zdravotní důvody, jindy, jako teď v Šanghaji, „únava a ospalost“. Právě tak zdůvodnil Mohammed Alirezaei Dizicheh svoji neúčast v závodě, kde měl plavat po boku Izraelce Gala Neva.
V diskusích k tomuto tématu se objevil názor ve stylu – no a co, když nechce, tak ať neplave, je to jeho problém.
Nikoli. Výlučně jeho problém by to byl, kdyby se to stalo jednou, výjimečně. To se může přihodit každému. Koneckonců v kontinentální Číně stačí sníst něco jinde než v oficiálních hotelech – a máte po závodech …
Když se to ale děje pravidelně, nejde o záležitost jednoho sportovce. Alirezaei Dizicheh to neudělal poprvé. Přesněji: íránská výprava to neudělala poprvé.
Namátkou:
Na prvních letních hrách mládeže v Singapuru 2010 odmítl Íránec Soleimani nastoupit proti Izraelci Haimowitzovi v taekwondu, v kategorii do 48 kg.
MS v plavání v Římě 2009. Mohammed Alirezaei Dizicheh nenastoupil v závodě na 50 m prsa, protože účastníkem rozplavby byl také izraelský reprezentant Michael Malul.
Ještě jednou Alirezaei Dizicheh. Ačkoli přiletěl do Pekingu na OH 2008, aby závodil v bazénu v disciplíně 100 m prsa, ke startu se nedostavil, protože by musel plavat bok po boku s izraelským plavcem Tomem Beerim.
Poslední příklad je z letní olympiády v Aténách 2004. Los svedl k vzájemnému měření sil v kategorii do 64 kg judisty z Íránu a Izraele. Nic z toho ovšem nebylo, protože Íránec Miresmali odmítl s Izraelcem bojovat.
Toto přece nejsou náhody, ale záměrné jednání. Že jde proti duchu všech myslitelných sportovních či olympijských ideálů, proti smyslu fair play, je jasné jako polední sinajské slunce.
A výmluvy na nemoc, únavu, ospalost? Lži. Jak uvádí na svém webu Světový židovský kongres, šéf Íránského olympijského výboru Mohammad Ali Abadi loni v rozhovoru pro íránskou studentskou agenturu ISNA řekl, že íránské sportovní organizace se řídí vládní politikou vůči Izraeli, což znamená bojkot všech sportovních akcí, jichž se izraelští reprezentanti účastní. Neřekl nic, co by nikdo, kdo sleduje chování teheránského režimu, nevěděl. Aby se ale Íránci vyhnuli postihu, zbaběle uvádějí falešné důvody. A mezinárodní sportovní organizace včetně MOV jim to polykají i s navijákem.
Jak dlouho ještě?
Otázka je, kdy s tím mezinárodní společenství začne něco dělat. Trpělivost s íránskými provokacemi měla přece dávno překročit únosnou míru.
Po rozplavbě v Šanghaji dal průchod svému rozhořčení sám Gal Nevo, kterému, kdybychom to vzali za nesprávný konec, může vyhovovat, že má v podobných případech o soupeře méně. On na to ale nahlíží z opačného konce: íránský plavec soustavně zostuzuje světové šampionáty a je načase, aby federace FINA věnovala této záležitosti patřičnou pozornost.
Jeho hlas není osamocen. Ve středu (27. 7. 2011) se ozval i Světový židovský kongres. Ústý svého prezidenta Ronalda Laudera vyzval k podmínečnému vyloučení Íránu z olympijských her a jiných mezinárodních sportovních akcí. Dokud tato země nepřestane na sportovním poli bojkotovat Izrael. Lauder dodal:
Pokud je mi známo, izraelští sportovci jsou na celém světě jediní, kdo je cílem rasistického bojkotu, ale přední instituce jako MOV a další jsou neochotné podniknout důraznou a jednoznačnou akci. Chování Íránu je nesportovní a zavání anitisemitismem. To musí být zastaveno.
Není těžké si představit mediální vřískot, kdyby se něčeho podobného dopuštěl Izrael vůči dejme tomu Palestincům. Akcí solidarity na podporu palestinských sportovců bychom se nejspíš nedopočítali. V případě, kterému se věnuje tento článek, je ticho po pěšině. Jak dlouho ještě?
