Pirátství získává, místo aby ztrácelo na své popularitě. Tomuto druhu lupičství se tradičně znamenitě vedlo ve vodách v blízkosti jihoamerických břehů, zejména Kolumbie, a rovněž v malacké úžině u Malajsie a Singapuru, s velkým provozem mezi Indickým do Pacifickým oceánem. Spěchám s vysvětlením, že s úžinou s tak ponurou reputací nemají slovenské Malacky nic společného. Poslední dobou se pirátské činnosti znamenitě daří v Indickém oceánu zásluhou loupežníků ze Somálska, jednoho z tzv. failed states – států veskrze nefunkčních.

Před rokem jsem plul směrem k japonskému přístavu Kobe, viditelnost v podobě poněkud řídké hrachové polévky, vítr pílil rychlostí 20 uzlů a kolem se dmuly až čtyřmetrové vlny. Tam osm hodin ráno, v New Yorku sedm večer, v Praze půlnoc.

Důstojnice vyšší hodnosti, na nejlepší cestě to dotáhnout na kapitána či kapitánku, nám pasažérům na lodi v japonských, piráty neohrožených vodách poskytla informace: flotila naší Holland America Line byla vybavena vodními děly (water cannons) a vysokofrekvenčním, ušní bubínky drásajícím varováním (high pitch warning) v pěti jazycích. Jiné zbraně nemáme, jsme rychlí, schopni docílit tempa 22 uzlů, bylo-li by třeba. Beztoho velmi obtížně by se pirátům lezlo na takového obra.

„Dal bych dal přednost pořádným kanonům, kdosi poznamenal s logickým, přesvědčivým zdůvodněním, že z humanitárních důvodů, se snahou prokázat nezištnou službu lidstvu, rozstřílením pirátů by se posloužilo těm menším a pomalejším lodím.

Univerzální závazný princip mezinárodního práva zatracuje piráty jako vyvrhele, psance lidstva, a opravňuje kdekoliv jakýmkoliv státem je odsoudit k smrti, spolehlivě ukončit jejich hanebnou kariéru. Zřetelně blahodárný by to byl precedent, jenž se ale netěší přízni rozhodujících činitelů. Proč tedy tolik ohledů cavyků, racionalizací?

Rejdaři, provozovatelé ohrožené dopravy, odmítají řešení ozbrojením posádek. Že mužstvo není tak trénované, neopatrná střelba by mohla způsobit požár k neuhašení, vzrostly by výlohy s pojištěním. Že ozbrojené lodi by mohl být odepřen přístup do toho kterého přístavu. Další námitka, hodně chamberlainovská: bránit se násilím, s použitím zbraní, by piráty ponouklo k použití většího násilí, než je zpravidla jejich zvykem, a tak místo žádoucího vyřešení by se konflikt víc zkomplikoval. S použitím takové logiky by se ovšem zaručila kapitulace vůči jakémukoliv agresorovi.

Nuže, zde jsou odpovědi: mužstvo lze vytrénovat, nebo ho nezásobovat bambitkami a na palubě usadit pár střelců profesionálů, kteří se stoprocentně postarají, aby se ani jeden vetřelec na palubu nevyšplhal. K odpovědi na obavy o zvýšení pojistného lze přece namítnout, že by zásluhou bezpečnostních opatření mělo spíš dojít k snížení pojistky, tak jako kdekoliv v domácnosti, kde se zainstaluje novinka proti vloupání, proti požáru. Obtížná by také byla představa, jak zbloudilá kule by mohla způsobit vzplanutí kovového kontejneru.

Než ale taková protiopatření, rejdaři dávají přednost bezkonfliktní platbě výkupného. Milionový obnos si pak odečtou z daní jako legitimní provozní výdaj.

Vítaná pak byla zpráva, doufejme že pravdivá, že Washington už nebude poskytovat byznys námořním přepravcům, kteří by pirátům výkupné platili.

V týdnu, kdy došlo k zajetí Američana Richarda Phillipse, kapitána lodi Maersk Alabama, na cestě s darovanými zásobami do keňského přístavu Mombasa, piráti se zmocnili čtyř lodí. Tedy obden jedna loď lapena, země její vlajky potupena. Úspěšně si počínající zločinci na kocábce, kolem nich plovoucí obři potupených států, jež si většinou netroufnou stisknout kohoutek, zahájit palbu a smést lupiče do hlubin. Šéf pirátů Abdi Garad v somálském přístavu Eyl , v interview s Agence France-Presse, prohlásil (Financial Times, 14.4.2009), že Američané, poté, co si troufli zachránit svého kapitána a úspěšně zlikvidovat únosce, teď aby se třásli v očekávání spravedlivé odplaty. Nehorázná, groteskně surrealistická disproporce, jíž se vlastně nikdo ani příliš nediví.

Se surrealismem pokračujme: třem ostrostřelcům elitní jednotky SEAL se na hodně kymácejícím moři podařilo náramně se do pirátů strefit, že z nich byly instantní mrtvoly. Načež přispěchal pověřený mluvčí s jakoby omluvným vysvětlením o nutnosti brilantního zásahu, poněvadž jeden s loupežníků již mířil na uneseného kapitána. Takže kdyby nebyl mířil, ke střelbě by nebylo došlo. A poté, co k ní došlo, vůbec se nebudu divit , že přistoupí politicky korektní multikulturalisté s žalobou proti brutálnímu zásahu a příslušnou právní asistenci poskytne American Civil Liberties Union, vlivná, odporně si počínajícíorganizace .

S tímto souvisejícím tématem se přesuňme na souš. Napřed do Afghánistánu, k tam probíhající podivné až nekonečné válce. Již sto roků závazná pravidla (The Hague, 1907) vyžadují, že k nároku na přiznání statusu POW (prisoner of war) osoba musí mít na sobě uniformu, označení hodnosti a příslušnosti k organizované jednotce a musí nosit zbraň otevřeně. V tomto případě šaty vskutku dělají člověka a rozhodnou jeho osud. Výhoda anonymity v převlečení pastevce, který se může dobře strefit do nepřátelského vojáka v uniformě, ovšem kompenzuje nevýhoda, že v případě odhalení ho čeká – či měl by se dočkat – kulky a odstřelení.

Porovnejme však s realitou současné doby (Time, 20.4.2009): podezřelý civilista, u něho povstalecká propaganda, vlajka Talibanu, a na rameni měl modřiny, které afghánští vojáci rozpoznali jako stopu po nošení zbraně AK-47. „Dotyčný tvrdil, že je negramotný ovčák, ačkoliv měl u sebe důkladně popsaný zápisník. Tvrdil, že nikdy nebyl v Pákistánu, ačkoliv jeho mobilní telefon obsahoval spoustu pakistánských čísel. S největší pravděpodobností to ovšem byl nepřátelský povstalec. Američtí vojáci mu ale dovolili odejít. ‚My přece nemůžeme pohnat před soud někoho, poněvadž měl na rameni modřinu,“ zdůvodnili. „My musíme dodržovat zákony.“

A s takovým sebevražedným uvažováním by chtěli válku vyhrát.

Do třetice všeho podivného se teď z bojiště přesuneme sem do domácího amerického prostředí a sice do Binghamtonu, mé permanentní adrese v městě v západním části státu New Yorku, jež se nedávno dostalo do světového povědomí zásluhou značného masakru – snad víc než patnáct minut warholovské slávy. O ni se v pátek 4. dubna 2009 postaral Jiverly A. Wong, vietnamský imigrant čínského etnického původu. A čtveřice občanů České republiky na zážitek do své smrti nezapomenou. Mohlo k ní totiž dojít právě v onen pátek.

Tento Wong se ve věku 22 roků dostal do Ameriky v roce 1990: syn důstojníka poražené jihovietnamské armády. Rodina se usadila zde v Binghamtonu, otec se angažoval v užitečných aktivitách, vypomáhal novým pristěhovalcům. Jenže tento jeho nejstarší syn se nepovedl, za téměř dvě desetiletí se anglicky nenaučil – což mu ale nezabránilo získat americké občanství - odjel do Kalifornie, pak se vrátil, oženil se, pak se rozvedl. Jedinou vášní mu zůstaly střelné zbraně, oprávněně držené. Tak mu vyhověl stát New York, vzdor všelijakým prohřeškům a konfliktům s policií.

Frustrován, v zaměstnání posmíván kvůli své jazykové neschopnosti, v onen osudný pátek došel do budovy American Civic Association, užitečné organizace dobrovolníků poskytujících pomoc v orientaci novým příchozím: otázky imigrační, naturalizace, jazyková výuka, též pořádání etnických dnů s příslušným kulinárním doprovodem (například české „kolache“). Několik roků jsem tam sloužil jako člen dozorčího výboru – jakéhosi formálního politbyra. Po složení funkce, jíž jsem se milerád zbavil, občas jsem do této ACA budovy docházel, zejména se seznamovat s novinkami v imigrační agendě. Její předpisy procházejí téměř ustavičnými změnami, občas někdo mě žádá o radu, s odpovědí váhám, a tak se jdu raději přeptat k odborníkům, aby zalistovali ve fasciklech mamutího rozsahu.

Nyní k té našinecké čtveřici: Jeden náš student, pracující na získání doktorátu v náročném oboru mimo horizont mého chápání, doprovázel svou manželku na výuku angličtiny a ta sebou vzala dvě své sestry, zrovna na návštěvě z ČR.

Posadili se do učebny, za dveřmi došlo ke střelbě, někteří zpanikaření žáci vyběhli ven a tam je maniak zkosil. Naše čtveřice, spolu s učitelem, zůstala na místě, ukryla se a přežila. Takto ve zkratce jsem se dozvěděl.

Celkem třináct zabitých a další počet zraněných. Střílející frustrát Wong si vpálil kuli a stal se čtrnáctou mrtvolou.

Co tohle by ale mělo mít společného s pirátstvím?

Přece jen má: motiv oné „moral equivalence“, že všichni jsme vlastně jak provinilí, tak omluvitelní, jsme obětmi („nation of victims“), a proto se do pirátů nemá střílet, teroristy dlužno propouštět, i takové Wongy chápat.

Tak dokázal binghamtonský starosta Matthew T. Ryan, jehož osobně neznám a po seznámení neprahnu. Při vzpomínkové slavnosti k památce třinácti obětí totiž zasadil čtrnáct květin. Tu čtrnáctou pro vraha. Postoj tolik pokrokový ocenili velebníčci několika církví.

Snad ještě není vše ztraceno. Kdosi anonymní, jinak uvažující, onen extra stvol vyrval.

Neoficiální stránky Oty Ulče